Nejdříve jako minule k počasíčku. Březen byl poměrně teplý, jen v půli trochu pršelo a koncem měsíce po ránu lehce mrzlo. Ožíval park, později než v předchozích letech se objevily růžové kvítky. Koncem měsíce rozkvetly mé tulipánky a do Apríla i zlatý déšť a mnohé kytičky na záhonku na dvorku. Hlavní příjemný pocit byl, že jaro je tady.
Počasíčko

Začátek měsíce byl velký finiš v obnově omítek v mé kuchyňce, nyní spíš už v závěrečném úklidu, aby bylo vše připraveno na prvou vernisáž v mé galerii. O Eliščině přírodě jsem psal ZDE . Vernisáž se moc vydařila a jejím návštěvníkům se má kuchyňka líbila, i když ještě chybělo mnohé dodělat. Ale v polovině března bylo vše hotovo.

V prvé polovině března jsem se jako vždy několikrát prošel zámeckým parkem. Nejdříve nafotit nepovedenou přístavbu plynového rozvaděče k barokní bráně. Prý ta ostuda zmizí. Kouknul jsme se i kolem zámku. Podruhé s malou fotografkou, která se chce naučit zacházet s foťákem a hlavně se naučit co a jak fotit. Máme tu naší Peruc stejně rádi.
Malé procházky

Zajel jsem se také podívat do Března za mým prvým pravnukem Vojtou, moc šikovnej klučina s krásným úsměvem. Hodně práce jsme měli s přípravou 2. plesu našeho městysu. Propagace (i když vstupenky byly během pár dnů vyprodány), výzdoba sálu (tu krásně zvládla kamarádka Viera) a nejvíce práce s tombolou. Ale vše jsme s Kulturní komisí zvládli a dle většiny účastníků plesu se večer na sále ZD moc vydařil.

Březen se překulil do druhé poloviny a já na pozvání dlouholeté kamarádky, cestovatelky Elišky vyjel na společný výlet ke Karlštejnu. Autem jsem zajel k nádraží v Rakovníku a odtud vlakem směr Beroun a Karlštejn. Hodně jsem vzpomínal na 60. léta, když jsme v prkeňákách jezdili na čundry na Višňovou. Scházelo se nás tam o víkendech i padesát kamarádů z Lounska a Mostecka. V 69. jsem sem vyvedl i naši třídu z chomutovské průmky. Pan profesor výlet v hospůdce chatové osady rozpustil a každý si dál zařídil víkend dle svého. Většina jela domů, jen šest se nás vydalo s přespáním u Žloukovic podél Berounky k Nižboru. Zde jsem se již rozešli a já s Pepou K. odjel na Karlštejn a prošel místy, kam jsme se i při naší vycházce chystali, až do Ameriky... :-)
Lokálkou na Ameriky
Na nádraží Karlštejn se nás nakonec sešlo více než dvacet a všichni jsme se vydali pod starodávným hradem vzhůru k lomům. Zezačátku jsme sice jednou zabloudili na rozblácené stráni, ale poté jsme se trefili přímo k Malé Americe s jezírkem na dně. Nedaleko u hájovny jsme v 69. s Pepou přespali. Po svačince jsme pokračovali dále k lomu Kanada, dodnes funkčnímu. Velká auta odváží mohutné balvany i štěrk. Dalším lomem je Mexiko, také s vodou na dně. Zde v 50. letech pracovali političtí vězňové, kteří zde mají památníček. Posledním a nejznámějším lomem je Velká Amerika. Je to skutečně famózní výtvor přírody a hlavně člověka. Dnes se již dolů nesmí, při té dávné návštěvě jsme byli až dole u vody. Byl čas jít zpět. Na louce nad Mořinou kamarádi rozložili polní kuchyň a vařili polévku. Minuty ale ubíhaly a já radši rychle s hůlkou pajdal zpět ke Karlštejnu. Celá parta mne dohonila pod hradem a tak jsme společně došli zpět k nádraží a stihli vlak domů. Byl to moc krásný den, mezi milýi lidmi a v úžasné přírodě. A i ta cesta vlakem mne vrátila zpět do mádí. Těším se, až mne Eliška zase někam pozve (teď je s přítelem v Iránu a v květnu jede s dalšími na Filipíny).
Amerikou s kamarády

Abych toho tu sobotu neměl málo, vyjel jsme ještě večer po delší době do Žatce. Na Podměstí v pivárium Zlatý Chmel hrál Paralet, kapela mého syna, která nás baví již přes 20 let. Nyní dělala takovou pivní šňůru, po louských pivovárcích Letňáku a Domov byl závěrečný koncert právě v Žatci. I když nedaleko byla další velká akce, hospoda se nakonec zaplnila a všichní přítomní se určitě při dobrém bigbítu bavili.
Paralet, Zlatý chmel

V následujícím týdnu jsem se vydal do Prahy, abych již tradičně navštívil několik výstav, převážně fotografických. Ze Slaného na Veleslavím autobusem a metrem s kamarádkou do Ječné. Odtud to bylo již jen kousek do mé nejoblíbenější Leica Gallery, kde vystavoval rodák z nedaleké Ředhoště své Tiché dialogy. Příjemný černobílý dialog s okolním světem. Ve dvoře téhož domu jsem se podíval na staré fotky předválečného režiséra Františka Čápa (Babička s T. Brzskovou a další). Mimo fotek bylo v galerii úžasné světlo. Vodičkovou a přes Václavák jsem se dostal do Jindřišské a vystoupil do stejnojmenné známé věže. No vystoupil, nahoru vyjel výtahem, z oken ochozu spatřil nádherné výhledy na současnou Prahu a poté se již věnoval starým fotografiím výstavy Nostalgická Praha. Mám rád pohledy na to, co již bohužel nenávratně zmizelo. I to je velký přínos fotografie.
Praha z ulic i nadhledu
Již také pravidelně rád chodím do Domu fotografie v Revoluční ulici. Tentokráte zde vedl další dialog, tentokráte s krajinou, fotograf Karel Kuklík. Opět úžasné černobílé pohledy na naše okolí, fotgrafie, které mne dokáží oslovit. Posilnění v řeznictví v Kaprové a po nábřeží na Karlův most a dolů na Kampu, to byla další trasa mé pražské vycházky. Zašel jsem do Musea Kampa k paní Mládkové, která zde vystavuje naše umění 60. let. Vedle děl Koláře, Koblasy, Medka, Kmentové a dalších jsou zde i obrazy našich Louňáků Sýkory, Mirvalda a Linharta. Zpestření návštěvy galerií k fotgrafiím jedinečným výtvarnem. Čas běží a tak již jen do dvou malých výstavních prostor, Ateliéru Josefa Sudka na Handbook Petera Pukluse (skutečně jen mini výstava) a naproti do Nikon Photo Gallery do Stromovky Rudolfa Junga. Kouzelné, až tajuplné pohledy do nejznámějšího a největšího pražského parku, krásné.
Prahou slunně březnovou
Procházka po pražských galeriích končí, tramvají zpět na Veleslavín (nemusím být vždy pod zemí), autobusem slaný a mým Modusem domů. Unaven po kilometrech chůze po pražské dlažbě, ale určitě spokojen.

Březen končí, pro změnu zase moji galerii díky paní vychovatelce navštívily děti z družiny perucké školy, je to vždy milá návštěva zvědavých dětiček. Sluníčko a kytičky stále hlásí jaro a nás čeka duben s nevypočitatelným počasím.
Už vše kvete