Den po otevření lounského Vrchlického divadla bude vzpomínat naše prvá scéna své 120.výročí od znovuotevření. Naši přátelé v Řevničově uveřejnili na svých stránkách hezkou připomínku i se vztahem ke svému regionu. S jejich svolením vám ji předkládám.

Národní divadlo

  Rok 2003 je významný v dějinách českého divadla. 18. listopadu to bude 120 let od znovu otevření Národního divadla v Praze.

Kulturnost a vzdělanost národa má mnohá kriteria. Jedním z nich je činnost a návštěvnost divadel. Divadlo dávalo a dává sílu k životu v dobách těžkých a zlých, povzbudí ducha, obveselí mysl.
Pojďme se tedy, alespoň v mysli, podívat, jak naše Národní divadlo vznikalo, oprašme  jména polozapomenutá  v této hektické době.
Jedním z propagátorů stavby byl Karel Frič. V jeho prohlášení čteme:
Stavme divadlo Národní
pro náš národ, pro naše děti
a pro děti našich dětí.

Dokažme jim, že jsme dalecí
jakéhokoliv sobectví,
na ně pamatovali,
a oni žehnati
budou nám.

Ke stavbě Národního divadla vedla dlouhá cesta. Byl vytvořen Sbor, který se stavbou zabýval. Ten musel překonat mnoho překážek.. Téměř po dvaceti letech úspěšného i méně úspěšného organizování sbírek, přikročili ke konkrétnímu činu a to položení základního kamene.
Týden před kladením základního kamene se konal tábor lidu na hoře Říp.
Dr. Heller tuto událost popisuje v knížce Jubileum velké doby. Píše: Dvacet tisíc diváků sledovalo , jak byl naložen základní kámen pro Národní divadlo na mohutný, národními barvami vyzdobený vůz.
Na kameni byl nápis – Z Řípu Čech svůj domov vzal, na Bílé hoře dokonal, v matičce Praze z mrtvých vstal.
Cestou ho provázel velký průvod lidí a na noc byl umístěn ve Veltrusích v hostinci. Druhý den byl stejně slavnostní jako ten předcházející. Při vjezdu do Prahy zazněly salvy z hmoždířů.
V Karlíně se přidala delegace, která vezla kámen ze Žižkova. Na něm byl nápis – Nejmladšímu strážci národa, nejstarší strážce z Prahy.
15. května, den před slavností, přijíždí do Prahy mnoho zvláštních vlaků, aby i obyvatelé venkova a Moravy měly možnost se této velkolepé akce zúčastnit.
16. května se sešlo na prostranství u Invalidovny dvě stě tisíc lidí, aby se zde seřadili do průvodu. V devět hodin vyšel průvod směrem k Vltavě. Na staveništi Národního divadla již byly připraveny základní kameny z Řípu, Blaníku, Radhoště, Trocnova, Žižkova, Hostýna a z Práchně, rodiště Husova. Do jednoho z kamene vyhloubili místo pro kovovou skříňku, do níž vložili členové výboru zakládající listinu. K uložení základního kamene sloužily zednická lžíce a stříbrné kladívko. Zednická lžíce měla lipové držadlo vyzdobené znaky českých zemí a byla vyrobena podle nákresu architekta Josefa Zítka.
První přistoupil k základnímu kameni František Palacký a po něm ještě dalších dvacet tři mužů. Mezi nimi byl i J.E.Purkyně, Jiří Kolár, Bedřich Smetana a Josef Zítek.
Do základního kamene Národního divadla daroval František Stulík z Budějovic tři paměti na M.J.Husa, jež sám si v Kostnici opatřil a o jejíž pravosti nelze pochybovat. Byl to kousek z kamene, jez sloužil Husovi za sedátko v klášterním žaláři v Kostnici, kousek kamenu na kterém stál Hus v kostnickém hlavním chrámu, a kousek malty z komory, v níž Hus strávil poslední noc před svým upálením.
Po odpolední slavnosti se konala na Letné lidová veselice. Večer byl zakončen slavnostním představením v Novoměstském divadle. 

