Kapitola druhá - vzpomínky na dědu Františka

Děda František

Děda František

Můj druhý děda, František bydlel rovněž v Radonicích. Jmenoval se Šlik, ale se slavným hraběcím rodem toho měl pramálo společného. Příjmení Šlik se na Lounsku vyskytuje poměrně často.
František byl na vojně u ženistů, na předloktí měl vytetovanou kotvu a vůbec neuměl plavat. Pocházel z nedalekých Stradonic, kde nemají řeku, jenom potok, tak se není čemu divit. Než si vzal babičku Marii, postavili v Radonicích dům a teprve potom byla svatba.
Měl slabost pro veškeré uniformy a jeho vzorem byl starší bratr Bedřich, štábní kapitán Československé armády. Snad pro ty uniformy byl náčelníkem Sokola, velitelem hasičů (v té době již požárníků) a vedl i ochotnické divadlo. Nad postelí mu visel obraz prezidentů Masaryka a Beneše s nápisem Pravda vítězí.
Ten babička sundávala, kdykoliv měl na návštěvu přijít tehdejší předseda obecního národního výboru Jakeš. Snad aby jim ho neokoukal.
Navečer chodíval do vedlejší hospody U Klapků, kde měl partičku s kterou hrával velký karban - prší o korunu padesát. Pamatuji si, že jednou přišel z hospody zdrcený, prohrál patnáct korun. V hospodě probíhalo neustálé kybicování a dostat toho druhého byl vrcholný úspěch. Tím vynikal zejména  František a zdatně mu sekundoval i bývalý učitel z radonické školy pan Ditrich. Nikdo mu neřekl jinak než „pan řidící“. 
Každým rokem jsem prázdniny trávil  v Radonicích a rád chodil na ryby i když si nepamatuji, že bych nějakou chytil. Pod kůlnou u dědy viselo několik velkolepých dlouhých bambusových prutů, ale byly zakryty nánosem pavučin a evidentně nebyly dlouho použity. Děda měl k vodě „daleko“ a když to šlo, tak se ji obloukem vyhnul.
Já měl svoji pytlačku a rybářský lístek mi pochopitelně chyběl. No, né tak docela, když jsem coby malý špunt  chodil k řece s malou udičkou, bál jsem se porybného pana Fleka, který prý načapané pytláky házel do vody. Tak mi otec vystavil bumážku s nápisem Rybářský lístek a já byl klidnější. Teď už jsem ale věděl, že ani rybářský lístek od táty mi není nic platný, a tak musím chodit potajmu na pytlačku.
Jaké bylo mé překvapení když se mě  jednoho krásného letního rána  zeptal děda František, jestli nechci jít na ryby. Nadšeně jsem souhlasil, ale zároveň si říkal - děda u řeky? To nemůže dobře dopadnout. Sundali jsme jeden z těch krásných bambusových prutů a děda se zeptal,  na co půjdeme chytat? Řekl jsem , že na těsto a šli jsme. Protože se kolem řeky moc nevyznal, nechal mi vybrat místo, kde budeme ty ryby chytat. Věděl jsem o staré olši, která se nakláněla nízko nad řeku a dalo se po ni vylézt nějakých pět metrů od břehu.
Byla tam hluboká tůň, kde se dobře skákalo do vody. Tam určitě budou brát tloušti. Když jsme na to místo došli, dědovi trochu zatrnulo, ale nadal to na sobě znát. Odhodlaně vzal prut a coby neplavec se sunul na výhodnou pozici, kde by mohl nahodit. Dopadlo to tak, jak to dopadnout muselo. Asi tři metry od břehu se František sesunul do vody. Bambusový prut  nenávratně odplaval, ale děda se pevně držel kmene nad vodou.  Co teď? Dostal jsem instrukce: „Půjdeš za babičkou, a řekneš jí, aby mi poslala suchý šaty. A to ti povídám, ne abys cestou někomu vyžvanil co se stalo.“ Běžel jsem domů a babičce  pověděl,  že děda  potřebuje suché šaty. Ona obrátila oči v sloup a suše konstatovala: „Blázen jeden starej“.

Utíkal jsem s balíčkem suchých svršků k řece  a co se nestalo. Proti jel na mopedu pan řidící. Za mopedem měl dvoukolák s trávou, kosou a hráběmi. Takhle jezdil na trávu každý den. Když viděl můj spěch, zastavil. Začal výslech: „Kampak pospícháš s tím balíkem?“  Nenapadlo mě nic jiného, než celou historku vypovědět, snad proto, abych popsal, jaký je děda hrdina. „Ták,“ řekl pan řídící, našlápl moped a se svým nákladem odjel. Doběhl jsem k té nakloněné olši, děda už byl na břehu ve spodkách, z kterých mu kapala voda jako vodníkovi ze šosu a  netrpělivě čekal na suchý šat. Tím skončilo naše rybaření, které se pochopitelně už nikdy nezopakovalo.
Všechno ale ještě mělo dohru. Navečer šel děda do hospody na  prší o korunu padesát. Když se vrátil, tvářil se velice naštvaně, jako by prohrál alespoň padesát korun. Příčina spočívala ale jinde. Zavolal si mě a povídá: „Komu jsi o našem rybaření, ty vrtáku, vyprávěl?“  „ Jen panu řidícímu.“ „ No tak to jsi to řekl tomu pravému.“ Dneska si dovedu představit, že ten večer se prší nehrálo,  ale všichni se bavili tím, co jsem vyzradil. Možná se hrálo i ochotnické divadlo o tom,  jak Franta Šlik rybařil a zároveň se učil plavat. 
Nic ale nezůstane bez odezvy. Děda měl v pokoji kromě jiného i kufříkový psací stroj. Sám na něm moc psát neuměl, leda tak jedním prstem, ale když přijel někdo, kdo psaní ovládal, začal děda diktovat a psaly se dopisy, ponejvíce spolukarbaníkům. Kromě psacího stroje měl i památeční přilbu velitele hasičů. Byla krásná černá, vpředu se zlatou sponou a nahoře se zlatým  hřebenem. Stalo se, že pan řídící jednoho dne dostal balík, s krásnou přilbou a přiloženým dopisem „orazítkovaným dopravním inspektorátem“, ve kterém mu vytýkají příliš rychlou jízdu na mopedu s přívesnou kárkou po obci a nakazují mu, že od nynějška musí jezdit pouze s touto přilbou na hlavě.

Míla Antropius 

Úvod 
Hacafígr 01 
Hacafígr 02 
Hacafígr 03 
Hacafígr 04 
Hacafígr 05 
Hacafígr 07
Hacafígr 08
Hacafígr 09
Hacafígr 10
Hacafígr 11
Hacafígr 12
Hacafígr 13 
Hacafígr 14
Hacafígr 15