Již hodně let znám fotografku Veroniku Králik, s kterou se setkávám na koncertech, ale také v přírodě. Když jsem ji a kamarádku Věrku provázel po Perucku, navrhl jsem ji výstavu v mé galerii.

 

Veronika nejdříve nechtěla, nějak si nevěřila. Při tom její fotografie jsou skvělé. Nakonec jsme ji s Věrkou přemluvili a připravili ji krušné chvíle při přípravě její prvé výstavy. Je velká perfekcionistka a tak dbala na každý detail fotky, tématu i třeba plakátku výstavy. I když se ji porouchal počítač a ztratila již připravené, nakonec vše zvládla, a to výborně.
Pomohl jsem ji s propagací výstavy a jako každému autorovi v mé galerii v pátek před vernisáží s instalací výstavy. Nebyl to velký problém, Veronika měla vše promyšlené a připravené. Její otázka "Přijde vůbec někdo" stále vrtala její hlavou.
Nastalo nedělní odpoledne a otázka byla zodpovězena. Na dvorku galerie se shromáždilo asi čtyřicet návštěvníků, těch pravidelných, rodiny a mnoha přátel. Kamarád Kamil Kruta, alias Koonda Holaa připravil své kytary a mohl prvou skladbou vernisáž zahájit. Já i Veronika jsme přivítali přítomné a řekli pár slov k výstavě. Přípitek, další kytarová kouzla a výstava Veroniky Králik "Rok v Praze a na cestách" byla zahájena.
Všichni si začali prohlížet vystavené fotografie, s autorkou nad nimi diskutovali a hlavně byla slyšet slova obdivu a uznání.
Při krásném počasí odpoledne pokračovalo posezením na dvorku s bohatým občerstvením, které určitě nad míru spokojená autorka připravila. Přestože říkala, že je to prvá a poslední její výstava věřím, že tomu tak není a Veronika své fotografie představí třeba i v Praze, rodném Mikulově, nebo i jinde. Určitě její tvorba stojí za prezentaci před dalšími milovníky fotografie.
Kdo se chce na nádhernou výstavu v Galerii u Plazíka na Peruci podívat, může až do 25. srpna v so, ne a svátky od 10 do 17 hodin, popř. po domluvě, nebo na zazvonění.

FOTO z vernisáže mPb  + David

Další fotky najdete na Facebooku galerie  

 

A co o autorce napsal kamarád Vláďa:
Veronika Králik (*1989)
Rok v Praze
Veronika se narodila v Mikulově na Moravě, ale poslední roky žije v Praze. První malý kompaktní fotoaparát dostala v dětství od tatínka, který také fotil. Ačkoli miluje klasickou  fotografii, nikdy se do ní blíže neponořila a zůstala u fotografie digitální, a to hlavně černobílé. Veronika často přehlíží či záměrně porušuje fotografická pravidla, ale hledá si svojí cestu; ostatně za fotografku se vlastně nikdy nepovažovala. Fotografování je pro ni něco, jako pro jiného třeba deník. Vyfotí si místa, která ji zaujmou, která si chce pamatovat, do kterých si může vložit nějaký svůj vlastní příběh, vzpomínku, okamžik, sen: „Někdo vidí oprýskanou zeď domu. Já vidím krásnou strukturu vrstev, hru světel a stínů, příběh té zdi,“ říká Veronika.
Téma Prahy pro ni nebylo jednoduché, ačkoli je to město, které miluje a Vinohrady považuje za svůj domov, ale pokud tam fotí, pak spíš jako dokument: co kdy kvetlo, jak to vypadalo, než to zbourali, postavili, koho potkala, kde byla. V tom navazuje na odkaz, bohužel už zesnulého, fotografa Romka Hanzlíka. Ten ji ve fotografování podporoval, poradil a možná, že fotoaparát Veronika nezahodila i proto, že si vzpomene na Romkovy projekty, nasazení a poctivost, se kterou fotografoval skutečně denně a vytvářel tak pozoruhodné fotografické deníky. Ale zejména proto, že i po dvanácti letech, kdy v Praze žije, ji tohle město pořád umí překvapit a žasne, co všechno se v něm dá najít.
A co třeba?  Domov. Kýč. Architektura. Události. Setkávání. Koncerty. Výhledy. Příroda. Ruch. Anonymita. Velkoměsto. Vesnice. Samota.  Dav. A milion dalších věcí, které jí stojí za to, aby foťák měla pořád při ruce.  
Proto berte tuhle výstavu jako odraz jednoho Veroničina roku, ovšem poskládaný náhodně a ze střípků každodennosti. Jak sama říká: „Pro mě je důležité, že pokaždé, když se na ty fotky podívám, vím, že to stálo za to a že tady chci žít dál, protože je tu krásně. I když si odtud utíkám odpočinout, třeba do milovaného Středohoří, Itálie či kamkoliv jinam, v Praze je střed mého světa. Snad vám to tajemství tahle výstava pomůže pochopit.“
Rozhodně ji tahle výstava donutila ponořit se do šuplíku a vytáhnout fotografie, které mohou návštěvníkům výstavy vyprávět třeba úplně jiné příběhy, než které v nich vidí Veronika.
A to je jedním z největších bonusů fotografie: totiž že vypráví beze slov a každému tak trochu jinak.