Dnes si to asi neumíme představit, jak vypadaly Vánoce za války. Jak je prožíval donínský rodák, žák perucké měšťanky, vojenský letec a velitel anglické RAF i východní Čsl. armády, spisovatel,... generálporučík František Fajtl popsal v roce 1947 pro VSOL.

Pplk. gšt. F. Fajtl  -  VÁNOCE V ZAHRANIČÍ 
(1. část) 

Po šest let své válečné činnosti v zahraničí byli jsme vděčni svým spojeneckým velitelstvím, že nám umožnila slavit vánoce a dovolila neomezeně vzpomínat jako v míru. Byli jsme roztroušeni po všech bojištích světa a na válku jsme přivykli. Musili; bylo to nutné a účelné. Na oslavu svých narozenin nebo nějakého význačnějšího svátku nebylo kdy a často ani pomyšlení. Vánoce však jsme si připomínali vždy. Vzpomenu zde tří: ve Francii, Velké Britanii a v Sovětském Svazu.
Prvé Vánoce ve Francii byly prosté. Byli jsme již před tím roztrpčeni, že nám francouzská vláda neuznala naše čs. hodnosti důstojnické a poddůstojnické. To snad nemá na vánoční svátky vliv, pomyslí si leckdo. Má pravdu, pokud jde o oslavu vánoc uvnitř duše a srdce. Ale má to vliv na štědrost „Ježíška“. Nadělujte, když nemůžete nic koupit, protože je žold malý a často vyplácen s velikým zdržením! Dostávali jsme dárky, ale nemohli jsme je oplácet — a to nás nejvíce mrzelo. Ale měli jsme vánoční stromek, zazpívali jsme si koledy a zavzpomínali na domov.
V městečku Avord, uprostřed Francie, na leteckém francouzském stanovišti trávilo asi 70 čs. letců své prvé vánoce v zahraničí. Ve velké světnici, v níž spala téměř polovina čs. letců, stál vánoční strom, okolo seděli vážní i veselí muži, mladší i starší, a odhadovali situaci:
„Proč ti Němci válčí, vždyť to stejně prohrají!“
„Samozřejmě, na druhé vánoce už budeme doma. Vždyť si ani nevystřelíme. To bude ostuda, až přijdu domů a budu se hlásit tátovi jako válečník, který si nedal ani ránu..“
A slova přehlušila vánoční hudba z radia. Vznešeně a trochu smutně se nesly koledy vojenskou světnicí...
„Nesem vám noviny, poslouchejte ...“
Chlapecké, jinošské i mužné tváře se polily teplem. Všichni ztichli a vzpomínali.
Hle, je zpívána píseň o zrození Spasitelově, zatím co se připravuje krvavá lázeň myslícímu lidstvu. Hrůzná předehra, ta píseň o Spasiteli, ale nikdo z nás to neví. Je tak lépe, neboť kdyby tomu bylo naopak, neměli bychom v nitru té krásné pohody, které nám nenahradí ani tisíce franků.
Snad nejkrásnější zvyky na světě jsou zvyky vánoční. I my jich máme hodně. Některé jsou čistě naše, jiné jakoby mezinárodní. Když jsme ve Velké Britanii oslavovali vánoce, Čechoslováci pohromadě, anebo když jsme byli pozváni do československé rodiny, což se stávalo velmi často, tu jsme pokračovali v české vánoční tradici. Lili jsme olovo, krájeli jablka, rozbíjeli ořechy, pouštěli lodičky a podobně. Měli jsme kus domova v daleké cizině a byli jsme nadmíru šťastni. Když jsme zůstali o vánocích ve svém služebním místě, oslavovali jsme s Brity podle jejich zvyků.
O Božím hodu vánočním stává se u Angličanů prostý vojín velkým pánem, neboť podle tradice musí mu jídlo nosit na stůl třeba i pan generál. Vojín nebo poddůstojník prohání své velitele, jak se mu líbí, a běda, je-li některý z důstojníků pomalý.
V roce 1943 jsme byli na letecké, stanici v Ibsley, blízko jižního pobřeží, odkud jsme podnikali lety do obsazené Evropy. Protože se čs. stihači sžili přátelsky s celým spojeneckým personálem, stali se nedělitelnou složkou celé stanice RAF ) Proto i čs. důstojníci, hodnosti nevyjímajíc, museli jít dělat číšníky. Ve 12 hodin jsme nastoupili vedle britských důstojníků v obrovské hale, která hučela nedočkavými vojáky. K obědu byl tradiční krocan. Rozdělili jsme si úlohy a já s jedním čs. podplukovníkem jsem dostal přidělen stůl asi o třiceti hladových krcích. Nevím již, jak se to stalo, že někteří „číšníci“ předčasně odešli, a tak jsme museli s milým kamarádem zaskočit. Nechtěli jsme udělat Čechoslovákům hanbu, a proto jsme se tužili. Ač jsme si mohli nohy uběhat, nebylo nám to nic platné, protože jsme nesli v každé ruce jenom po jednom talíři. Více jsme neuměli. Se všech stran se ozývaly výkřiky:
„Já nemám ještě krocana!“
„Přineste moučník, spěchám na vycházku!“
„Jak se vám líbí, Sir, náš obličej?“
Myslím, že tato otázka nepřišla ve vhodnou chvíli, neboť jsem byl uběhaný jako zajíc. Otočil jsem se, odběhl s prázdnými talíři s úmyslem, že ji odpovím později. Ale nešťastné schody u kuchyně zavinily havarii, která byla v mnohém tragičtější než havarie letadla. Zakopl jsem, upadl a rozbil nádobí. Rázem jsem se stal středem pozornosti, neboť třesk talířů zpestřil polední menu a byl příčinou bujného veselí. Zaslechl jsem za sebou několik ryze britských poznámek, z nichž nejsilnější zněla:
„Cary on, Sir,“ což znamená: „Pokračujte, pane!“
Nevěděl jsem, zda je tím míněno, abych pokračoval v rozbíjení talířů nebo v roznášení jídla. Pustil jsem se do druhého a absolvoval finále svého číšnictví bez úrazu a ztrát na královském majetku. 

 (Pokračování)