Než vstoupíme do druhé kapitoly Hacafígra, tak ještě jednou děda Jindřich s Mílou a jeho bráškou Jindrou již v Chomutově.
Jarmark
Výjimkou z šedé doby poloviny šedesátých let bylo konání jarmarků na chomutovském náměstí. Děda Jindřich vzal mě a mladšího brášku Jindru na velký jarmark.
Jindra chodil do druhé třídy základní školy, měl po pádu z kola zlomenou klíční kost, neměl sice sádru, ale ruka byla fixovaná na pásce. Všechno to vidím, jako by to bylo včera.
Velké historické chomutovské náměstí, tam spousta stánků a atrakcí. Vybavuje se mi Číňan s velkým papouškem, který uměl předpovídat budoucnost tím, že z krabice tahal obálky. Kromě věštění budoucnosti prodával Číňan letecké gumy, které se znamenitě hodily k výrobě praků. U dalšího stánku byly k mání velké kostky žužu a prodavač neustále vykřikoval: „Balvany do tlamy, balvany do tlamy, kupte si balvany do tlamy“.
Vrcholnou atrakcí na náměstí však byly dva velké stany. První byl spíše sportovní arénou, kde se odvážlivci mohli utkat s chomutovskými zápasníky. Byli to vskutku borci, tenkrát nejlepší v republice a někteří z nich vlastnili i olympijské medaile. Zápasníka řeckořímského bezpečně poznáte podle toho, že má uši zmačkané jako karfiol, zrovna tak jako herec Srstka, který v televizi nabízí opuštěné pejsky. S těmito borci vůbec nebylo rozumné se poměřovat a kdo tak učinil, vzápětí opustil arénu vysokým obloukem.
Té aréně jsme se tedy vyhnuli a kráčeli ke druhému stanu. Bylo to menší šapitó, kde umělečtí artisté nabízeli své kousky a nejen to. Děda nám zakoupil lístky, s tím, že si nás vyzvedne. Pak šel asi na pivo. S bráškou jsme se prodrali do první řady, čekajíc na zahájení programu. Ten začal opravdu zajímavě. Do arény při-vedli pohublého medvěda a hledali odvážlivce, kteří by se s ním utkali a medvěda povalili. Přihlásili se dva mladíci a zvolili ne-tradiční způsob boje. Medvěda chtěli povalit ranou pěstí. Chudák medvěd, byl vyhublý, dva zřízenci ho drželi na řetězech a na tlamě měl kožený košík, takže bránit se evidentně nemohl. Jenže skolit medvěda pravým hákem by nedokázal ani Old Shaterhand, tak mladíci odešli bez odměny.
Druhé číslo bylo také zajímavé. Byl to boj s hadem. Spočíval v tom, že si dobrovolník nechá dát za krk hada škrtiče a v jeho sevření vydrží jednu minutu. Za to vypsali odměnu sto korun. Pak dva zřízenci přinesli hada, silného jako ruka zápasníka těžké váhy, Kubáta, který vlastnil olympijskou medaili. Přihlásil se takový drobný šlachovitý chlapík a odvážně pronesl: „ Dejte sem tu žížalu, já vám ji přetrhnu“. Po té se musel předklonit a zřízenci mu položili škrtiče za krk. Asi škrtil dobře, protože mužík celý zčervenal, potom začal neskutečně poulit oči a když uběhla kýžená minuta, byl takřka modrý. Zvedl ruku a zřízenci mu hada ze zátylku sundali. Otřepal se a vzápětí se hlásil o stovku. Ta mu ale byla odepřena s ním, že si toho hada měl sundat sám.
Diváci protestovali, ale to už začalo další číslo. Do manéže vjeli dva jezdci na kolech, co mají jen jedno kolo a neustále se na nich musí balancovat. Jeden měl kolo nízké a druhý vysoké asi dva metry. Dělali různé triky, jezdili proti sobě, na poslední chvíli se uhýbali, až se tajil dech. V tom ten, co byl na vysokém kole, přijel k nám, sehnul se, popadl brášku Jindru a posadil si ho za krk. Vybavuje se mi to jako dnes, Jindra v manšestrovém sáčku, jednu ruku na pásce a druhou se křečovitě držel artisty za krk. To nebylo všechno, umělec se rozjel proti dřevěnému sloupu, který podpíral šapitó, a když se zdálo, že katastrofa je nevyhnutelná, tak neposlední chvíli uhnul a všem se tajil dech. To se opakovalo ně-kolikrát a já začal mít o Jindru strach, nevědíc, jak vystoupení to-ho blázna na vysokém jedno kole dopadne. V tom se rozhrnula plachta stanu, která sloužila jako vchod a stál tam děda Jindřich. Chvíli nevěřícně koukal a nato zařval mohutným velitelským hlasem:“ Sundáš ho, ty pacholku.“ Nastalo ticho, že by i špendlík bylo slyšet spadnout. Dokonce i balvany do tlamy venku utichly. Jenom z vedlejšího stanu bylo slyšet úpění odvážlivců, kteří se utkali se zápasníky řeckořímskými, co mají uši jako karfiol. Děda vykročil do arény a já čekal, že tomu šílenému artistovi jednu ubalí. Nestalo se tak, jenom mu sundal brášku s ramen, mě vytáhl za límec z první řady a opustili jsme šapitó.
Míla Antropius
Úvod
Hacafígr 01
Hacafígr 02
Hacafígr 03
Hacafígr 04
Hacafígr 06
Hacafígr 07
Hacafígr 08
Hacafígr 09
Hacafígr 10
Hacafígr 11
Hacafígr 12
Hacafígr 13
Hacafígr 14
Hacafígr 15
|