Pan Pavel Kovář, perucký Tepličák, se také zajímá o historii našeho místa. Také píše do časopisu Spirit a nyní nám dal k dispozici svůj článek o příbězích peruckého hřbitova. Doplnil jsem dokumentačními fotografiemi a dávám k přečtení i návštěvníkům mých Peruckých stránek.

PERUCKÝ HŘBITOV PLNÝ PŘÍBĚHŮ
Pavel Kovář 

  Památný městys Peruc i se svým okolím, rozprostírající se v kopcovitém terénu na rozhraní Ústeckého a Středočeského kraje, představuje jeden z nejpůvabnějších koutů Lounska. Dodnes zde zaznívá reminiscence na dávné historické okamžiky. Romance o knížeti Oldřichovi a Boženě z Peruce, nerozlučně spjatá s tímto místem, pak patří k nejznámějším. Původní perucký hřbitov se nacházel jen kousek nad statkem rodiny Křesinových, kde právě pověstná Božena žila. Jednalo se o starý hřbitov v těsné blízkosti barokního kostela svatého Petra a Pavla, který vznikl podle architekta Petra Pavla Columbaniho roku 1724 naproti pozoruhodnému rokokovému zámku, který nedávno prošel rekonstrukcí. Jelikož poloha starého hřbitova uprostřed zástavby obce podle doporučené vyhlášky později nemohla vyhovovat, přestalo se zde v šedesátých letech 19. století pohřbívat a nový hřbitov vznikl nad obcí směrem k železniční trati Louny - Slaný. Na Peruci se jedná o velmi svažité terény a nejinak je tomu též v případě nového hřbitova v nadmořské výšce 350 metrů, kde začali nacházet svůj věčný klid zesnulí od druhé poloviny 19. století.

Peruc v 19. století patřila k významným kulturním i politickým centrům, o což se zasloužil jeden z našich předních vlastenců - kněz a spisovatel František Daneš. Právě za jeho působení se na Peruci setkávala celá řada významným osobností českého kulturního a politického života. Na perucké faře u Františka Daneše často dleli František Palacký, V. V. Tomek, F. L. Čelakovský, Rieger, Karel Sabina, K. H. Borovský a mnoho dalších. Když v roce 1892 František Daneš zemřel, byl pochován na novém hřbitově, v jeho nejhornější části, kde má svoji hrobku.

Na hřbitově odpočívají i další pozoruhodné osobnosti. Patří k nim legionář Antonín Kovář senior, který za první světové války padl do ruského zajetí a domů na Peruc se vrátil přes celé Rusko, Tichý oceán, Spojené státy, Atlantský oceán a západní Evropu, takže zcela objel celou naši planetu. Po dlouhé roky prožité ve světě se toužebně těšil na svoji snoubenku Růženu, která na něj stále čekala, ale nedočkala se ho, neboť zemřela šest neděl před jeho návratem do vlasti. Jeden z jeho synů Jaroslav se stal významným filharmonickým hudebníkem a po odchodu do důchodu ještě na Peruci dlouho působil jako kapelník dechového orchestru, který po něm převzal současný vedoucí hudebník Jaromír Laksa. Na peruckém hřbitově též odpočívá Antonín Ransdorf, perucký obchodník, nadaný malíř a preparátor zvířat, na kterého se často obraceli četní zájemci ze zahraničí. Láska k malování přivedla Antonína Ransdorfa až ke světově proslavenému malíři Emilu Fillovi, se kterým se přátelil v době, kdy Filla po roce 1945 prožíval v peruckém zámku poslední léta svého života.

Při procházce peruckým hřbitovem najdete zdánlivě běžné pomníčky, které jsou však spojeny s množstvím dramatických příběhů. Stačí alespoň připomenout několik peruckých občanů, kteří se na konci druhé světové války pokusili partyzánským způsobem utkat s nenáviděnými vojáky nacistické říše v prostoru nad obcí Pátek, za což zaplatili svými životy. Smutný příběh by mohl vyprávět hrob rodiny Kalíkových, jejichž jediná dcera Libuška studovala po druhé světové válce v Praze jako zdravotní sestra. Tehdy se začínaly zkoušet nové léky ve formě antibiotik a Libuška byla mezi prvními, kterým byla tato léčiva naordinována. Avšak neodhadla se správná dávka a Libušku to v roce 1946 zabilo. Rodina pak nechala dát na náhrobek nápis: "Jediná ratolest - a osud ji urval".

Někdy nám může připadat, že si s námi osud jen tak zahrává. Mnozí jsou však přesvědčeni o tom, že nejde o žádnou náhodnou hru, ale že osud naplňuje svůj předem připravený scénář. Mnohé okolnosti jsou totiž tak sehraně nápadné, že o tom lze jen sotva pochybovat. A tak se stále znovu ptáme - rozhoduje o našich životech vždy jen náhoda?

Každý hřbitov v náznacích skrývá na svých náhrobcích množství nejrůznějších příběhů. Některé z nich jsou přitom jako vystřižené z nějakého románu. V zadní části peruckého hřbitova, hned u západní zdi, je možné spatřit malou starou hrobku, kde jsou pochováni manželé Božena a Vojtěch Konětopský. Dnes už onen dramatický příběh bezmezné lásky, ale i nepřízně osudu, pamatují jen z odposlechu svých prarodičů pouze ti nejstarší občané. Dvojici lidí, která přišla na tento svět ve stejných časových okamžicích, osud svedl dohromady a obdařil je silným poutem vzájemné lásky. Snad možná tyto pocity neprožívali poprvé, ale přenesli si je ze svých předchozích životů, aby v nich mohli znovu pokračovat. A to pouze jen na poměrně krátký pozemský život vymezený naprosto stejným časem. Doktor Vojtěch Konětopský, který působil jako panský lékař na Peruci, patřil k chirurgickým odborníkům zejména v oboru porodnictví. Krutou ironií se však stalo, že jeho choť - Božena Konětopská, rozená Špottová, zemřela právě při porodu v době jeho nepřítomnosti. Když se o tom dozvěděl její manžel Vojtěch Konětopský - nepřežil ani o den, neboť z nevýslovného žalu spáchal ještě týž den sebevraždu. Stalo se tak 2. ledna roku 1875, kdy bylo oběma právě 28 let. Od té doby se již dvakrát změnilo století, uběhla spousta času a příběh se stal místní legendou, která se postupně vytrácí ze zdejšího povědomí.

Kolik asi obdobných pohnutých příběhů, které psal sám život, odpočívá i na jiných místech a pozvolna upadá v zapomenutí tak, jak nezadržitelně zarůstají a chátrají staré hroby na našich hřbitovech.

Foto mPb