Začátkem května mne volala paní redaktorka Hedvika Mašková z Týdeníku Lounska Press a požádala o rozhovor. V polovině měsíce jsme si v mé galerii téměř dvě hodiny povídali a toto vzniklo.
(PRESS č. 21 z 27. května 2020)
Miroslavu Blažkovi nikdo neřekne jinak než "Plazík"
Ve své galerii v Peruci vystavuje práce amatérských fotografů
Jste majitelem Galerie U Plazíka. Jak došlo k jejímu založení a kdy to bylo?
Galerii jsem v Peruci otevřel v lednu roku 2007, a to v prostorách domu, kde moje babička s dědou mívali do sedmdesátého roku řeznictví. Pak jsme sem jezdívali na chalupu a v roce 1991 jsem si zde otevřel obchod. Šlo o takovou tu vesnickou ,,smíšenku“, kterou jsem vedl do začátku roku 2003. Lidé pak začali jezdit do supermarketů, takže jsem zavřel. Poté zde měla ještě chvilku má kamarádka krejčovský salón, ale když odešla, tak jsem si řekl, že by byla škoda nejhezčí místnost v domě nevyužít a bydlet v ní. Udělal jsem zde tedy galerii, ve které jsem za třináct let uspořádal více jak pět desítek výstav.
Na jaké umění se v galerii soustřeďujete?
Na amatérskou fotografii. Amatéři jsou totiž úžasní fotografové, ale ve výstavních síních moc prostoru nemají. Autorské výstavy mají málokdy. Profesionálů je totiž tolik, že jsou téměř bez šance. Všichni, kteří v galerii vystavovali, byli amatérští fotografové. Občas jsem udělal výstavu dokumentační. Například jsem zde měl výstavu ,,100 let Františka Fajtla“, lounského letce. Podle mě to byla jedna z nejlepších výstav, která v galerii kdy byla. Zahájení se zúčastnila dokonce i paní Fajtlová a celé rodiny dcer Františka Fajtla. O výstavu byl obrovský zájem, kromě tedy perucké školy, přestože František Fajtl býval jejím žákem. Pak jsem měl v galerii v roce 2015 výstavu o ukončení války. Vystaveny byly dokumenty fotografie z Perucka. Pár takových dokumentačních výstav bylo, ale jinak se jednalo o výstavy amatérských fotografů.
Jak vlastně amatérské fotografy, kteří by u Vás chtěli vystavovat?
Ze začátku jsem trochu sháněl, ale pak už se to po pár letech rozkřiklo. Navíc sem na vernisáže přijížděli další fotografové, takže jsem se s nimi seznamoval a domlouval na další spolupráci. Dnes už mám prakticky do roku 2023 obsazeno. Není pro mě nyní problém sehnat amatérského fotografa, jehož práce se mi líbí nebo mě zaujme. Vystavuji i některé hodně amatérské fotografy. Ty většinou vystavuji jako první v daném roce. Dávám prostor také mladým fotografům. Výstavu zde měla například osmnáctiletá slečna ze Stochova. Rád bych, aby je možnost vystavit svoje práce v jejich činnosti nakopla. Určitě jim to může pomoct.
Jednalo se většinou o amatérské fotografy z blízkého okolí?
Vystavovali zde fotografové z Prahy, Kladna, Karlových Varů, teď budou i Velvary, takže lidé z okolí padesáti až sta kilometrů. Jeden nejvzdálenější byl za Švédska.
Děláte skupinové výstavy nebo spíše jednotlivce?
Spíše jednotlivce. Byli zde ale i ve dvojicích. Vystavovaly zde například dvě fotografky, kdy jedna pocházela z Prahy a druhá z Klášterce nad Ohří. Vlastně jedna z prvních výstav byla skupinová. Šlo o partu mladých peruckých fotografů.
Zajímalo by mě, jestli si pamatujete, koho nebo co jste vystavoval jako první?
První výstavu jsem v galerii dělal já. Vystavoval jsem svoje fotky. Rok před tím jsem byl poprvé ve Francii, takže jsem měl k dispozici fotky z cest po zámcích i z Paříže. Všechny mé výstavy, které se kdy v galerii odehrály, jsou k dispozici v šanonech a každý z návštěvníků si je může zpětně prohlédnout. Je zde i složka ukázek ze všech výstav, jakýsi archiv.
Proč jste nazval svou galerii ,,U Plazíka“?
