|
I do nového roku s Hacafígrem a dědou Františkem. A dost aktuálně, vždyť leden byl měsíc zábíjaček.
Zabíjačka
Na dvoře, lépe řečeno ve chlívku u Šliků, byl rok co rok vepřík. Někdy byli i dva. A tak tomu bylo vždy, tedy i za dob, kdy jsem byl školou povinný. Protože v té době nebyly mrazáky, leda malé lednice, probíhal akt zabíjačky většinou v době, kdy byla zima nejtužší, v únoru.
Příprava začala již předešlého dne pečením „housky“, tedy náplně do nádivek a taky sladké buchty. Řezník přijížděl brzy ráno, ještě za tmy. Co si pamatuji, každý řezník měl kostkované sáčko, byl trochu při těle, upovídaný, s nepřebernou zásobou vtipů a dobré nálady. Akt zabíjačky byl krutý, ale zároveň veselý, díky osobě řezníka.
Nejprve bylo nutné zatopit pod kotlem a ohřát obrovské množství vody. To se dělo ještě za tmy. S rozedněním byl čuník vytažen z chlívku, uvázán za zadní nohu a řezník ho pomocí takové divné pistole, která připomínala spíše velkou pumpičku na kolo střelil mezi oči.
Když to dobře dopadlo prase zakviklo, svalilo se a byl jeho konec. Pak ho řezník podřízl a krev se vypouštěla do připraveného kamenáče. Musela se neustále míchat, aby se nezdrcla a přitom se ještě pumpovalo chuděrovi čuníkovi přední nohou. Nato bylo nutné nebožáka překulit do dlabaných dřevěných necek, polévat horkou vodou a sypat smolou. Když byl náležitě opařený a osmolený, tak se pomocí řetězů a plechových zvonů strhávaly chlupy z kůže na břiše.
Poté byl vepřík pověšen za zadní nohy na rozporku a vytažen na trám u chlíva. Řezník prase boural a postupně se části nosily do kuchyně, kde se dál porcovaly a připravovaly. Střeva musela přijít do pračky a řádně vyprat, aby bylo do čeho cpát jitrnice jelita a tlačenky. Ještě bylo nutné stáhnou krupon, to je kůže ze zad, kterou si řezník odvezl a povinně odevzdal. Postupně přišel na stůl guláš z drobů, ovarová polévka a pak ovar.
Já z toho všeho měl nejraději tu sladkou buchtu, která byla připraveno pro případ, že by se někomu přemastil žaludek. Když už byl hotový i ovar a jelita, přicházela moje chvíle. Dostal jsem bandičku s polévkou, v mastném papíře zabalený ovar, ještě teplé jitrnice a jelita. To jsem roznášel spřízněným sousedům jako půjčku za oplátku (až budou zabíjet oni, určitě nám také pošlou). Bylo to docela příjemné, jednak jsem vždy dostal pochvalu jak jsem šikovný, někdy i za odměnu dobrůtku nebo drobnou minci. Večer bylo vše uloženo do špajzu, ještě se škvařilo sádlo, které se potom nalilo do smaltovaného kýble, po vychladnutí mělo krásně bílou barvu a my jsme si ho celý zbytek zimy mazali na tlusté krajíce báječně měkkého chleba a byla to velikánská dobrota.
Říkal jsem, že u zabíjačky bývalo veselo, ale pamatuji si na jednu, kdy tomu bylo opačně. Probíhala dle zaběhnutého scénáře, jitrnice i jelita už byly na stole a tlačenky se vařily ve velkém hrnci, vše směřovalo ke zdárnému konci.
V tom si děda František vzpomněl na to, že velká kamna s pecí v kuchyni nemají dobrý tah a je nutné komín protáhnout. K tomu účelu si přinesl balík pucvole, což je směs bavlny a hadrů, která se používala k čištění motorů. Tu pucvol měl řádně namočenou v naftě a přidělanou na násadě od koštěte. Každý měl ještě plné ruce práce, tak to prošlo bez povšimnutí. Jen můj táta věděl, co bude následovat. Vzal kabát a klobouk pověšený v kuchyni a odnesl ho za dveře do chodby. A dobře udělal.
Děda otevřel dvířka od kamen a pucvol namočenou v naftě strčil dovnitř. Následoval přesně opačný proces, něž předpokládal. V kamnech nastala detonace, až litinové tály poskočily a následná tlaková vlna nesměřovala do komína, ale otevřenými dvířky kamen do kuchyně. Ta tlaková vlna s sebou vzala všechny ty mastné saze, kterých se chtěl děda zbavit. Kamna byla perfektně vypálená a následující scéna byla úchvatná.
Ač nebylo Mikuláše, byli všichni v kuchyni za čerty. Neměli sice rohy, ale umaštění od sazí byli dokonale. Navíc na všech těch dobrotách, co zůstaly na stole byla centimetrová vrstva sazí. Osazenstvo ženského pohlaví se při pohledu na tu spoušť dalo do pláče a osazenstvo mužské dělalo významné posunky. Přes veškerou snahu se z toho co bylo na stolech nedalo nic zachránit, saze byly tak dokonale mastné, že nešly smýt.
Tak jitrnice, jelita a nádivky skončily na hnoji, pouze tlačenky uchránila bytelná poklice velkého hrnce, ve kterém se vařily. I když v okamžiku velkého třesku se vznášely tak půl metru nad kamny.
Míla Antropius
Úvod
Hacafígr 01
Hacafígr 02
Hacafígr 03
Hacafígr 04
Hacafígr 05
Hacafígr 06
Hacafígr 08
Hacafígr 09
Hacafígr 10
Hacafígr 11
Hacafígr 12
Hacafígr 13
Hacafígr 14
Hacafígr 15
|
Kultura 
