

Rok v Praze na Peruci |
Napsal Plazík st. | |
Pátek, 05 červenec 2024 | |
Již hodně let znám fotografku Veroniku Králik, s kterou se setkávám na koncertech, ale také v přírodě. Když jsem ji a kamarádku Věrku provázel po Perucku, navrhl jsem ji výstavu v mé galerii.
![]() Pomohl jsem ji s propagací výstavy a jako každému autorovi v mé galerii v pátek před vernisáží s instalací výstavy. Nebyl to velký problém, Veronika měla vše promyšlené a připravené. Její otázka "Přijde vůbec někdo" stále vrtala její hlavou. Nastalo nedělní odpoledne a otázka byla zodpovězena. Na dvorku galerie se shromáždilo asi čtyřicet návštěvníků, těch pravidelných, rodiny a mnoha přátel. ![]() Všichni si začali prohlížet vystavené fotografie, s autorkou nad nimi diskutovali a hlavně byla slyšet slova obdivu a uznání. ![]() Kdo se chce na nádhernou výstavu v Galerii u Plazíka na Peruci podívat, může až do 25. srpna v so, ne a svátky od 10 do 17 hodin, popř. po domluvě, nebo na zazvonění.
Další fotky najdete na Facebooku galerie
A co o autorce napsal kamarád Vláďa:
Veronika Králik (*1989) Rok v Praze ![]() Téma Prahy pro ni nebylo jednoduché, ačkoli je to město, které miluje a Vinohrady považuje za svůj domov, ale pokud tam fotí, pak spíš jako dokument: co kdy kvetlo, jak to vypadalo, než to zbourali, postavili, koho potkala, kde byla. V tom navazuje na odkaz, bohužel už zesnulého, fotografa Romka Hanzlíka. Ten ji ve fotografování podporoval, poradil a možná, že fotoaparát Veronika nezahodila i proto, že si vzpomene na Romkovy projekty, nasazení a poctivost, se kterou fotografoval skutečně denně a vytvářel tak pozoruhodné fotografické deníky. Ale zejména proto, že i po dvanácti letech, kdy v Praze žije, ji tohle město pořád umí překvapit a žasne, co všechno se v něm dá najít. A co třeba? Domov. Kýč. Architektura. Události. Setkávání. Koncerty. Výhledy. Příroda. Ruch. Anonymita. Velkoměsto. Vesnice. Samota. Dav. A milion dalších věcí, které jí stojí za to, aby foťák měla pořád při ruce. Proto berte tuhle výstavu jako odraz jednoho Veroničina roku, ovšem poskládaný náhodně a ze střípků každodennosti. Jak sama říká: „Pro mě je důležité, že pokaždé, když se na ty fotky podívám, vím, že to stálo za to a že tady chci žít dál, protože je tu krásně. I když si odtud utíkám odpočinout, třeba do milovaného Středohoří, Itálie či kamkoliv jinam, v Praze je střed mého světa. Snad vám to tajemství tahle výstava pomůže pochopit.“ Rozhodně ji tahle výstava donutila ponořit se do šuplíku a vytáhnout fotografie, které mohou návštěvníkům výstavy vyprávět třeba úplně jiné příběhy, než které v nich vidí Veronika. A to je jedním z největších bonusů fotografie: totiž že vypráví beze slov a každému tak trochu jinak. |
< Předch. | Další > |
---|