Z vyprávění dědy Jindřicha.

O Kočičkovi
Na statcích v Radonicích sloužil kočí, všichni mu říkali Kočička. Kočička se nikdy nenaučil číst ani psát, práci zastal, ale měl mnoho vrtochů. Asi proto střídal sedláky v Radonicích a vydržel u nich tak dlouho, jak měl který sedlák pochopení pro jeho kousky.
Světničku měl vedle stáje u Antropiusů a obýval ji se sloužící děvečkou Madlou. Nebyli sezdáni, ale společně vychovávali  potomka Frantíka.  Jedenkráte malý Frantík z rozmaru udeřil Kočičku kladivem do hlavy. S velkou boulí běžel za Madlou a vyčinil ji slovy„ Ty ho teda máš pěkně vychovaného, podívej, jakou mi udělal bouli.“ 
Když začala první válka, musel  Kočička jako zdravý a silný rukovat na frontu.  Po válce se Kočička nevracel, všichni si mysleli, že na frontě padl. Až jednoho dne, dva roky od konce války se znenadání ve vsi objevil v plné zbroji, na uniformě měl válečné vyznamenání, přes ramena měl pásy plné nábojů a za pasem granáty.
Nastal velký rozruch, každého zajímalo, kde negramotný Kočička od konce války byl a jak se dostal domů. Hned odpovídal: „No jezdil jsem vlakem tak dlouho, až jsem uviděl radonické nádraží, tak jsem vystoupil a jsem tady.“
Tak to asi byla po Švejkovi druhá anabáze. Ještě dlouho se o Kočičkově poválečném cestování vyprávěly v hospodě u Kladivů veselé historky.
K té hospodě se také váže vzpomínka dědy Jindřicha. V době mezi válkami vlastnil menší chmelnici. Na chmelnici bylo práce vždycky dost, kdo na ni pracoval, dostával kromě mzdy ještě bonus -  naturálii. Tou byla malá plechová známka, na které byly vyraženy iniciály J.A.  Za tu plechovou známku dostávali česáči chmele po celou zimu v hospodě u Kladivů zlatavý mok, pochopitelně na účet Jindřicha.

Jarošové
Rod Jarošů byl vyhlášen jako rod muzikantů. V kapele hrál děd, otec a synové. Měli tam buben, basu, trubky i klarinet. Žádná pouť, veselice nebo svatba se bez jejich kapely nemohla obejít.  Nevlastnili povoz, tak většinou putovali od štace ke štaci pěšky.
Byli veselou  kopou a kam přijeli, o zábavu nebyla nouze.   Jarošové byli také vyhlášení rváči. Mnohdy se  veselá zábava kolem půlnoci zvrtla v neveselou rvačku. Toho největšího z nich, co nosil velký buben, se báli asi všichni. Jeho chůze byla široká a kolébavá, zadní kapsu kalhot měl vždy promaštěnou. Důvodem byl kus schovaného špeku. Ten špek tam nenosil jako pochoutku, ale jako nutnost pro úlevu od svého neduhu.  Často mýval vlka (zapařený zadek) a pak nezbývalo, než ho řádně promastit špekem. Jeho mastná kapsa lákala hodně „labužníků“, aniž by tušili to tajemství jejího obsahu. 
Jedna veselice byla obzvláště bujará a končila, jak jinak než velkou rvačkou. Vyhlášení rváči Jarošové opět vzešli jako vítězové. Předchozího bujarého veselí bylo přespříliš, proto vítězové záhy tvrdě usnuli. To byla příležitost pro poražené domácí na pomstu.  Záhy už krájeli kus špeku z Jarošovi kapsy a pusy měly pěkně mastné. Neznali však to pravé tajemství, jen jim připadalo, že špek nějak podivně zapáchá.

Míla Antropius 

Úvod
Hacafígr 01
Hacafígr 02
Hacafígr 04 
Hacafígr 05 
Hacafígr 06 
Hacafígr 07
Hacafígr 08
Hacafígr 09
Hacafígr 10
Hacafígr 11
Hacafígr 12
Hacafígr 13 
Hacafígr 14
Hacafígr 15