K definitivnímu otevření Národního divadla, plánovaného na 11. září 1881, však nedošlo, protože 12. srpna téhož roku – údajně pro neopatrnost dvou klempířských dělníků – vyhořelo. Ráno na místě, kde stálo vyšperkované divadlo, byly trosky, z nichž se ještě do večera valily oblaka dýmu. Mezi holými zdmi trčícími k nebi ležela obrovská hromada přelámaného a zohýbaného železa a ohořelých trámů. Jeviště i hlediště bylo zcela zničeno. Jen královská lože zůstala zčásti zachovalá. Obrazy Hinaisovy a Liškovy byly včas vyneseny. Zato z budoáru někdo vyřízl asi dva metry dlouhý kus žluté hedvábné tapety. Foaery neutrpěly žádné škody, dekorace k Libuši byla zcela zničena. Galerie se zřítily do hlediště, tu a tam vyčnívaly ze zdí zohýbané železné traverzy.Lustr se stropem propadl. Ze šatny se podařilo vyklidit kostýmy, ale velká zásoba sametu, hedvábí a dalších látek byla zničena. Hudební nástroje zůstaly vesměs zachovány a partitury nových původních oper v okamžiku největšího nebezpečí zachránil Adolf Čech. Požár se stal středem pozornosti ve všech vrstvách. Ještě v noci přijížděly do Prahy vlaky plné venkovanů.
Divadlo ještě hořelo, plameny šlehaly, a lidé spontánně, sami od sebe zahájili sbírky na nové Národní divadlo.
V dubnu 1882 přijal nabídku výboru Zítkův nejbližší spolupracovník Josef Schulz. 9. května předložil rekonstrukční plány a 6. září definitivní, které 13.11. schválilo místodržitelství. Josef Schulz plně respektoval Zítkovu architekturu. Odstranil nedostatky, vytvořil zázemí scény, upravil železné konstrukce balkonů a galerií.Železnou konstrukcí zvýšil odolnost střechy proti požáru. Zmodernizoval ventilaci a topení, vyměnil dřevěné jevištní zařízení za železné, zavedl elektrické osvětlení. Národní divadlo bylo čtvrté v Evropě, které se mohlo tímto zařízením pochlubit. Ženíškovu oponu vystřídala opona Hynaisova.
Termín slavnostního otevření Národního divadla nebyl dlouho známý. Z tohoto důvodu i z důvodů finančních a ubytovacích, bylo upuštěno od průvodu. K zářijovému otevření se chystala lidová slavnost na Střeleckém a Žofínském ostrově. A jak se termín blížil k podzimu s nestálým počasím, bylo upuštěno i od této slavnosti. Noviny byly plny zpráv, provolání,informací i inzerátů týkajících se očekávané události.
Riegrova snaha otevřít Národní divadlo v plném lesku za reprezentace císařského domu a vedoucích vládních kruhů se nenaplnilo.
Jak tedy otevření Národního divadla proběhlo?
V neděli 18. 11.1883 byly ulice v Praze slavnostně osvětleny od časného rána do jedné hodiny v noci. Na Václavském náměstí vlály prapory v národních barvách a Ferdinandova třída i Ferdinandovo nábřeží byly osvětleny elektrickým světlem.
Nesmírná záře vítala na představení Smetanovy Libuše své hosty z Čech, Moravy , Slezska, Ruska, Polska, Srbska, Slovinska a dalších zemí. Konečně tedy v cíli.
Praha dostává další ze svých monumentů – Národní divadlo.

Poznámka: I když se nekonaly oslavy tak jak je organizátoři stavby předpokládali, konala se zvláštní akce, která asi bude mít na světě stěží obdoby. Ne sbor, ale už správa divadla dala do předprodeje poukázky na rezervaci lístků a vyjednala na ředitelství drah cesty divadelních vlaků za sníženou cenu. Tak bylo možné i lidem z venkova dostat se výhodně do svého Národního divadla.

  Národní divadlo – díl II. vedoucí činovníci do roku 1945
Otevřením Národního divadla dostala Praha svůj kulturní stánek. Bez herců, režisérů a ostatního personálu by to ale byla jen prázdná budova. Podívejme se tedy, kdo naplňoval divadlo svým uměním, kdo šířil slávu českého herectví.
Rozdělme si léta podle osobností, které stály v popředí a tím určovali cestu vývoje.
První období je spjato se jménem Adolfa Čecha. Byl to žák Bedřicha Smetany. To on pozval do Prahy umělce z Itálie, Polska a Německa. Za jeho činnosti přijíždí do Národního divadla P.I.Čajkovský, aby zde dirigoval premiéru své opery Eugen Oněgin.
V dalším údobí vedl Národní divadlo F.A.Šubert, který si pozval ke spolupráci mimo jiné i Zdeňka Fibicha. Spolu vytvořili nový repertoár a obsadili ho novými herci. Také Ladislav Stroupežnický zde uvádí svou hru Naši furianti, ke které navrhl dekoraci Mikoláš Aleš.
Dalšími vedoucími osobnostmi byli šéf opery Karel Kovařovic a šéf činohry Jaroslav Kvapil. Ti otevřeli cestu Janáčkově tvorbě, uvedením opery Její pastorkyňa. Za jejich vedení hostovala v Národním divadle Ema Destinová, právě v době ustanovení ČR:
1.1.1921 je jmenován šéfem činohry K.H.Hilar. Ten se opírá o tři režiséry, z nichž každý je jedinečný a přináší na scénu Národního divadla své pojetí práce. Je to Vojta Novák, Jiří Frejka a Karel Dostál.
Po smrti K.Kovařovice nastává v opeře tak zvané období Odstrčilovo. Cílem tohoto šéfa bylo dosáhnout umělecké celistvosti operního představení. V klasické hudbě se věnoval především své lásce – Mozartovi.
Posledním z tvůrců našeho vyprávění byl Václav Talich. Jeho touhou bylo vést soubor k vysokému mistrovství.
Nelze postihnout všechny události a jména spojená s činností Národního divadla. Jistě jsme mnohé vynechali, ale čtenáři si určitě najdou cestu k této národní kulturní památce a k osudu lidí, kteří toto divadlo vytvářeli a vytváří.

