17. březen 2019, den kdy uplynulo 100 let od narození mého tatínka. V současné době vpisuji své vzpomínky do darované knihy Dědečku vyprávěj a takto jsem v ní svého tátu popsal.
Josef Blažek, 17. 03. 1919 - 24. 11. 1982
Můj tatínek se jmenoval Josef Blažek a říkali mu Pepo. Narodil se na Peruci v čp. 13 (v zadní budově, která již nestojí). Vyrůstal v malém baráčku ve skromných poměrech. Na Peruci chodil i do školy, odkud měl po celý život věrné kamarády. Po škole se šel učit do Prahy na Hradčany kuchařem, ale po roce přešel na Peruc a vyučil se pánským krejčím. Jako tovaryš ale dlouho nepracoval. Přišla válka a tatínek šel dělat ke dráze, aby nemusel na práci do Říše.
Nasazení jej ale neminulo, v roce 1944 byl odeslán do Frankfurtu n. M., kde pracoval na tamním nádraží. Na konci války byl kdesi u Hamburku, odkud s kamarády po bombardování uprchl přes zničené Drážďany a doma se do května 45 skrýval. U dráhy zůstal, udělal si kurz výpravčího a po povinné vojně sloužil ve Břvanech. Po svatbě v roce 1947 žil s rodinou na tamním nádraží. V Peruci se rodičům podařilo zakoupit od původní židovské rodiny Rosenbaumů dům.
Nejdříve byl však tatínek přeložen do Třebenic, kde jsme na nádraží pod Košťálovem prožili další 4 roky. Na malých nádražních dvorečcích táta choval mimo jiné i krůty. Po opravě domu se konečně dostal na svoji rodnou Peruc. Sloužil přímo na místním nádraží, když postoupil do funkce náčelníka (přednosty) stanice, prošel mnoha místy. Nejdříve Vrbno, Chlumčany, Louny, Klobuky a později jako substituční náčelník sloužil na stanicích od Žatecka (Měcholupy, Trnovany,…) až po Prahu (Roztoky, Hostivice,…). V důchodu s panem Vejvodou provázel v Pamětní síni E. Filly v peruckém zámku. Malý úraz těsně před důchodem nebyl bez následků, byla z něho rakovina, zhoršení pohybu, pobyt v nemocnici a úmrtí. Moc brzy, tatínkovy bylo teprve 63 let.
Tatínek se již jako malý naučil hrát na housle a se svojí sestrou Blaženou chodívali po Peruci, on hrál, ona zpívala a v rodině kočího volského povozu na zámku se hodila každá korunka, kterou jim lidé dali. Když šel mamince do konzumu pro šmolku, udělal „hop“ a přinesl samozřejmě škrob. :-)
Když se na konci války schovával u rodičů, sousedé to samozřejmě věděli. Místní policajt však vždy přišel s varováním, že přijde německá kontrola. Když krátce po osvobození šel pěšky za maminkou do Lenešic, potkal nad peruckým lesem jednotku německých odzbrojených vojáků. Trochu se jich bál, ale oni byli asi rádi, že válka skončila a jdou domů.
Tatínek měl rad svoji zem, Peruc a historii. Hezké chvíle jsme zažívali při procházkách, když nám vyprávěl co a kde se stalo a to zejména na Peruci a v okolí. Hodně často jsme jezdili s rodiči do Prahy a díky tatínkovi jsme ji již jako děti hodně poznali. Ukazoval nám zajímavá místa na Pražském hradě (to se tam ještě dalo volně chodit), na Malé Straně a Starém i Novém městě. I díky němu mne historie vždy zajímala a rád ji po celý život poznávám.
Zajímavé byly naše návštěvy v dopravní kanceli na nádražích. Pozorovali jsme klapající telegraf, prohlíželi mnoho razítek na stole a nejvíce jsme obdivovali valký panel s jízdenkami do celé republiky. Občas jsem mohl lístek označit ve velkém datumovacím strojku.
Táta hrál na harmoniku, takže když se z ložnice ozvala "Ta naše písnička česká", tak jsme si všichni sedli v kuchyni, zhaslo se, otevřely dvířka u kamen a při pohledu na žhavé uhlíky jsme všichni zpívali. Byly to moc milé chvíle, které naší rodinu stmelovali. I díky tomu jsme se všichni začali učit na nějaký hudební nástroj.
Od tatínka jsem se naučil některé práce na dvoře a na poli, ale zejména mnoho čiností na zahrádce. Zakládali jsme spolu pařeniště, připravovali záhonky, sázeli a sili a během roku se starali o všechny plodiny. Není nad čerstvou mrkev, kedluben nebo rajče (ale ty byly specialitou maminky).
Jak jsem jim napsal, tatínek byl výpravčí a proto jsme často jeho práci viděli zblízka. Obdivovali jsme, když přijel do stanice "manipulák" a táta posunem a přehazováním výhybek umístil s mašinfírou nákladní vagon u rampy. Později vypravoval o různých místech, která jsme neznali a také o chvilce, když zachytil Viktora Preisse před pádem pod vlak při natáčení filmu o Zápotockém v Roztokách.
Velkou tatínkovou zálibou byla již zmíněná zahrada. Měli jsme dvě, jednu přímo u baráku, tam byla hlavně zelenina, a druhou menší v Edenu v zahrádkářské kolonii, kde vysadil ovocné zákrsky. Dokázal využít každý kousek půdy, brambory a vojtěška rostly vedle u Levů.
Na tatínkovi jsem si vážil zejména jeho pracovitosti, ale také vědomostí, ochoty pomoci přátelům i neznámým lidem. Pěkné bylo i to, že se svojí harmonikou dokázal udělat ve společnosti výbornou náladu.
Budeme na něho všichni vzpomínat, pokud jste ho znali, vzpomeňte i vy. Děkujeme.
|