V úterý v podvečer byla v lounském muzeu zahájena výstava kalíšků na vejce JE LIBO VEJCE? ze sbírky ak. sochařky, žijící na Peruci, paní Jany Mézlové. Je kouzelné vidět na jednom místě více než 1000 různých a krásných nádobek na vařené vejce z Česka, Moravy i dalších krajin světa.

Výstavu v zaplněné síni muzea zahájil dvěmi kytarovými skladbami zeť autorky Jan Kyncl. Poté všechny přítomné přivítal ředitel muzea Jiří Matyáš a předal slovo kurátorce výstavy Stanislavě Profousové. Ta představila majitelku sbírky Janu Mézlovou a pověděla o tom, jak sbírková výstava vznikala. K přípravě si dokonce museli pronajmou perucké kino, do domácnosti paní Mézlové by se vše rozložit nevešlo. Pár slov přítomným řekla i perucká sochařka, které na závěr přidal ředitel muzea kytici k jejím nedávným kulatinám. Všichní přítomní si po další kytarové skladbě začali prohlížet úžasnou sbírku ve vitrínách a s obdivem se vyjadřovali k její rozsáhlosti i kvalitě. Mnozí ochutnali i z připraveného vaječného občerstvení. 
Určitě se zajděte do lounského muzea podívat i vy, výstava potrvá až do 19. dubna 2020.

A co o své sběratelské vášni pověděla sama paní Jana Mézlová si můžete přečíst v následujících řádcích.

Od malička mám ráda bazary, vetešnictví a blešáky. Asi to mám po tátovi, který se mnou tyto krámky rád vymetal. Když jsem chodila do mateřské školky, vždy jsem cestou obdivovala malinkou výkladní skříň vetešnictví v Praze na Letné, kde ve výloze byl léta celý orchestr sestavený z vycpaných veverek s malinkatými hudebními nástroji. Housličky, bubínky, trumpetky, basička, heligónek… Veverky byly zašlé, opelichané a zaprášené, ale pro dětské oči neodolatelné! Již tehdy se snad formoval můj vztah ke starým věcem, který mě neopustil dodnes.
I v době mého studia na Střední škole uměleckoprůmyslové a pak Vysoké škole uměleckoprůmyslové jsem smejčila v hromadách roubících pražské ulice o Železných nedělích a tahala domů „krásnosti“ tam nalezené. Vždy mě víc oslovovalo užité umění než to akademické.
První kalíšky do sbírky jsem si pořídila na blešáku v malém německém městečku u Norimberku asi v roce 1997. Od té doby dál vymetám blešáky a bazary a tak se sbírka rozrůstá. Nejradši mám staré porcelánové kalíšky „odněkud“ s obrázkem města, hradu či zámku a s jeho názvem. Ale raduji se z každého nového objevu, ať je z porcelánu, keramiky, dřeva, kovu, skla, nebo i z plastu.
Občas dostanu otázku: Proč sbírám právě kalíšky na vajíčka? Odpovídám, že kdybych sbírala teriny - polévkové mísy, tak už dávno nemám kde bydlet! Kalíšky jsou malé, pěkně zdobené i tvarované a poměrně levné.
Když jsem v roce 2010 slavila šedesátiny, čítala má sbírka 60 kalíšků. Moji kamarádi, známí a příbuzní vědí o mé sbírce a tak při různých příležitostech mě obdarovávají dalšími skvosty do mé sbírky. A dokonce mi je vozí z různých zemí světa. Z Holandska, Francie, Německa, Itálie, Skotska, Řecka, Španělska, atd., atd.  Když jedu do ciziny hned se poohlížím po dalších kalíšcích. Letos při posledním sčítání mě samotnou překvapilo, že jich mám už téměř 1200 kusů! Jo, sběratelství je holt vášeň!
Můj oblíbený spisovatel Karel Čapek psal ve svých povídkách o sběratelích a jejich vášních. Podle něho ženy nesbírají, nejsou sběratelkami… Tak nevím…

                                                                                                                          V Peruci, dne10.2.2020, Jana Mézlová

Malá fotoreportáž z vernisáže.