To mi poradil jeden kamarád, shodou okolností také fotograf, který v galerii pravidelně vystavuje. Mně říkají Plazík a přezdívku jsem, dá se říci zdědil po svém synovi, protože jemu říkají Plazík (smích). Je to tedy trochu obráceně, než je zvykem (smích). Syn je bubeník, který má kapelu a přezdívku Plazík má již od školních let. Já jezdil s jeho kapelou celkem často po koncertech a všichni vždycky říkali: ,,Hele, starej Plazík přijel.“ a podobně (smích). Dost lidí na Lounsku mě zná pod jménem Plazík a ani neví, jak se vlastně jmenuju ve skutečnosti (smích). Když jsem tenkrát vymýšlel jméno pro galerii, tak mi právě výše jmenovaný kamarád říkal: ,,Hele, když ti říkají Plazík, tak to pojmenuj ,,U Plazíka“.“.
Jak často se výstavy střídají? Kolik jich uspořádáte do roka?
Jsou čtyři za rok, protože v zimě žádné nedělám. Začínáme v březnu a končíme v říjnu. Výstavy se střídají po dvou měsících. Samozřejmě letošní rok je jiný. 7. března byla vernisáž a 11. března jsem musel galerii zavřít. Výstava tedy nedostala dostatek prostoru, takže jsem se domluvil s autorem, že výstavu necháme běžet do konce června. Výstava, která měla být teď v květnu a červnu se přesune na červenec a srpen. Dva autoři to pro letošek vzdali, tak jsem oslovil jednu autorku, která měla vystavovat příští rok, a ta bude mít výstavu v září a říjnu. Letos tedy budou jen tři výstavy místo čtyřech.
Jakou výstavu můžeme v galerii navštívit nyní?
Teď je výstava pana Maťáka z Litoměřic. Je to člověk, který, bohužel loni zemřel, ale jeho rodina sáhla do šuplíku a vytáhla jeho fotky od 50. let do roku 2000. Jeho fotky jsou většinou černobílé, dělané klasickou cestou, což je v dnešní době už neobvyklé, protože všichni fotí na digitál. Toto je tedy z pohledu fotografa výstava skutečných fotografií (smích). Expozici jsem ještě doplnil nejrůznějším příslušenstvím z fotografické temné komory, aby si návštěvníci uvědomili, co všechno bylo potřeba k tomu, aby fotografie vznikla. Otevřeno mám hlavně o víkendech a svátcích, ale když někdo přijde a zazvoní, tak je možné si výstavu prohlédnout i v týdnu.
Můžete našim čtenářům prozradit, jaké konkrétní výstavy ještě letos plánujete?
Letos bude vystavovat ještě Míra Krhounek, který zde bude mít hodně zajímavou výstavu. Také jde o fotografa, který fotí klasikou a navíc je to tak trochu básník. Expozice bude vypadat tak, že budou zarámované fotky a každé bude báseň. Půjde o kombinovanou výstavu fotografií a básní. Míra Krhounek již vystavoval na několika místech. Květoslava Drdová zde bude mít výstavu fotek z Maroka a Ománu, takže to bude spíše taková cestovatelská výstava.
Prozraďte, jak moc je těžké v dnešní době vést galerii?
Já jsem ve vlastním a víceméně je vedení galerie mým koníčkem, než abych chtěl nějak oslnit. Věnuji se galerii ve svém volném čase bez jakékoli finanční podpory městyse. Ani se neplatí žádné vstupné. ěžké to není a jsem například strašně rád za spolupráci s lokálními médii nebo s Infocentrem v Lounech, kteří mi vždy ochotně vylepí plakát, když plánuji vernisáž. Organizace výstav dá samozřejmě práci, ale jsem v důchodu, takže mám více času (smích).
V Peruci jsou dvě galerie a ještě jedno muzeum. Není to moc na tak malé městečko?
Prakticky tři galerie, kdyby nebyl zavřený perucký zámek, kde bývala Pamětní síň Emila Filly. Jednu dobu zde tedy byly tři galerie. Paní Kopicová, která je majitelkou Galerie U Kozorožce v Peruci, už organizuje výstavy jen občas, když má někdo velký zájem. Začala zde pořádat výstavy ještě o pár let dříve než já.
Má galerie není nějak hojně navštěvovaná a nechodí sem stovky lidí. Když jde někdo z místních okolo, zastaví se nebo sem dorazí někteří fotografové, kteří se o galerii doslechli od svých známých. Abych řekl pravdu, na výstavy přijde více cizích lidí než Peručáků. Peručáci moc zájem nemají. Je tu určitá skupina lidí, kteří chodí, ale jinak moc ne.
