19.1 Z  HISTORIE PERUCKÉHO VODOVODU

Červenec 1929 – Slánský týdeník SMĚR (zkráceno)
Peruc je obcí pokrokovou: má elektrické osvětlení, dlažbu a vodovod. Následkem rozšiřování se obce byl stále více a více pociťován nedostatek pitné vody. Místo k vybudování vodovodu bylo vyhlédnuto v údolí Dýbeřském, kde vzniká potok téhož jména – tam zachyceny jsou prameny, na nichž zbudován jest obcí Peruc skupinový vodovod pro Peruc a okolí.
Silný pramen dobré a zdravé vody prostý všech bakterií, může zásobovat celé široké okolí vodou uznanou zdravotními úřady za nejlepší a vyzkoušenou státní výzkumnou stanicí pro bakteriologii zemědělskou (prof. Dr. a. Melichem v Praze). Dne 1. října 1926 zjištěna tvrdost 9.57 němec. stupňů, dne 30. ledna 1928  zjištěna tvrdost 16.26 němec. stupňů a ve dnech 19. až 28. června 1929 zjištěna tvrdost 16.24 němec. stupňů. Prostor, kde zbudován jest skupinový vodovod, je prostý všech možných se prosáknutých hnojiv. Štola, kde prameny vznikají, opatřena jest pěkným a vkusným portálem, který zamezuje různému znečišťování vody. Hukot pramenů upozorňuje (a přesvědčí návštěvníka) na silné množství vody. Jest vyzkoušeno, že v jedné vteřině dá pramen 24 až 35 litrů vody a jest možno toto množství rozšířením štoly zvýšiti.

Štola s prameništěm

Nedaleko pak jest postavena čerpací stanice, odkud je voda tlačena do vodojemu postaveného na nejvyšším bodu perucké obce. Vodojem je vysoký 22 m a má nádrž, která pojme 1000 hl. vody. Náklad na vybudování skupinového vodovodu byl rozpočten na Kč 1.300.000 a po skončení stavby činil celkový náklad 1.974.666 Kč. Zvýšení nastalo z výkupu mlýna a pramene, pak prodloužením štoly a rozvodem dodatečného potrubí.
Po návrhu a dobrozdání Zemědělské rady pro Čechy byla pak na základě veřejné soutěže zadána práce stavební, tj. zachycení pramenů, položení všeho potrubí, výstavba čerpací stanice a vodojemu, jakož i soukromého zařízení firmě Ing. Jar. Matička, Praha-Karlín, jež vypracovala projekt a celou stavbu vodovodu provedla k nejlepší spokojenosti.

RNDr. Jan Marek, CSc., Praha – r. 1993
Ve svahu vedle obytné budovy statku (do r. 2004 zde bydlel ak. malíř Jiří Corvin) je portál vodárenské štoly, kterou vyrazila firma Ing. Jaroslav Matička, Praha a dokončila v letech 1929 – 30. Tím byl podchycen pramen vody, který dříve poháněl kolo mlýna. Nyní zasahuje skupinový vodovod 5 okolních obcí (v roce 1993). Voda má poněkud vyšší obsah Fe a N0 než připouští norma, ale je ještě v rámci přípustné tolerance (není vhodná pro kojence). Vydatnost v suchých letech je kolem 12 lt/sec., po mimořádně vlhkých obdobích až 120 lt/sec. Blízká čerpací stanice odebírá asi 850 m3 vody denně. V důsledku zastaralých rozvodů jsou však ztráty během transportu až 50 %.

