To, že se na Peruci setkal kníže Oldřich se selkou Boženou ptvrzeno! Vyprávěl o tom v roce 1930 žákyni perucké školy sám památný Oldřichův dub. Přečtěte si, co slyšela. A že je to pravda víme, protože většina nás, peruckých rodáků, tuto žákyni, paní Annu Hukovou - Kořínkovou, znala.

Co vyprávěl "Oldřichův dub"
Povím vám pohádku, kterou jsem slyšela vypravovati. Vyprávěl ji jednoho podzimního večera starý "Oldřichův dub" dvěma malým veverkám. - "Již je tomu dávno", začal dub "velmi dávno, co jsem se dostal sem, na to místo, kde jsem nyní. Nepamatuji se již dobře, jak se to stalo. Vím však, že mě probudil z hlubokého spánku zpěv ptáků. Procitl jsem, slunce krásně svítilo, všude byl ji čilý život. Zastyděl jsem se za svou lenost, promnul jsem si oči a rozhlížel jsem se kolem sebe. V tom zaslechnu jakýsi zpěv, který se podobal bublání. Dívám se vzhůru, kolem sebe, nikde ničeho nevidím. A stále slyším zníti stejnou písničku. Již mě to zlobilo. Byl jsem tenkrát mladý, nerozumný, jako vy jste nyní, snadno jsem se rozzlobil. - Toho dne jsem však neznámé zpěváčky neviděl. Zlobil jsem se, ale co mi to pomohlo? Nic. - Brzy z večera jsem usnul. Ráno slunce vyšlo, vstával jsem také. Bylo časně, ale přece neznámá zpěvačka byla čilejší než já a již se zase ozývala. Toho dne jsme se seznámili. Byl to nepatrný potůček, který tekl dole pode mnou. Však tam dole teče. Můžete se podívat." - Obě veverky se zadívaly dolů na potůček a najednou řekly: „Hm teče, však my víme - Pokračuj strýčku dube, pokračuj!" Strýčkovi zalichotil zájem veverek na jeho vypravování a "sebrav" trochu vzpomínky, pokračoval: "Tak jsme se seznámili. On mi řekl, že teče z malé studánky, uprostřed vesnice se nacházející. Já o sobě jsem mu mnoho neřekl. - Tak jsme si povídali každý den. Často mi vyprávěl, co se děje tam ve vesnici, a den za dnem nám klidně ubíhal. ---
Minula řada let. Já jsem vyrostl, zesílil, nebyl jsem již malým dítětem, byl ze mne pěkný urostlý junák. Jednou, když jsme si zase povídali, co se děje v lesích a ve vesnici, zaslechli jsme hlas lovecké trubky. Odmlčeli jsme se a poslouchali. Kromě štěkání psů jsme ničeho jiného neslyšeli. Do večera nikdo z nás už na to ani nevzpomněl. Až druhého dne mi vyprávěl potůček celou příhodu. - Přijeli prý k nám hosté. Sám kníže Oldřich navštívil naše lesy, aby v nich lovil. Právě v ten den praly pradleny prádlo u studánky. Když jsme zaslechli hlas lovecké trubky, hnal se kníže za krásným jelenem a dojel až ke studánce. Zarazil se, neboť spatřil krásnou dívku, do které se hned zamiloval. Bylo to Božena, dcera Křesinova, z blízkého statku. Kníže zanechal lovu a odešel ke Křesinovi, žádaje ho, aby mu dal dceru za manželku. Tak se stala chudá Božena kněžnou. Na památku nazval kníže malou studánku Boženinou a dodnes se jí tak říká. Bývalá vesnice Opučno obdržela jméno Peruc. Původ jména je z toho, že kníže viděl Boženu, "perúcí" prádlo." - Dub se odmlčel a listí v jeho statné koruně smutně zašumělo. Snad přemýšlel o dávných dobách, kdy byl ještě mlád. Ale veverky ho nenechaly dlouho přemýšleti. "Strýčku, povídej nám ještě něco", volaly obě. "Až jindy, děti, dnes již dost", konejšil strýček dub. "Běžte spat."
Veverky odešly a dub zakýval smutně svou korunou a sám se oddal svým vzpomínkám.
Anna Huková, žákyně III. tř. měšť. školy v Peruci. (VSOL roč. I. č. 2. prosinec 1930)