Jaký máte Vy vztah k médiu fotografie?
Já fotografuji od malička. Přivedla mě k tomu maminka, která nebyla žádná profesionálka, ale ráda fotografovala rodinu a podobně. Tenkrát ještě na staré foťáky, i ty měchýřové. Když mi bylo devět let a byl jsem poprvé na dětském táboře, tak jsem měl s sebou vlastní foťák, abych mohl sám fotit. Dá se říci, že od té doby fotím. Dnes už mohou děti s digitály fotit prakticky úplně od malička, ale tenkrát to bylo jiné. Svůj první foťák mám dokonce ještě schovaný.
A ještě nějaké další? Nebo máte schované všechny fotoaparáty?
Všechny úplně ne, ale většinu ano.
Zkusíte spočítat, kolik fotoaparátů jste vystřídal?
Měl jsem čtyři analogové fotoaparáty a pak asi šest digitálů. Můj první digitální fotoaparát fotil desetkrát hůř než foťák na velmi špatném mobilním telefonu (smích). Měl rozlišení asi 0,6 megapixelů (smích). Fotky mám doteď v počítači a vypadají spíše jako malovaný než focený (smích). Přestože mám fotoaparáty na film a říkám si, že bych je mohl vyzkoušet, tak jsem línej. Je fakt, že focení digitálem je pohodlnější, jednodušší a snazší i v tom, že člověk může vyfotit padesát fotek a z nich si jednu vybrat. Temnou komoru mám sice dodnes zařízenou a plně funkční, trvalo by ale asi čtrnáct dní, než bych z ní všechno vyklidil, protože teď je zanesená vším, co jsem do ní za třicet let naházel (smích).
Jaký fotoaparát máte teď?
Teď mám Nikon D5100. Není to žádný profesionální fotoaparát. Jde o amatérskou zrcadlovku. K tomu mám nějaké dva objektivy.
Jsem důchodce a nemám na to si kupovat foťáky za padesát a objektivy za dvacet tisíc (smích). Skutečně mám to nejobyčejnější například oproti amatérským fotografům, kteří u mě vystavují. Ti mají podstatně lepší techniku než já.
A záleží na tom? Že čím dražší fotoaparát, tím lepší výsledná fotografie?
Když chce člověk dělat nějaké zvětšeniny, tak musí mít dobrou techniku. Ale ani sebelepší foťák neudělá dobrou fotku, když to člověk nemá v sobě. Existují krásné fotky, které dokáží lidé udělat s obyčejnými fotoaparáty.
Co postprodukce? Jak moc fotky upravujete v počítači?
Mám grafický program na úpravu fotek, ale fotky upravuji minimálně – kontrast, jas a nějaký ten ořez, když je potřeba. Občas si udělám nějakou divočinu, ale to jen na zkoušku. Běžné fotky ve velké míře neupravuji.
Jaká témata jsou Vám blízká? Co rád fotíte?
Fotím toho hodně. Fotím v přírodě, krajinu a fotím i na různých akcích, punkových koncertech nebo setkání přátel. Co nefotím, jsou portréty a ateliérová fotografie. To jsou věci, které nedělám a neumím. Spíš chodím, a když něco vidím, vyfotím to. Je to více podobné reportáži než inscenované fotografii.
A zkoušel jste někdy portréty a focení v ateliéru?
V ateliéru jsem nikdy nafotil. Občas jsem dělal promo fotky pro hudební skupiny a portréty hudebníků.
Lidi nebo krajina? Co Vás baví víc?
To nemohu říct. Asi obojí. Teď třeba fotím krajinu, protože lidi nejsou (smích). V minulých týdnech jsem chodil hodně po okolí a navštěvoval místa, kde jsem nikdy nebyl. Mám teď hodně fotografií z přírody.
Co si myslíte, že je při fotografování nejdůležitější?