My se ale budeme věnovat umělcům, kteří jsou spjati s naším krajem.
Čtenáři nám to jistě odpustí. Vždyť soubor Národního divadla je složen především z talentovaných umělců, a proto bychom se rádi pochlubili umělci, kteří vzešli z našich končin.

 Jana Boušková narozena 8.5.1945 Kladno – herečka
Sestra Evy Bouškové. Byla manželkou Petra Svojtky. Konzervatoř v Praze absolvovala v roce 1975. Již během studia hostovala v Národním divadle, kde je od 1.9.1975 v angažmá. Zvláštní osobitost dodává jejímu herectví výrazná tvář,

Robert Brock narozen 27.5.1905 Rakovník – dirigent
Po maturitě na reálce v Rakovníku studoval dirigování na Konzervatoři Praha a na mistrovské škole Václava Talicha. Po absolvování odchází do zahraničí. Během nacistické okupace byl perzekuován. Od ledna do května 1945 vězněn v Terezíně. Členem Národního divadla byl do roku 1972, ale od roku 1968 byl v zahraničí.
Patřil k výrazným dirigentským osobnostem českého operního života po roce 1945. Své všestranné schopnosti zasvětil interpretaci stěžejních děl českého i světového repertoáru.

Emil Burián narozen 12.12.1876  Rakovníku – zpěvák
Mladší bratr zpěváka Národního divadla Karla Buriana, otec režiséra a hudebního skladatele E.F.Buriana. Divadelní dráhu nastoupil v době velkých úspěchů svého bratra Karla. Byl často s ním srovnáván a to ho roztrpčovalo. Dostával také menší role, i když míra talentu byla stejně velká jako u Karla. Měl však senzitivní povahu, často vyvolával neshody, a proto několikrát Národní divadlo opustil a zpíval v zahraničí. V roce 1900 se do Národního divadla vrátil a spolu s bratrem Karlem, Emou Destinovou a Mařákem se stal spoluzakladatelem moderní české pěvecké tradice.

Karel Burian  narozen 12.1.1870 v Rousínově u Rakovníka - zpěvák
Bratr Emila Buriana, strýc E.F.Buriana. Začal studovat na reálce v Rakovníku a po přestěhování rodiny do Prahy , pokračoval na klasickém gymnáziu. Po maturitě navštěvoval Právnickou fakultu UK a zároveň se věnoval soukromému zpěvu. Ucházel se o členství v Národním divadle, byl však odmítnut, a proto odchází do zahraničí. Působí v Talinu, v Lipsku, v Kolíně nad Rýnem, v Hamburku. 1.7.1900 je konečně angažován do Národního divadla jako sólista. Po krátkém působení v Národním divadle opět odjíždí do světa. Byl typem všestranného zpěváka. Vládl silným hlasem širokého rozsahu. Pronikl do všech reprodukčních slohů a spolupracoval s předními světovými dirigenty. Překládal libreta a písňové texty.

Kašpar Horlivý narozen 16.9.1839 Zvoleněves u Kladna – zpěvák
Po ukončení studií v Praze odešel jako chorálový zpěvák do chorvatského Záhřebu. O přijetí do Prozatimního divadla se ucházel, ale byl přijat až 1.4.1864. Po dvou letech odchází do opery v Opavě. Navrací se zpět do Prahy, aby se stal choralistou v chrámu sv. Víta a později učí zpěvu na reálném gymnáziu na Malé Straně. Údajně se uplatnil i na pražské varhanické škole, kde prý byl učitelem J.B.Foerstra a Leoše Janáčka.

