Pokračování práce historika PhDr. Daniela Dědovského, Ph.D., který zkoumá staré slovanské bůžky - duchy. Při své práci narazil i na peruckého Makala.

MAKAL
PhDr. Daniel Dědovský, Ph.D.
(2. část)  

Také historik Václav Vladivoj Tomek osobně navštívil Peruc, poprvé v doprovodu Svatopluka Čecha, jehož rodiče zde žili; setkal se zde s P. Danešem a společně navštívili kryptu Kinských ve Zlonicích. Ve svých pamětech k roku 1842 uvádí: „Z nejbližšího okolí Peruce pamatuji se také na místo v lese, kdež nám ukazován byl jakýsi balvan, připodobněný k postavě lidské s hlavou hrubě tesanou, který se pokládal za starodávnou modlu. Říkalo se mu Makal. Lidé a zvláště děti se tam bávali choditi v pravé poledne; někdy pak také kladli k němu jahody jako v oběť, aby prý jich neumakal .“ /8
Tomkův postřeh významně podporuje věrohodnost ostatních pramenů a přináší i zajímavou národopisnou informaci. Pravé poledne představovalo v lidové kultuře čas stejně magický, jako pravá půlnoc, i když oproti půlnoci jeho význam postupem času rychleji slábl. Díky Karlu Jaromíru Erbenovi se v obecném povědomí dodnes udržela polednice; v onen čas se však zjevovaly i další nadpřirozené bytosti.
Kněze Františka Daneše, jakožto významnou osobnost českého kulturního života, v Peruci navštěvovali přední čeští vědci a spisovatelé včetně Františka Palackého; vekrze kladně jej hodnotil i jinak antiklerikálně naladěný Karel Havlíček Borovský/9 . Daneše lze proto považovat za základního informátora pro další dobové autory, kteří podávají zprávu o Makalovi, i za jejich průvodce ke kamennému artefaktu v lese; všechny totiž pojí osobnost peruckého faráře.
Přítel Boženy Němcové, lékař Vilém Dušan Lambl, o Makalovi roku 1844 uvádí: „Kdo příjde na Peruc, nezapomene navštíviti studánku Boženinu. Nevím ale, navštíví-li také každý pitvornou podobiznu lesního bůžka Makala, která hrubým dlátem vytesaná se nachází v pískové skále vedle ouvozu v háječku nedaleko Peruce. Povídáno nám, že děti, když ještě před nemnohými lety na jahody chodily, Makalovi co ochránci lesního ovoce jahody do huby a do nosu strkaly a přitom nějaká slova odříkávaly - aby to Makal od nich přijal a je nepomačkal ."/10 Historička Michaela Hrubá poukazuje na zmínku o Makalovi v Polehradského práci Zeměpisek Království českého/11 z roku 1846 ; taková kniha ovšem neexistuje, zřejmě se jedná o Obraz země české, čili Pohled na wlast Čechů, kterou pod tímto pseudonymem roku 1848 a v následných reedicích pod mírně pozměněnými názvy r. 1849/12  a r. 1850/13  publikoval František Josef Řezáč. Text o Makalovi je ve zmíněných vydáních identický: „Zde se zachovala též pověst o bůžku pohanském, jmenem Makal, kterémuž děti, majíce jeho podobu v kameně v lese vytesanou, letního času jahody okolo huby trou .“/14 Přesnou lokaci kamene vlastenecký kněz a spisovatel, stejně jako ostatní autoři, bohužel neuvádí, ačkoliv v Peruci působil jako kaplan pod administrátorem Danešem.

1. část 
3. část