V prvé části vyprávění žáka perucké měťanky a válečného letce generálporučíka Františka Fajtla jsme s ním prožili Vánoce na západní frontě. V lednu 1944 byl určen velitelem skupiny dvaceti stíhacích pilotů, s nimiž na základě mezivládních úmluv odjel do Sovětského Svazu. I na východní frontě prožil ještě jedny Vánoce.

Pplk. gšt. F. Fajtl  -  VÁNOCE V ZAHRANIČÍ
(2. část) 

Široké a rozsáhlé roviny kolem polského města Přševurska jsou pokryty sněhem. Mrzne, až zalézá za nehty. Na letišti 1. čs. let. pluku v SSSR je vánoční ticho. Na křídlech zasloužilých letounů Lavočkinů zůstal slabý poprašek sněhu, právě před chvílí spadlého.
V rohu letiště je zemljanka. Marusa, sovětská písařka, přepisuje jakési hlášení. Viktor, můj náčelník štábu, uvědomělý Slovák, trpělivě čeká, až budu pokračovat v diktátu, a u pece sedí na lavici sluha, vojín podkarpatoruské národnosti, jehož jméno jsem už dnes zapomněl. Když jsem byl malým klukem, těšíval jsem se na Štědrý večer už dlouho před tím. Dnes, jako dospělý, jsem umírněnější, ale pod dojmem vánočního klidu se mi nechce do práce. A protože ti okolo mne cítí podobně, pracujeme dnes méně, snad i méně mluvíme. Dívám se ven úzkým oknem zemljanky a vidím v mžiku všech šest válečných let: Francie, Velká Britanie, SSSR, Slovensko a Polsko.
Slovensko! Nyní, myslím, je se mnou v myšlenkách i Viktor. Bojoval tam v době povstání jako pěšák v horách a zanechal tam rodiče a svou mladou ženu. Z našeho pluku tam zůstali dobří kamarádi sovětští a z našich kapitán Rejthar, Jirka Sehnal a Borovec. Teď bojují někde v Nízkých Tatrách jako partyzáni. Jsou kol dokola obklíčeni Němci, mrznou, hladovějí a kdoví, zda netrpí ještě větší muka.
V 19 hodin jsme zasedli ve velkém sále městské restaurace Přševurska. Přišli všichni příslušníci leteckého pluku a mnoho pozvaných hostů od sovětské základny. Večeřeli jsme prostě — guláš s bramborem a chlebem a zapíjeli pivem. Poseděli a pobesedovali jsme mezi sebou. Čech a Slovák vyprávěli sovětskému občanu o svých vánočních zvycích a pověrách. Ten buď zakýval hlavou na podiv, nebo nacházel v nich zálibu a pochvaloval. Pak jsem promluvil slavnostní řeč. Byla adresována všem. Nepamatuji si celou, ale obsah byl asi tento:
„Kamarádi, u nás doma máme krásný obyčej slavit vánoce ... dnes již někteří po sedmé, jiní snad po prvé je tráví za hranicemi... nezapomínejme na smysl, význam a tradici tohoto nejhezčího svátku v roce... buďme tak kamarádští vždy, jako cítíme dnes, když tu sedíme jeden vedle, druhého... ctěme božská přikázání a řiďme se jimi. Važme si dobrých lidí a buďme sami dobří!“
Pozoroval jsem tváře všech účastníků. Není nic zvláštního, že při takovémto proslovu většina chlapů hleděla jakoby pod stůl. Chtěli být se svým sentimentem sami, někteří se stydí za slzy v očích. Jsou to velké děti, ale při všem tom zůstávají chlapy.
A pak jsme dlouho zpívali slovenské, české a ruské písně. Bylo jich mnoho a pěkné. Připili jsme si na zdraví a vítězství.
„Příští vánoce již doma!“ praví jeden.
„Zcela určitě,“ odpoví druhý.
A pak šli někteří do kostela na půlnoční a někteří spát.
„Pane štábní“, povídá mi Josef, „copak asi dělají naši? Jirka, pan kapitán Rejthar, Borovec, Medvěděv a ti ostatní?“
„Musí to být pro ně hrozné, Josefe, v horách a ve sněhu! Kdoví, zda ještě žijí.“
„Nechtěl bych být v jejich kůži. Doufejme, že se vrátí! Už aby byl konec.“
„A aby už válka nikdy nebyla!“ dokončil jsem naši válečnou modlitbu.

Ve VSOL – r. 13 – č. 4 listoval mPb

(1. část)