Josef Chaloupka narozen 8.2.1932 MaléKyšice u Kladna – dirigent
Vystudoval gymnázium v Kladně a na Konzervatoři Praha skladbu u E. Hlobila. Jako všestrannému dirigentu mu bylo svěřeno dirigování všech žánrů. Udržoval vysoký standard reprodukce operních a baletních děl v Národním divadle.

Marie Kremerová narozena 29.12.1940 Louny – zpěvačka
Po maturitě na jedenáctileté střední škole studuje zpěv na Konzervatoři v Praze u profesorky Chalabalové. Po absolvování byla angažována do Laterny magiky a pak odchází do divadla v Liberci. Členkou Národního divadla je od 1.8.1979. Má průbojný kovově znějící soprán. V hereckém projevu má sklon k patosu a výrazně dramatickým gestům.

Josef Křikava narozen 23.5.1895 Rakovník – zpěvák
Vyučil se strojním zámečníkem, později pracoval jako úředník v Praze. Zpěv se učil u Emila Buriana. Působil ve Východočeském divadle, v divadle v Olomouci a v Plzni. Nejvýraznějším obdobím jeho života bylo působení v Olomouci. Po přijetí do Národního divadla vyniká jako revírník v Janáčkově opeře Liška Bystrouška.

Jiří Pauer narozen 22.2.1919 Libušín u Kladna – šéf opery a umělecký ředitel Národního divadla

Pocházel z hornické rodiny. Vystudoval učitelský ústav na Kladně a učil na národních školách. Později studoval harmonii a instrumentaci, pak Konzervatoř Praha, kompozici absolvoval u P. Bořkovce. Jeho skladatelská tvorba zahrnuje široký okruh žánrů. Komponuje díla komorní, symfonická, písňová, kantátová a hudebně dramatická.

Karel Průša narozen 5.1.1931 Pchery u Kladna – zpěvák
Studoval zpěv na Konzervatoři Praha, nejprve u H.Vávry, později u Z. Otavy. V roce 1951 koncertoval v Ostravě, kde ho slyšel dirigent Vašata a angažoval ho do Státního divadla v Ostravě. Členem Národního divadla je od roku 1978. Je sólistou s měkkým, tvárným a zvučným hlasem velikého tónového rozsahu a srozumitelnou dikcí. Věnuje se i oratorní tvorbě. Se souborem Národního divadla vystupoval i v Bulharsku a Nizozemí.

Irma Reichová narozena 14.3.1859 Křivoklát – zpěvačka
Zpěv studovala v Pivodově pěvecké škole, kterou ukončila v roce 1879. Pak zpívala v Teplicích a do Prozatimního divadla byla přijata v roce 1880, odkud přešla do Národního divadla. Na jaře 1883 odjíždí do Itálie, naučila se italsky a orientovala se na italskou operu, v níž vynikala. Později  se přestěhovala do Budapešti, kde hrála až do roku 1927.

Olga Sheinpflugová narozena 3.12.1902 Slaný – herečka
Začala hrát v ochotnických divadlech a v roce 1929 začala působit v Národním divadle. Vyšla z Borovy školy, vyžadující maximální divadelnost, citovou i technickou dokonalost. Uměla zahrát role široké škály. Byla manželkou spisovatele Karla Čapka.

Václav Svoboda narozen 9.9.1828 v Chrášťanech u Unhoště – herec, režisér a divadelní ředitel
Nejprve byl sboristou Státního divadla o rok později členem české činohry. Ze Státního divadla přešel do Prozatimního divadla, pak si zakládá menší divadelní společnost, která putovala po moravských městech. Hrál řadu menších rolí jak i českých, tak i v cizím repertoáru.

Josef Urban narozen 1907 Unhošť – ředitel Národního divadla
Po studiu na Právnické fakultě UK působí jako právník v průmyslu. Po pěveckém vyškolení se věnoval písňové tvorbě, interpretoval  především lidové písně.
Od 1.1.1965 do 31.1.1970 byl ředitelem Národního divadla.

Zabylová Zdeňka narozena 7.8.1903 Středokluky – tanečnice a choreografka
Navštěvovala baletní školu choreografa A. Bergra. OD roku 1920 sólová tanečnice Národního divadla. V roce 1955 odchází do důchodu a působí jako učitelka tance. Vychovala řadu významných tanečnic.

 Z výčtu umělců je patrno, že se v našem kraji rodí velice talentovaní umělci, kteří šíří slávu českého divadla v té nejkrásnější a nejprestižnější scéně našeho státu.
Je naším přáním, aby tomu bylo tak i v budoucnu. 

Více od našich přátek si můžete přečíst zde : Řevničov - Mikroregion Novostrašecko