Prvou březnovou sobotu byla zahájena letošní sezona v galerii výstavou Africký sen, fotografky Ilony Resenkrancové.
Na stěnách galerie jsou snímky od Viktoriiných vodopádů a africké zvěře z rezervací v srdci kontinentu. Vernisáže se zúčastnilo
asi třicet návštěvníků. V úvodu byla vzpomenuta stálá návštěvnice, nejen výstav u Plazíka ,paní Věra Hnilicová, která nás nedávno opustila a předána kytička jubilantu Antonínu Kučabovi, také pravidelnému návštěvníku, který v minulých dnes oslavil 90. narozeniny. Ihned poté byla přítomným majitelem galerie představena autorka, o které promluvila paní Marie Imbrová a přítomné pozdravila také Ilona Rosenkrancová.
Peručáci asi tuší jak se na Peruci tato výstava objevila, ano právě díky dlouholeté iniciativě černochovské občanky paní Marie Imbrové, která se stará o vzdělání v zimbavském sídle Tengenenge.
A jak o cestě k těmto krásným fotografiím napsala sama autorka:
Můj sen o Africe - Ilona Rosenkrancová (1975, Děčín)
Sny jsou motorem života. Nebýt snů, ničeho bychom nedosáhli. Když jsem se v roce 2008 začala hlouběji zajímat o fotografování, představovala jsem si, jak se toulám africkou krajinou, navštěvuji malé místní vesničky, odkud s přátelskými domorodci pozoruji divoká zvířata, která znám jen ze ZOO, z přírodovědných dokumentů nebo od fotografů.
Netušila jsem, kolik vody a času uběhne, než se ke svému snu alespoň přiblížím. Ale všechno má svoje klady i zápory. Osud mi dal do vínku trpělivost a tak jsem se mohla postupem let učit a zdokonalovat ve fotografování.
Mám jednu velkou výhodu, narodila jsem se v Děčíně, který je ze všech stran obklopen nádhernou krajinou. Motivy i inspirace k focení z ní dýchají na každém kousku. A tak se stalo to, že jsem přilnula ke krajinářské fotografii a snažila se zachytit zdejší krásy malého, avšak nádherného kousku země, který ročně navštěvují statisíce lidí z celého světa.
Nikdy předtím jsem si neuvědomila, jak může být fotografie náročná. Brzké ranní vstávání, šlapání do kopců či skal za tmy, v husté mlze, v dešti či hlubokém sněhu, abych se dočkala vytouženého svítání. Té pomyslné třešničky na šlehačkovém dortu. A to nemluvím o výbavě, která rozhodně nepatří mezi lehké a levné záležitosti.
Často také navštěvuji zoologické zahrady a ráda fotím zvířata, pokud možno při nějaké činnosti. Stále mluvíme o hodinách čekání na vytouženou zvířecí akci. Občas jsem si nějaké zvíře cvakla i ve volné přírodě, především stáda jelenů či srnců, kterých je v okolí bydliště dostatek.
V průběhu let se mi povedlo uspořádat několik výstav, které se setkaly s velkým diváckým ohlasem. Mé jméno se postupně začalo objevovat mezi vyhledávanými regionálními i českými fotografy. Ale pořád chybělo to moje vysněné safari.
Do Afriky, přímo do jejího srdce, jsem se podívala až v roce 2021. Stalo se tak díky Marii Imbrové, s níž jsme se poznaly v mém zaměstnání v děčínském muzeu a připravovaly spolu výstavu afrických šperků, obrazů, soch a přednášek. Naše kroky se tak nějak spojily a začaly jsme spolupracovat i na jiných projektech věnovaných africkému kontinentu.
Společný zájem a aktivity nás sblížily natolik, že jsme v září roku 2021 odcestovaly do Zimbabwe, a to rovnou k Viktoriiným vodopádům!
Sen se stal skutečností…
Vy sami můžete posoudit na vystavených fotografiích, jak se dlouholetá příprava vydařila.
Výstava je přístupná o víkendech a svátcích od 10 do 17 hodin, popřípadě na zazvonění, až do 24. dubna 2022.
FOTO z galerie
|