Jistě jste také jezdili na oblíbené školní výlety. O jednom nezapomenutelném a také o svém matikáři píše Míla Antropius ve svém Hacafígru.
Nezapomenutelný výlet
Školních výletů se uskutečnilo několik, pouze jeden však byl nezapomenutelný. Psal se rok 1966 a chodili jsme do šesté třídy základní školy Havlíčkova v Chomutově. Kupodivu matematika byla nejzajímavějším předmětem. Ne pro náplň této abstraktní „vědy“, ale pro osobu vyučujícího. Byl jím učitel Vilém Chabr. Bezesporu ovládal matematickou vědu bravurně, ale měl ještě jeden neobyčejný dar. Tím bylo umění vyprávět. Součástí jeho výuky se stal motivační trik. Za kázeň, pozornost a znalosti nás odměňoval vyprávěním. Hodinu začínal slibem „Když budete pozorní, budeme si vyprávět“. Probíhalo to následovně, půl hodiny matematika, při které jsme většinou ani nedutali a jen mysle-li na následující vyprávění. Potom se učitel matematiky posadil na první lavici, z kapsy vytáhl pečlivě složené kartičky, vybral jeden příběh a začal vyprávět. Podání příběhů bylo doopravdy mistrné a my jsme seděli s otevřenými ústy a nevydávali ani hlásku. Jeho prostřednictvím jsme se dostávali ke knížkám a autorům, které tehdy nebyly v žádné knihovně. V té době, jsme jako jedni z mála, znali příběhy Tarzana od Edgara Burroughse, Žabího bratrstva od Edgara Wallace a Jámu a kyvadlo či Vraždy v ulici Morgue od Edgara Allana Poa. Nejraději jsme měli Tarzana, těch čvrthodinek po matematice bylo nespočet, a Tarzanův příběh jsme znali do podrobností a takřka celý.
V šesté třídě se jelo na školní výlet do Českého středohoří, pod zříceninu hradu Košťálov. Ten se nachází na kopci Košťál poblíž Třebenic. Výlet pro nás ho připravil nejpřísnější, ale také nejmilovanější pedagog matematik. Spaní nebylo ani v chatě, ani v kempu ale v tábořišti pod hradem. Jeli jsme půl dne vláčkem, veškeré tábornické vybavení si nesli na zádech v plátěných ruksacích modré barvy a táhli s sebou stany. Doma jsme měli pouze rodinný stan áčko z režného plátna a gumovou podlahou, který byl pro čtyři osoby. Kolik vážil nevím, ale z nádraží v Podsedicích, jsme ho nesli vždy dva a ještě se často střídali. Prodírali jsme se úzkými kamennými a trnitými cestičkami do podhradí, cesta byla úmorná a nekonečná. Když jsme se konečně dostali na loučku, která byla naším příštím tábořištěm, podklesli jsme pod váhou stanu a dlouho sbírali síly. To nás ještě čekala příprava večeře, pochopitelně v kotlíku na ohni. Hrachová polévka z kostky a lečo ze sklenice. Bylo to dobrodružství, spali jsme osamoceni ve stanu, vařili v kotlíku a nad siluetou hradu vycházel měsíc. Právě nastala ideální příležitost pro našeho učitele. U táboráku začal vyprávět o bílé paní na hradě Košťálov. Vyprávění bylo tak silné a mělo takový náboj, že dodnes vidím bílou paní procházející se po hradních zdech. Poslední den výletu se zkazilo počasí a od rána pršelo. Museli jsme rychle sbalit stany a útočiště hledat na nádražíčku v nedalekých Dlažkovicích. Mokrý stan byl ještě několikrát těžší a tak jsme museli ulomit větve a stan nesli ve čtyřech na ramenou jako domorodci uloveného tygra. Konečně jsme se mohli posadit v suchu na tvrdé dřevěné lavice nádražní čekárny. Do odjezdu nejbližšího vlaku chyběly dvě hodiny. Ty naplnilo vyprávění. Příběh byl hororový a asi opravdu silný. Po půlhodině sílu vyprávění nevydržela první spolužačka a omdlela. Po jejím vzkříšení příběh pokračoval a horor gradoval, to neunesly další dvě spolužačky a v mdlobách klesly na dřevěné sedadlo. Naštěstí už přijížděl vlak a konec toho hororu nám zůstal utajen.
Já jsem zažil ještě jeden horor příští léto, kdy jsme chtěli jet s rodiči a naším stanem na dovolenou. Při kontrole jeho stavu před odjezdem mě polil pot, vždyť já jsem ten mokrý stan zapomněl vybalit a usušit, ten bude asi vypadat. A skutečně, po rozbalení stanu byla modrá látka pokryta našedivělou plísní. To však nebylo to nejhorší. Po postavení stanu a otevření vchodu nás ovanul neskutečný zápach. Pátrali jsme po jeho příčině a dostali se až ke kapse v boku stanu. Tam to bylo. V tom chaosu na školním výletě, kdy jsme v rychlosti balili stan a utíkali před deštěm jsme v té kapse zapomněli velký plnotučný sýr. Za devět měsíců tam sýr nádherně uzrál a také už se trochu pohyboval. Veškeré pokusy a vyvětrání stanu byly neúspěšné, a proto před odjezdem museli rodiče pořídit stan nový, za což jsem nebyl pochválen. To byla jediná kaňka na kráse nezapomenutelného výletu.
Nadále jsme milovali školní matematiku a těšili se na další vyprávění pana učitele Chabra. Tenkrát se muselo říkat soudruha učitele, to nic nemění na tom, že kdyby v té době existoval Zlatý Ámos, jeho majitelem by bezpochyby byl Vilém Chabr.
Míla Antropius
Úvod
Hacafígr 01
Hacafígr 02
Hacafígr 03
Hacafígr 04
Hacafígr 05
Hacafígr 06
Hacafígr 07
Hacafígr 08
Hacafígr 09
Hacafígr 10
Hacafígr 12
Hacafígr 13
Hacafígr 14
Hacafígr 15
|