Po delší době opět jedna milá povídka Petra Olšany Červenky, správce stránky Doteky (přírody).
Doteky malého chlapce
Sedím v koutě a tiše pláču. Hledám pravdu, pravdu proč je svět takový ...
Projde kolem mne malý chlapeček, na chvilku se zastaví a pohlédne do mých očí. Přisedne si a ptá se svým dětským hlasem.
"Ty přece nemůžeš brečet, vždyť velký chlap nepláče, to jenom malí kluci mohou. Tak si osuš slzy a pověz mě, co máš za své trápení. Moje máma pořád říká, abych ji vždy pověděl co mě trápí a bolí. No a víš, chlapi si mají taky věřit."
Po těchto slovech se chlapeček pousmál, Já si otřel svoje slzy a započal mu vyprávět svůj příběh mého života ....
"Víš synku, to máš tak. Já byl kluk tak jako ty. Kapsy plné kuliček, věčně odřená kolena. A mnoho klukovských tajemství a nesplněných přání. V jedné kapce prak a v té druhé zavírací nůž."
"Tak to už jsi byl opravdu velký kluk," povídá po chvilce chlapec.
"Máš pravdu, i mě máma věčně zašívala kalhoty a košile."
Neustále jsem se díval do těch malých očí, v kterých se stále zrcadlilo moje vlastní dětství.
"Proč se mě na vše vlastně ptáš?"
"Víš, Já moc kamarádů nemám, a hlavně, povím to jenom Tobě, chybí mě ten největší přítel, a tím většinou bývá táta. Jsme jenom sami, já a moje máma. Ta mě říká, když se ji ptám, kde je můj otec, že je prostě pryč, že není. Ostatní kluci tátu mají, jenom Já ne. Tolik mě chybí. Ty jsi měl svého otce?"
"Já ho měl, to víš, ale moc si se mnou nehrál. Tak jsem si raději chodil hrát ven, do přírody. Tam jsem začal poznávat různá zvířátka. Ptáky, srnky, taky zajíce nebo i stromy, v potoce a rybníku ryby i kachny, labutě a jiné věci v přírodě. Však už také o tom, co je v přírodě něco víš. Něco jsem chlapče poznal sám, když jsem se naučil číst, mnoho toho o přírodě jsem našel v knihách. Rád čtu dodnes, a stále o přírodě. Je tak tajemná a nádherná jako dříve. Jenom nesmíme zapomínat že i my lidé jsme její součástí. Patříme mezi všechny živé tvory této planety. Nejsme a nebudeme nikdy vlastníky přírody. Ona je naše společná Matka, patří všem stromům, ptákům, prostě všem, na to nikdy nezapomeň. Važ si všeho, a všech které v přírodě potkáš. Nikdy ty sám nevíš, kdy budeš někoho a něco z přírody potřebovat. Také malá kapka rosy může zachránit tvůj život. Jak povídám, važ si všech, malého mravence sokola, velké borovice, tak i země po které chodíš. Pamatuj si moje slova chlapečku."
"To Já si je budu teď pamatovat, na mě se můžeš spolehnou." promlouval trochu vážným hláskem. "A Ty bys mě neukázal, co já v té přírodě ještě neznám, něco co ty znáš a co víš."
"Ukážu, samozřejmě to vše, co jsem poznal já."
Ten den jsem malého chlapce vzal na jedno tajemné místo, tam kde jsem já začal naslouchat Matce přírodě, tam, kam se vracím celý svůj život.
Do malé lipové aleje. Jenom ona sama bude vyprávět svůj příběh malému chlapci, tak jak ho vypráví stále mne ...
Doteky malého chlapce © Červenka Petr Olšany
|