Závěr práce historika PhDr. Daniela Dědovského, Ph.D., který zkoumá staré slovanské bůžky - duchy. Při své práci narazil i na peruckého Makala.

MAKAL
PhDr. Daniel Dědovský, Ph.D.
(3. část)

Tomkovu výpověď potvrzuje jeden z vůdčích členů klubu Repeal, Jan Slavibor Knedlhans Liblinský, který s několika přáteli roku 1849 navštívil perucké lázně, tou dobou již značně zanedbané a využívané pouze ke schůzování hospodářskou jednotou z Vraného: „I pověsti všeliké zde panují. Tak nalézá se v blízkém lesíku kamenná hlava, již lid nazývá Makal, jenž lidi pomáchal. Má to býti pohanský bůh - i Šafařík tuším kdesi o tom mluví - jemuž se obětě přinášely. I nyní ještě děti jahody mu v tlamu vtírají, aby jeho hladovost ukojily. V poledne pak prý se nemá kolem jíti, an jest to nebezpečné. Věřící bezpochyby nechodí. Ovšem zkamenělina ta jest z dob nových, jelikož ale pověst ta je z dob nepamětných, podobného boha vzývání v skutku stávalo, jest pravdě podobno, že na onom místě druhdy snad socha tohoto boha tam stávala a později teprv touto zkamenělinou nahražena jest“ . /15
Posouzení stáří pískovcové „zkameněliny“ by umožnila její přesná identifikace v terénu; jak ale zjištěno na místě, v současnosti již zcela zmizela z obecného povědomí. Historik umění Antonín Prokop Schmitt referoval o Makalovi roku 1864 v Umělecké besedě, kde předložil i kresbu kamenné postavy/16 ; 23. února 1872 se o Makalovi zmínil i na schůzi archaeologického sboru Musea království Českého: „Pak se zmínil p. Schmitt o svém spise jednajícím o pověstech a bájeslovných pozůstatcích v Čechách, jejž tiskem vydati hodlá. Při tom podotkl, že v lesíku u Peruce nachází se na skalisku ohromná jakási hlava z pískovce nemotorně vytesaná, od obyvatelstva "Makal" nazývaná; když počínají jahůdky zráti, neopomene mládež první toho druhu plody lesní do úst mu strkati, říkajíc při tom: "Makale, Makale, tu máš: však nám to napřesrok zas dáš"; podle všeho vidíš tu zbytek staročeského pohanského bájesloví a kultu“ /17. Schmitt ovšem zmíněný spis tiskem nikdy nevydal; následně však zmíněnému archaeologickému sboru opět prezentoval „(...) vyobrazení "Makala", o kterém v předešlé schůzi zprávu byl podal“ /18, kresbu Makala však bohužel rovněž neotiskl a dnes je nezvěstná.
Ještě roku 1907 zmiňuje lokalitu u Makaly, neumělé to podoby, ve skále vydlabané /19 popularizační publikace Království české pod redakcí historika Justina Václava Práška; v meziválečné době však již Makalovo jméno, či spíše název lokality V Makalech, přechází na jednoho z loupežníků z místních pověstí, zatímco lesní duch upadá postupně v zapomění.
Odchylky v záznamu slov říkanky i v popisu pískovcového kamene naznačují, že se u jednotlivých autorů nejedná o pouhé opisy z předchozích zpráv, ale o osobní zkušenost pořízenou v terénu. Dezinterpretace dobových pramenů se naopak objevují u některých současných autorů; záhadolog Otomar Dvořák dokonce umísťuje Makalovu sochu do výklenku zdi nad Boženinou studánkou, přičemž rozpracovává Krolmusovu tezi o starověkém vodním božstvu do podoby Makala-vodníka/20  snad i na základě významu staročeského slovesa „mákat“, synonymního se současným „máchat“/21 .
Hrozba pomakáním či pomácháním ostatně nejspíše souvisí právě se schopností ovládat počasí, která je v lidovém podání vlastní všem lesním duchům (Krakonoš, brdský Fabián, východoslovanský Lešij), kteří se vyvinuli do samostatných folklorních postav ze shodného mytologického základu; lidé se tak zřejmě u kamene přimlouvali, aby v lese na jahodách nezmokli. Václav Krolmus se tedy v jádru svých úvah patrně ubíral správným směrem.

1. část   
2. část