V roce 2018 v č. 63 publikace Prameny & studie, kterou vydává Národní zemědělské muzeum, vyšla obsáhlá studie PhDr. Václava Zemana o pěstování chmele na velkostatku Peruc. Jako zajímavost jsem vybral pro fanoušky místní historie základní údaje.

CHMELAŘSTVÍ NA VELKOSTATKU PERUC NA PŘELOMU 19. A 20. STOLETÍ.
PhDr. VÁCLAV ZEMAN, Státní oblastní archiv v Litoměřicích, pobočka Děčín

Panství Peruc u Loun od roku 1814 náleželo děčínským Thun-Hohensteinům, kteří značně pozvedli zdejší hospodaření. Roku 1877 začal velkostatek opět provozovat perucký pivovar ve vlastní režii, od 80. let 19. století se pak na pronajatých dvorech Žerotín a Panenský Týnec začalo s pěstováním a zpracováním chmele. Surovina určená zprvu pouze k vlastní potřebě v peruckém pivovaru se výrazněji od 90. let 19. století uplatnila jako prodejní artikl. Na zvýšenou produkci chmele – v důsledku rozšíření chmelnic a jejich modernizace – pak ve sledovaném období reagovala správa velkostatku výstavbou a vybavením sušáren chmele, nezbytných pro jeho zpracování.

Perucký velkostatek prodělal za držby Thun-Hohensteinů v 19. století hospodářský rozkvět, jehož základy položil ředitel A. E. Komers. Pěstování chmele ale stálo po dlouhou dobu na okraji zájmu, ačkoli v Peruci existoval vrchnostenský pivovar. Až intenzivnější zemědělství (a snad i převzetí provozu pivovaru do vlastní režie), které mimo jiné spočívalo i v pronájmech pozemků hospodářských dvorů sousedních velkostatků a jejich obhospodařování, umožnilo rozšířit toto zemědělské odvětví. Základnou pro chmelařství se stal hospodářský dvůr Žerotín, kam bylo pěstování a zpracování chmele soustředěno. Záhy došlo jak k rozšíření obhospodařované plochy, tak i k výstavbě jednoduché sušárny chmele. S počátkem 20. století se zpracování chmele, tj. zejména jeho sušení, přesunulo do dvora v Panenském Týnci.
Chmel – pěstovaný zprvu primárně pro vlastní potřebu, tedy pro zpracování v peruckém pivovaru – se od přelomu 19. a 20. století stal obchodním artiklem, jehož prodej představoval pro perucký velkostatek zdroj příjmů. Obchodním partnerem se v období před první světovou válkou jednoznačně stal pražský Franz Vondörfer, který zásoboval sklady v Žatci. Úsilí obchodníků s chmelem o kartelizaci (69) výkupu zde – ani po prosazení Franze Vondörfera jako téměř výhradního obchodního partnera – nemůžeme doložit, neboť mimo jiné nelze opomenout skutečnost, že současně v jednání s peruckým velkostatkem vstupovali i další obchodníci, kteří s určitým – byť minimálním – množstvím peruckého chmele též obchodovali. S tzv. předprodejem doposud nesklizené suroviny se v případě Peruce nesetkáváme, přestože jednání o výkupu byla vedena ještě před sklizní. V Peruci se obchodovalo až se sklizeným a usušeným chmelem, kdy byl definitivně znám objem úrody.
Perucká hospodářská správa velkostatku podnikala ve chmelařství na pronajatých dvorech Žerotín a Panenský Týnec. Ačkoli došlo záhy k rozšíření chmelnic, je zřejmé, že investice do technického vybavení na cizích majetcích proudily zdrženlivě a jen v omezené míře. První sušárna chmele v Žerotíně byla značně primitivní, k výstavbě modernějšího zařízení se přikročilo až na přelomu století. Je to pochopitelné právě s ohledem na skutečnost, že se hospodaření (ale i stavební činnost) uskutečňovalo na pronajatém cizím majetku. Přesto lze konstatovat, že Thunové hospodaření na peruckém velkostatku v 19. a na počátku 20. století značně pozvedli, což se týká i pěstování a zpracování chmele, byť se kvalitou – jistě i kvůli přírodním podmínkám – nemohl srovnávat se žateckými produkty.

Regionální sonda prokázala, jak šlechtický velkostatek na sklonku monarchie mohl rozvinout pěstování výnosného zemědělského produktu. Hektarový výnos chmelnic byl na přelomu 19. a 20. století výrazně vyšší nežli v případě jiných plodin. Ostatně právě vysoká rentabilita chmelařství vedla k rozšiřování chmelnic (70) nejen v případě velkostatků, mnozí soukromí hospodáři na Žatecku rozšiřovali v druhé polovině 19. století vlastní chmelnice. (71) Tato tendence se projevila i na dvorech propachtovaných peruckým velkostatkem. Zvýšená produkce i v důsledku vyšší obdělávané plochy půdy umožňovala také šlechtickému velkostatku dosáhnout na poli chmelařství hospodářských a obchodních úspěchů. Technologie zpracování chmele se pak projevila i v architektuře a hmotné kultuře zmíněné oblasti, nejvýrazněji výstavbou sušáren chmele.

69) K tématu srov. nejnověji POJAR, V., Zelené zlato, c. d.; 70) K problematice do poloviny 19. století srov. KŘIVKA, Josef, Územní rozšíření a plocha chmele v Čechách od poloviny 17. do poloviny 19. století, Litoměřicko, 7, 1970, s. 45–69.; 71) LŮŽEK, B., České chmelařství, c. d., s. 24.

Vložené fotografie
Titulní stránka časopisu p&s
Hlavička dopisního papíru ředitelství peruckého pivovaru, 1901. Zdroj: SOA v Litoměřicích, pob. Děčín, Vs Peruc, k. č. 106, inv. č. 185.
Hlavička dopisního papíru obchodníka s chmelem Franze Vondörfera, 1911. Zdroj: SOA v Litoměřicích, pob. Děčín, Vs Peruc, k. č. 106, inv. č. 185.
Projekt výstavby sušárny chmele v Žerotíně, pohled, 1885. Zdroj: SOA v Litoměřicích, pob. Děčín, Vs Peruc, k. č. 51, inv. č. 124.
Osazenstvo peruckého pivovaru v r. 1906. Zdroj: archiv mPb

Prameny
Státní oblastní archiv v Litoměřicích, pobočka Děčín
fond Velkostatek Peruc