31. října jsme vzpomněli dvousté výročí narození Karla Havlíčka Borovského. Učili jsme se o něm ve škole, občas si přečetli nějakou jeho knihu a určitě epigram. Málokdo ale ví, že tato významná osoba naší historie navštívila i Peruc.
Český novinář, spisovatel, vlastenec a politik se narodil 31. října 1821 Borové u Přibyslavy. Je považován za zakladatele české žurnalistiky, satiry a literární kritiky.
Přídomek Borovský, který Karel Havlíček začal používat, je odvozen od jeho místa narození. Dětství prožil v Německém, nyní Havlíčkově Brodě, kde vystudoval gymnázium. Studoval filozofii na univerzitě v Praze, poté vstoupil do pražského arcibiskupského semináře, z něhož byl v roce 1841 vyloučen. V letech 1843-44 působil jako vychovatel v rodině moskevského šlechtice, kde studoval ruskou literaturu a napsal 78 epigramů. Borovský kriticky hodnotil ruské společenské poměry.
V roce 1846 převzal Borovský redakci Pražských novin a přílohu Česká včela. V kritice Tylovy novely Poslední Čech Borovský napadl neplodné a sebeuspokojující vlastenčení, publikoval stati o nereálnosti všeslovanské myšlenky Slovan a Čech a o obecním životě Co jest obec?
Havlíček Borovský založil Národní noviny, publicistickou platformu českého liberalismu. V roce 1849 byl soudně vyšetřován. Po zastavení Národních novin 1850 vydával v Kutné Hoře týdeník Slovan. Za svou novinářskou činnost byl Borovský v létech 1851-55 internován v Brixenu, kde napsal satirické skladby Tyrolské elegie, Král Lávra a Křest svatého Vladimíra. V nich napadal absolutismus a světskou i církevní reakci. Po návratu z vyhnanství v roce 1855 se Havlíček dozvěděl, že jeho žena zemřela na tuberu a on se ocitl bez práce a bez finančních prostředků. Jelikož měl Havlíček zakázaný pobyt v Praze, žil v Německém Brodě. Tubera se v roce 1856 projevila i u něho, vrací se do Prahy kde 29. července umírá ve věku 34 let, na stejné posteli jako o rok dříve jeho žena Julie.
Pohřbu se zúčastnilo velké množství lidí a policie jmenovitě zaznamenala přítomnost např. Františka Palackého, Boženy Němcové, Františka Ladislava Riegra, Václava Hanky nebo Karla Jaromíra Erbena. Josef Ladislav Turnovský, který se pohřbu osobně zúčastnil, napsal: „O věnec vavřínový, kterým byla Božena Němcová rakev Havlíčkovu ozdobila, rozdělili se nejbližší účastníci pohřbu, vzavše si po lístku na památku.“
A vlastencem může být v Čechách každý tvor,
rozumný nebo nerozumný,
jen když písně české zpívá,
z korbelíčku si nalívá,
přitom nezná větší slast
než-li milovati vlast.
A jak to bylo s Karem Havlíčkem Borovským a Perucí?
Od 30. let 19. století, kdy již perucké panství vlastnili Thunové (od roku 1814), se Peruc
dostává do známosti jako významné centrum kultury a vzdělanosti proslulé v celých Čechách. Zásluhu na tom mělo několik vynikajících současníků. Perucký farář Josef Hauser shromáždil obsáhlou knihovnu, která se později dostala do Památníku písemnictví v Praze na Strahově a tvoří tam dodnes jeho základní fundus. Hauserův nástupce osvícený kněz, spisovatel František Daneš na zdejší faře působil 52 let. Je to jedna z nejvýznamnějších osobností zdejší historie. Z perucké fary vytvořil centrum vlasteneckých českých kruhů. Po dobu jeho působení jej v Peruci navštívila nejedna přední osobnost českého kulturního a politického života, jako např. František Palacký (ten zde dokonce oslavil svoji stříbrnou svatbu), Václav Vladivoj Tomek, Fr. Ladislav Rieger, Karel Sabina, univ. prof. Vlastimil Kybal, Václav Beneš Třebízský, Jindřich Šimon Baar, Boleslav Jablonský.
Velmi blízkým přítelem Daneše byl Karel Havlíček Borovský a jeho dojem z Peruce byl velmi zajímavý, v dopise své přítelkyni v květnu 1845 mimo jiné píše:
„Peruc je Thunovo panství, na němž se zachází s lidem trochu líp než všude jinde. Jsou tam tři kněží, všichni moji známí a moudří lidé, kteří nepletou mnoho o zázracích a kropenici, nýbrž mluví s lidem rozumně. Peruc je hlavním sídlem zdravého rozumu, tam se nevěří nic, leda, co je rozumné…“
Co by napsal K. H. Borovský o Peruci v dnešní době...
|