Ve vyprávění Míly Antropiuse se posouváme do třetí kapitoly, kde po vzpomínkách na své dědy píše o svých zážitcích z dětství. A také se dozvíme, co je to ten Hacafígr, podle kterého se kniha jmenuje.
Kapitola třetí - vzpomínky na dětství
Hacafígr
Bylo nás pět a kdyby Karel Poláček nenapsal svůj slavný román mnohem dříve, řekl bych, že to od nás opsal. Nám bylo mezi deseti a dvanácti a skoro pořád jsme chodili spolu. Míra Aulický, tedy Aulik, jeho mladší bráška Roman, Milouš Fric, tedy Fricek, Pepík Joch - Jošák a já.
Většinou jsme chodili ke „strojům“, to byla kolna statku u řeky v Radonicích, který kdysi patříval mému dědovi. Byly tam staré secí stroje, na kterých jsme seděli, kouřili cigarety značky Lípa nebo Olympie, zaobírali se strašně důležitými věcmi a přitom neustále plivali na zem. Probrali jsme, která holka zato stojí a která ne, a protože jsme byli u řeky, tak jsme si vyprávěli, kde která ryba bere, kdy na ni vyrazíme, na co ji chytíme a jak bude asi veliká.
Zimy byly tenkrát nějak zimnější a řeka pravidelně zamrzala. My se po ní proháněli na bruslích, někdo měl kačenky, ty byly takové nízké a vepředu kulaté, dospělejší měli kanady. Bruslit uměl od malička každý. Když brusle nestačily dělali jsme si prdeláče, to bylo takové prkénko a na něm dvě brusle. Na tom prdeláči jsme jezdili z kopečka od kostela do rokle u řeky. Prostředkem kopečka vedla cesta, která vytvořila dokonalý skok. Předtím jsme ovšem „sjezdovku“ polévali vodou, takže se jezdilo po ledu, skoky řádně bolely a zastavovali jsme většinou až o vrata na dvůr ke stavení, kde bydleli Jochovi.
Tak jako v zimě uměli všichni bruslit, tak v létě uměli všichni od malička plavat, aniž by je to kdo učil. V létě bylo oblíbenou činností hromadné skákání do řeky z mostu, ať po nohou nebo šipkou. Po dokončení skoků z mostu jsme se vypravili k jezu u mlýna do sousední obce Pátek. Jez byl dosti vysoký a pod ním nebezpečné proudy vracáky. Z jezu se muselo skočit šipkou a ten vracák proplavat.
Když se nedalo koupat ani bruslit, chodili jsme k řece do rokle a celé hodiny soutěžili v tom, kdo kamenem přehodí řeku. Vynikal zejména Aulik, jeho kameny létaly nejdále a občas se stalo, že cinklo sklo u některé z chat které byly na druhé straně řeky.
Jak jsem už řekl, bylo nás pět, ale občas se k nám někdo přidal. Třeba Franta Kladiva, který byl asi o tři roky starší, radil a naváděl nás k dalším lumpárnám, byl takový náš táta. Někdy přišel i Pepa Mládek, co měl tátu zubaře ve Slavětíně. Pana Mládka se všichni báli a hladně jeho vrtačky. Pepa Mládek s námi nechodil tak často, protože byl slušňák a nechtěl s námi chodit kouřit ke strojům a plivat při tom na zem. Jednou dostal Pepa nové kolo, krásného favorita.
Náš „ učitel“ Franta okamžitě vymyslel lest. V nestřeženém okamžiku jsme kolo odvezli, do šroubku rozebrali a rozvěsili na kaštany v sokolské zahradě.
Sokolská zahrada byla také naším oblíbeným místem. Byla zřízena u sokolovny pro sokolská cvičení. V době našeho mládí už tam sokolové cvičit nesměli, ale bylo tam pískové doskočiště. U něj dva stojany s tyčkou a přes ni skákal radonický atlet Horálek za pomoci bambusové tyče tři metry.
Naší největší touhou bylo nalézt nějaké zbraně, nebo alespoň patrony z války. V té době už nikde určitě žádné nebyly, ale my neustále prolézali opuštěné statky a hledali nějakou tu pistoli. S tou bychom určitě šli polapit nebezpečného „benderovce“, ale těch už se v té době také nedostávalo. Protože jsme žádné zbraně nenacházeli, začali jsme si je alespoň vyrábět. Nejdřív to byl „hacafígr“. To byla zahnutá trubička na konci zalitá olovem Do ní se nastrouhaly hlavičky od sirek, a nastrčil hřebík. To se dalo na provázek, roztočilo a prásklo do zdi. Řacha to byla pořádná, ale nestřílelo to.
Jednou se nám konečně podařilo sehnat náboje. Nebyly sice z války, ale z cvičiště u lounských kasáren. Byly to náboje do samopalu a my byli dychtiví je vyzkoušet. Za vesnicí nad řekou u hřbitova byla „Velká šutrovna,“ tedy bývalá pískovna, kde archeologové nalezli pravěké hroby, ve kterých byli nebožtíci pohřbeni ve skrčené poloze. Dírám, kde byly dříve hroby se říkalo skrčenci.
V jednom takovém skrčenci jsme rozdělali oheň, na něj dali kýbl a do něj náš poklad, náboje do samopalu. Zalehli jsme a očekávali strhující výbuchy a střelbu. V tom nám zatrnulo. Po cestě kolem skrčence přicházel starý Kubáč, strýc Pepíka Jocha, co vždy chodil s jednou berlí.
Když byl u té jámy, stal se zázrak. Právě nastala ta správná teplota, patrony ze samopalu začaly bouchat a olověné kulky asi také létaly vzduchem. Kulhající strýc zahodil berlu a padesát metrů běžel jako závodník. Myslel jsem, že berle se odhazují jen v lázních Piešťanech u Váhu, ale ono to fungovalo také v šutrovně u Ohře. Než se strýc rozeběhl, tak nás zahlédl a pochopitelně z toho byl doma výprask.
My jsme ovšem toužili po skutečné zbrani, která by střílela. Začali jsme tedy s výrobou. Vyrobit pažbu z prkénka nebyl až takový problém. Rovněž trubička patřičného průměru se dala sehnat. Jak ale vymyslet úderník. Vyřešili jsme to geniálně pomocí gumy a zahnutého hřebíku. A co střelivo? Ani to nebyl problém. Třívroubková nábojnice do malorážky se tenkrát nechala koupit v obchodě se střelivem a bez průkazu. Měli jsme tedy vše, teď ještě najít místo, kde zbraň vyzkoušíme. Nejvhodnější se nám jevil bunkr, tedy betonový kryt jaké se stavěli před druhou válkou. Ten bunkr stál nad roklí u řeky, pod ním bydleli Jochovi. Pepík Joch byl nejodvážnější, natáhl gumovou spoušť a spustil hřebík - úderník na nábojnici. Vyšla rána a střela letěla na bunkr. Od něj se odrazila a směřovala k Jochům na dvůr. Ještě než dopadla ozval se řev a láteření.
Vzápětí se před námi objevil pan Joch, v jedné ruce držel kožený pásek, druhou si mačkal bouli a spáleninu na čele, kterou mu způsobila naše“ třívroubková“. Ještě dlouho jsme si kurýrovali jelita na zadku.
Míla Antropius
Úvod
Hacafígr 01
Hacafígr 02
Hacafígr 03
Hacafígr 04
Hacafígr 05
Hacafígr 06
Hacafígr 07
Hacafígr 08
Hacafígr 10
Hacafígr 11
Hacafígr 12
Hacafígr 13
Hacafígr 14
Hacafígr 15
|