Mít oko. S tím se člověk musí narodit. Padesát procent je od narození a padesát procent se pak musí naučit. V některých věcech se musí člověk trošičku vzdělat, i když já jsem žádné vzdělání neměl. Nikdy jsem do žádného fotografického kurzu nechodil a z knih moc studovat neumím. V praxi k tomu ale člověk dojde nebo dá na rady kamarádů. Fotograf se vlastně musí učit pořád. Základ je ale oko! Když pak vidíte, že dá někdo na internet sto fotek z Chorvatska z pláže, na kterých je manželka pětkrát na pravém boku a pětkrát na levém boku… Příšerný fotky! Neříkám, že si nemůže svou ženu vyfotit, ale mít fotky jen z válení se na pláži, to ne. To nejsou fotografové. Digitalizace fotografování udělala v dnešní době z každého fotografa, ale fotograf je možná každý dvacátý nebo padesátý.
Projíždíte tedy fotky na sociálních sítích?
Občas se dívám kdo a jaké fotky dává na Rajče a na Facebook. Mrzí mě ale, když vidím, jak lidé sdílejí nic neříkající rozmazané fotky z mobilů. Tematicky by šlo třeba o dobrou fotku, ale když už někam veřejně fotku dávám, neměla by být podle mě rozmazaná k nepoznání.
To Vás dokáže naštvat?
Nejsem naštvanej. Mávnu rukou a nerozčiluji se, ale říkám si, že je to taková hloupost lidí, že to nevidí. Že jim taková fotka nevadí,
Stalo se Vám někdy, že jste na základě hezkých fotek na sociálních sítích oslovil člověka, aby ve Vaší galerii vystavoval?
Myslím si, že ze začátku jsem dva nebo tři amatérské fotografy tímto způsobem oslovil. Viděl jsem jejich fotky a napsal jim, jestli by u mě nechtěli vystavovat. I to se stalo.
Když fotíte od malička, nenapadlo Vás studovat fotografii?
To mě skutečně nikdy nenapadlo. V mládí jsem fotil rodinu, a co se dalo. Nikdy jsem se nevěnoval fotografii ve větší míře. To začalo až někdy koncem 70. let, kdy jsem propadl motorismu.
Motorismu?
Ano. Za prvé jsem se mu aktivně věnoval a za druhé také fotil. Mám tady stovky fotek ze starého mosteckého okruhu a pak také začátky na autodromu. Mám i plno fotek z ploché dráhy ze Slaného, autokrosu z Ředhoště, motokrosu z Rané a tak dále. Skoro patnáct let jsem objížděl akce a fotil je ještě na klasický film.
Jak to myslíte, že jste se motorismu věnoval aktivně?
Pořádal jsem mnoho akcí, hlavně automobilové orientační soutěž a tyto soutěže jsem i jako spolujezdec jezdil. V Žatci bývala jedna velká soutěž, která se jmenovala ,,Chmelová šiška“, a tu jsme také jednou vyhráli a několikrát byli na stupni vítězů. Původně šlo o novinářskou soutěž, kterou mohli jezdit i amatéři. Jezdili jsme také v Karlových Varech, kde pořádali Rallye lázní, kam se sjížděli i Němci a Rakušáci. I tuto soutěž se nám podařilo jednou vyhrát, což byl obrovský úspěch.
A Vy jste nikdy neřídil?
Řídil jsem až ke konci, kdy můj syn trochu vyrostl a dělal mi navigátora. Já zas tak dobrý řidič nejsem. Jezdila se totiž i jízda zručnosti na přesnost a v tom byli řidiči vždycky trochu lepší než já. Organizoval jsem také Motoristickou rallye mladých, kdy kluci jezdili na Pionýrech. Dělali jsme i motokrosovou vložku a podobné věci. Kluci se mohli vyřádit i v terénu. V závěru své činnosti jsem začal kluky trénovat bikros.
Takže jste přešel od motorismu k cyklistice?
Ano, v Lounech jsem vedl bikrosový oddíl, ve kterém bylo asi patnáct kluků. Jezdili jsme do Žatce, kde se také hodně jezdil bikros, a také do Krásného Dvora, Vroutku, trochu se jezdilo i v Postoloprtech. V Lounech jsme vybudovali krásnou bikrosovou profesionální trať, kde se konali i krajská mistrovství. Přišla devadesátá léta a rozpad Svazarmu a naše činnost skončila. Na místě, kde jsme mívali bikrosovou trať dnes staví v Lounech vedle polikliniky okresní archiv.
Po rozpadu Svazarmu jste již neměli zájem v trénování pokračovat?
Zájem by byl, ale já se v té době vrátil z Loun na Peruc a vazby se přetrhali. Tomu se člověk musel opravdu hodně věnovat. Kluci byli ale šikovní a práce s nimi mě moc bavila.
Děkuji za rozhovor. Hedvika Mašková
|