Naše generace prožila rok 1968 plný nadějí a tragedií. Nejinak tomu bylo i u dospívajícího Míly Antropiuse.
Podivný rok
Ten podivný rok 1968 začal dobře, pražským jarem plným změn. Chodil jsem do osmé třídy a leccos už vnímal. Všichni měli lepší náladu, každého všechno zajímalo a najednou se mohlo mluvit takřka o všem. Začátek prázdnin neměl chybu. Mohl jsem jet na junácký putovní tábor do tehdejšího východního Německa k moři, na Rujánu. Ještě jsem neoslavil čtrnácté narozeniny a z té junácké party jsem byl nejmladší. Cesta vlakem trvala celý den a poslední úsek k našemu cíli na mys Arcona byl opravdu romantický, úzkokolejným vláčkem.
Vláček jel krokem a my mohli z peronku posledního vagonu vnímat přímořskou krajinu a nasávat slanou vůni moře. Do kempu jsme dorazili až pozdě odpoledne. S ubytováním byl velký problém, protože jsme byli z Československa a tam přece byla kontrarevoluce. Nakonec to náš vedoucí Jirka Cermánek usmlouval, ale stany jsme stavěli až navečer.
S kamarádem Jirkou Dostálem, který byl jen o několik měsíců starší než já, jsme měli nejmenší stan, a proto byli nejrychlejší. Těšili jsme se na moře, které jsme ještě nikdy neviděli a pískovým úvozem běželi k vodě. Najednou jsme však zabrzdili a zmateně zůstali stát. První osoba, kterou jsme potkali, postarší žena, byla zcela nahá. Za ní postarší muž a také úplně nahý. Zmateni jsme zaveleli k ústupu a toho večera moře ještě neviděli.
Ráno však už bylo vše jinak. Náš zkušený vedoucí, starý mládenec Jirka Cermánek se vyznal. Naplánoval výlet k majáku Arcona a vybral nejkratší cestu, přes nudistickou pláž. Vysvléknout jsme se nemuseli, ale pro čtrnáctiletého kluka to nebylo zrovna moc povzbuzující. Ta pláž byla asi seniorská a žádným životním optimismem nenaplňovala. Ještě štěstí, že mezi námi junáky, byla vyspělá sedmnáctiletá kolegyně, která se k nudistům přidala a s kamarádem Jirkou jsme věci viděli více optimisticky. Moře však bylo krásné, a když jsme pod křídovými útesy nacházely jantarové ruličky nemělo to takřka chybu.
V dalších dnech jsme vykonali mnoho pěších výletů, takřka vždy nás starý mládenec Jirka Cermánek vedl písečnými plážemi s opalujícími se naháči a nám už to ani nepřišlo. Zajímavé bylo, že v plavkách se mohlo chodit po pláži, ale do moře se muselo jen na Adama. Záhy už jsme přivykli, zvláště když s námi byla naše vyspělá junácká sedmnáctka.
Konec prázdnin jsem tak jako každý rok trávil v Radonicích u dědy Františka. Jedenadvacátý srpen byl celý takový podivný den. Bylo jasno a na nebi se ozýval divný hukot. Bylo plné černých teček a já vzpomínal na vyprávění mámy, jak se koncem války schovávali před náletem. Letadla však letěla dál, a žádné bomby nepadaly.
Děda přijel z práce celý bledý. Radonicemi žádná vojska neprojížděla, a jediné co svědčilo o invazi bylo to hučení letadel. Děda rozhodl, že se pojedeme podívat, jestli je vůbec pravda, co v rozhlase dokola hlásili. Nastartoval starou motorku Zetku, já se na něj posadil a jeli jsme do Loun, což bylo asi 12 kilometrů. To co říkali v rozhlase, byla pravda. Na dlážděné sinici u Lounského pivovaru jsme potkali nekonečnou kolonu zelených vojenských náklaďáků, gazíků a motorek. Všechny na sobě měly bílý pruh a byly plné špinavých neupravených vojáků.
Jedna spěchající cisterna, která předjížděla tu nekonečnou kolonu nás zahnala takřka do příkopu. Děda zastavil, položil motorku, sundal helmu a celuloidové brýle a já prvně uviděl v očích ženisty, náčelníka Sokola a velitelé dobrovolných hasičů slzy.
Míla Antropius
Úvod
Hacafígr 01
Hacafígr 02
Hacafígr 03
Hacafígr 04
Hacafígr 05
Hacafígr 06
Hacafígr 07
Hacafígr 08
Hacafígr 09
Hacafígr 10
Hacafígr 11
Hacafígr 12
Hacafígr 13
Hacafígr 15
|