O tom, že Chomutov a hokej patří již dlouhá desetiletí k sobě, asi ví téměř každý. Budoucí hokejisté vyrůstali často i na pláccích mezi paneláky, kde hrál "bendyhokej" i malý Míla Antropius.

Bendyhokej

V části Chomutova které se říkalo Horní Ves, vyrostlo na zelené louce panelákové sídliště. Za sídlištěm postavili i sámošku s  bufetem a restaurací, Severku.  Proto se  sídlišti říkalo u Severky. Paneláky byly seřazeny v přísných řadách a další kolmo na ně. Naštěstí ještě nebyla tak velká potřeba  šetřit místem, aut bylo jen pár a tak mezi paneláky zbylo dost místa na hřiště. Dneska už by si nikdo nedovedl představit algoritmus panelák, hřiště, panelák, hřiště.  V jednom  takovém paneláku jsme v roce 1964 dostali družstevní byt ve čtvrtém patře.  Jak  sídliště narůstalo, rozrůstala se i parta kluků.
V Chomutově v té době vládly dva sporty – zápas řeckořímský  a lední hokej.  Už jako malí kluci jsme měli své hrdiny na chomutovském zimním stadionu a po skončení zápasů stáli v řadě u šaten a prosili upocené borce: „Dej mi hokejku“. Někdy jsme měli štěstí a hokejku dostali, většinou to ale byly ty nalomené.  Hokejky pochopitelně bylo třeba vyzkoušet na hřišti mezi paneláky.  Nehráli  jsme sice hokej lední, ale hokej bosý a říkali mu bendyhokej.  Den co den se na hřišti scházela parta 10 až 12 kluků a rozdělili se na dvě družstva.  Byl to rituál. Všechny hokejky  se položily na jednu hromadu a proběhlo losování kdo bude rozhazovat. Vylosovaný si sedl na bobek, hokejky měl za zády, aby na ně neviděl a rozhazoval je po jedné na jednu a druhou stranu.  Tím proběhlo rozřazení do manšaftů. Říkám hokejky, ale není to až tak pravda. Málokdo  vlastnil hokejku celou, většina těch darovaných byla nalomených a po chvilce hraní z ní zbylo jen torzo. Tomu se říkalo pižle,  z lopaty na hokejce zbýval jen kousek a protože hřiště bylo z hrubého asfaltu bylo pižle většinou ošoupané a tenké. Místo puku jsme měli tenisáky, které jsme vyžebrali na tenisových kurtech v parku.  Další nezapomenutelnou částí výstroje byla obuv.  Většina z nás měla hnědožluté gumové lyžáky s olověnou špičkou. V nich jsme od podzimku chodili da školy, na nákupy a hlavně jsme v nich hráli bendyhokej.  Měli  nespornou výhodu, úder hokejkou nebo kopnutí nikdo nepocítil. Na druhé straně byly strašně těžké a běhat v nich byl vskutku výkon.  Místo hokejových kalhot jsme měli  silné  chlupaté tepláky  s gumičkou nad kotníkem, na kterých se znamenitě držen namrzlý sníh.  Hokejová technika  s pižletem, běhá-ní v lyžácích a namrzlých teplácích  = znamenitá příprava. Z mnoha  bendyhokejistů ze sídliště  vyrostli ligoví hokejisté.  Do vedlejšího vchodu v našem paneláku se nastěhoval Josef Mi-koláš, hokejový reprezentační brankář. To byla motivace, po očku jsme koukali, zda snad za oknem Josef Mikoláš nesleduje  naše výkony.  Asi tomu tak nebylo, brankář už byl skoro v hokejovém důchodu a Chomutov ho na konci kariéry angažo-val jako posilu. Mikoláše jste poznali velmi snadno, snad jako poslední  brankář chytal bez masky a od tvrdého puku měl na obličeji  300 stehů.
V zimě jsme toužebně čekali  až začne mrznout. Měli jsme připravena hrabla na sníh a za tmy po skončení zápasů ohrnovali sníh. Zledovatělý sníh se nabaloval na naše pytlové tepláky a ani kartáčem nešel sundat.  Když rtuť teploměru klesala  pod mínus pět stupňů, začalo polévání hřiště. Z panelákové prádelny jsme vytáhli hadice a vytvářeli ledovou plochu. Vodoměry v prádelně nebyly  a nikomu nevadilo kolik vody vyplýtváme.  Za čtyři noční polévání už jsme měli led takřka připravený. Posledním úkonem bylo přepojení hadice v prádelně a pokropení  horkou vodou. To pak byl led hlaďounký.  Pak ale napadalo 10 nebo i více centimetrů sněhu a večer co večer se muselo hrabat. Tak to šlo pořád dokola.  Konečně jsme ale mohli obout brusle. Tenisák nahradil puk a už to znamenalo hokej skoro opravdický. Žádné chrániče jsme neměli a když, tak jedině doma vyrobené. Zvedáky se dávat nesměly, ale občas se puk zvedl, když nás trefil do hlavy, následovali jsme Josefa Mikoláše a začali si počítat stehy na hlavě.      
Přesto jsme hokej milovali  a pomalu začali pokukovat po zimním stadionu a hlásili se do hokejových žáčků.  Jaká to byla radost, když jsme byli přijati a konečně se mohli pochlubit zapůjčenou hokejovou výstrojí.  Zájemců a družstev bylo hodně a ledová plocha pouze jedna. Tak jsme museli  časně ráno před školním vyučováním vstávat,  obléknout hokejový dres s číslem a přes hokejku na záda nahodit obrovský pytel s hokejovou výstrojí a  za tmy jít víc než kilometr na stadion.  Jó hokej, ten nás strašně bavil.

Míla Antropius 

Úvod
Hacafígr 01
Hacafígr 02
Hacafígr 03 
Hacafígr 04 
Hacafígr 05 
Hacafígr 06 
Hacafígr 07
Hacafígr 08
Hacafígr 09 
Hacafígr 10 
Hacafígr 11 
Hacafígr 13 
Hacafígr 14
Hacafígr 15