Datum: 16.10.2001
Pravidelné kázáníčko husitského faráře Jana Bohuslava
tuto neděli jsem směl
prožít naprosto zvláštní bohoslužby. Dva lidé blízcí mému srdci si při
nich děkovali za čtvrtstoletí společného životního boje. Uznejte, že to
není málo. Úžasné je, že už to, že společně doklopýtali až k té 25 a
klopýtají vesele dál. Vede mě to k mé staré myšlence, že děkování se
vytrácí z našeho slovníku velmi pozvolna a tiše, ale přeci velmi
znatelně chybí. Mám teď na mysli skutečně civilní děkování jako
například poděkování za podržené dveře, malý dárek, přání. 25 let
společného života je obrovský pytel doslova přeplněný množstvím
zážitků, některé rozjasní tvář úsměvem, jiné ji trochu zkřiví.
Ti dva lidé měli svatební verš vybraný z Izajáše 26,12: Nám, Hospodine,
způsobíš pokoj, nebo i všecko, což se dálo při nás, dělal jsi pro dobré
naše. Je to náročný text, nikoli na pochopení, ale je velmi náročný na
žití. Znamená, že bychom se měli alespoň snažit spatřovat ve VŠEM, co
se nám děje dobrý Boží záměr. Jsem přesvědčený ze zkušenosti s vlastním
životem, že to umíme hodně málo, spíš se stavíme odmítavě k Božím darům
poněkud nepříjemné povahy. Takovým darem je třeba kritika, která nás má
zachránit před samolibostí. Podobným darem je nemoc zvěstující nám naši
omezenost a křehkost. Je jich hodně a žádný z nich nehodnotíme
vysloveně kladně.
Máme se pořád co učit, stará fráze, ale nese díl pravdy. Skutečně
nejsme perfektní v úkolu, který nám byl dán při stvoření, máme být
stvoření k Božímu obrazu. Moc přeju ještě jednou těm dvěma, které
nejmenuji, hodně Boží i lidské podpory na dalších cestách a přeji i
nám, abychom měli dostatek odvahy uznat Boží moudrost, která nás
navštěvuje ve velmi konkrétních událostech a dává nám možnost k
zastavení. Jsou různé dary, ale mají jeden smysl, naše dobro. Zdeněk
Bohuslav
Ivo Kraus
|