Portát štoly  

Stejně jako v jiných obcích byli i obyvatelé Peruce po staletí sužováni periodickým výskytem infekčních chorob, hlavně břišním tyfem, a ve válečných dobách i úplavicí. Původ těchto nemocí byl zjištěn v závadné vodě v Boženině studánce, která byla (hlavně v době sucha) jediným zdrojem pitné vody.
Když v roce 1906 došlo k dalšímu výskytu onemocnění 102 osob a skončilo smrtí 13ti nemocných, bylo v obci zdravotními úřady nařízeno uzavření Boženiny studánky a uloženo obci postarat se o řádný vodovod s nezávadnou kvalitní vodou. Toto nařízení však obec nebyla schopna z finančních důvodů zajistit, a tak bylo zřízení vodovodu stále odkládáno…
Až v roce 1921 byl do Peruce na žádost obecního úřadu vyslán Zemědělskou radou pro Čechy stavební rada a místní rodák ing. Oldřich Löbl, aby zde provedl předběžné šetření a podal posudek o možnosti zřízení obecního vodovodu. Na základě příznivého posudku bylo usnesením obecního zastupitelstva rozhodnuto zahájit přípravné práce.
Komise dala v dubnu 1922 posoudit prameny v okolí myslivny - síla pramenů však nebyla pro zásobování dostatečná, proto se hledaly prameny další. Ty byly zjištěny ve stráni pod pivovarem, který patřil peruckému panství – k využití těchto vod však nebyl dán majitelem souhlas z obavy, že by se jim mohla ztratit voda ve dvoře velkostatku a v pivovaru. Proto byla pozornost obrácena k pramenům na pravém břehu Débeřského potoka za rybníkem Majlant („Mailand“), vydatnost však i zde byla nedostatečná. Zbývala už jen jediná možnost, a to samé prameniště Débeřského potoka.
Těsně u těchto pramenů stál vodní mlýn peruckého panství s vodním právem na Débeřském potoce. Protože se v té době prováděla parcelace panství, snažila se obec o zajištění vodního práva pro obec Peruc vyvlastněním Débeřského mlýna. Žádosti však nebylo pražskou Úřadovnou státního pozemkového úřadu vyhověno. V důsledku tohoto nezdaru se opět vybudování vodovodu zastavilo.
Myšlenka zřízení vodovodu byla opět oživena až v roce 1925, kdy probíhala výstavba nových domů v jižní části obce na pláni k nádraží (Eden). Počet obyvatel se zvyšoval a voda nestačila. Majitelé nových domů se pokoušeli vykopat studny, ale marně – voda nebyla nalezena. A navíc se na podzim tohoto roku v obci opět vyskytlo několik případů břišního tyfu. V důsledku této epidemie bylo Zemským zdravotním inspektorem uloženo obci urychlit výstavbu vodovodu.
Proto byl v lednu 1926 pozván k vyhledávání proutkař z Háje u Dobříše, který určil jako nejvýhodnější zdroj vody vpravo od silnice z Peruce k nádraží - hloubka studny měla být cca 50 – 60 metrů a vydatnost zdroje asi 5 lt/sec (pro Peruc stačil 1 lt/sec.) Vodovodní komise se odhodlala k realizaci tohoto řešení – vše by se bylo vleklo ustáleným tempem, kdyby opět nepropukla v obci rozsáhlá tyfová epidemie. Onemocnělo 28 osob, z nichž 3 zemřely.
Vypuknutí této infekce znamenalo zvrat v jednání o zřízení vodovodu. Na základě přímé intervence zdravotních úřadů a Zemědělské rady postoupila otázka zřízení vodovodu do závěrečného stadia. Metoda proutkaře byla odsouzena jako iluzorní, a jediná možnost byla upřena na prameny Débeřského potoka. Jednání o výkupu pramenů nejdříve opět narazilo na potíže ze strany peruckého panství, které bylo stále majitelem jak vodního práva, tak i mlýna u prameniště potoka vč. pozemků, na nichž prameny vyvěrají, ale nakonec jednání mezi Obcí Peruc a panstvím v Peruci skončilo úspěšným podepsáním smlouvy a protokolu, a to dne 16. března 1927. Obec koupila mlýn (tehdy již zbořeniště) s příslušnými parcelami u pramene potoka a s příslušnými vodními právy za 250 000,-- Kč.

V září 1927 bylo na zastupitelstvu obce rozhodnuto o stavbě vodovodu. Vypracování návrhu bylo zadáno firmě Ing. Jaroslav Matička, Praha. Strojní část (tj. zařízení čerpací stanice) zajišťovala firma Janka a spol., strojírna Radotín, zřízení el. primerní linky a strojní část transformátorové stanice provedla firma Elektrárenský svaz okresů středočeských.
Vybudování stavby si vyžádalo po všech změnách částku 1 650 000,- Kč (rozpočet 1 300 000,- Kč). Při měření vydatnosti tohoto zdroje bylo zjištěno, že prameny vydají více, než 20 lt/sec (pro potřeby Peruce stačil 1 lt/sec.), což zavdalo podnět k myšlence zřízení skupinového vodovodu pro okolní obce a města. Nikdo však neměl zájem, a tak byla Obec Peruc nucena stavět vodovod pouze na svůj náklad.
Kolaudace prací a dodávek  30. 9. 1928.   Kolaudace technicko-ekonomická  14. 8. 1929.

Současnost (rok 2011)
Stávající vodní zdroj Peruc – štola vykazovala stále zvýšený obsah dusičňanů       (69,1 mg/l v roce 2006 – limit max. 50 mg/l), proto bylo jeho používání povoleno s časově omezenou platností. Správce vodovodu SVS a. s. Teplice rozhodl nahradit stávající nevyhovující zdroj pitné vody a vodovod Peruc napojit na přivaděč Hříškov - Panenský Týnec - Donín (na skupinový vodovod Louny – jihovýchod). Napojení bylo provedeno před obcí Toužetín, bylo rekonstruováno 1300 metrů  vodovodních sítí, vybudováno 6195 metrů nových vodovodů a byla vybudována zrychlovací stanice pro čerpání vody do vodojemu Peruc. Finanční objem stavby dokončené v roce 2007 je 21,699 milionu Kč (bez DPH). Zhotovitelem stavby byla společnost NAVATYP a. s. Praha.
Kvalita vody v roce 2010: všechny sledované údaje jsou v normě (dusičňany 2,1 mg/l).

Zdroj: Archiv městyse Peruc 
Helena Halamová, 2011

19. 2  DÉBEŘSKÝ POTOK  a  DÉBEŘSKÉ ÚDOLÍ

Débeřský potok je dlouhý 13,95 km, pramení pod Džbánskou  vyvýšeninou - pahorkatinou (soustavou křídových „stolových návrší“ či „svědeckých kopců“) u Toužetína ve výšce 335 m n. m., protéká mírně zvlněnou nebo rovinatou krajinou Perucka a vlévá  se u Pátku do řeky Ohře ve 170 m n.m., jako její významný pravostranný přítok. Plocha povodí je 29,7 km2, průměrný průtok u ústí 0,11 m3s-1.
V minulosti (naposledy v r. 2002) byla provedena úprava Débeřského potoka, koryto toku bylo již dvakrát přeloženo z jedné strany údolí na druhou. V současné době teče v původní trase a ve dně bylo vybudováno několik stupňů.
Débeřský potok je jako každý jiný tok významným krajinným prvkem podle zákona číslo 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.

Z Kroniky obce Pátek…
Z osady Dýbeř* blízko Peruce tekl od pradávných dob (celá staletí – první písemná zmínka je z r. 1410) Dýbeřský* potok přes Stradonice kolem tzv. „kyselých luk“, dále ovocnými sady a za budovami do obce Pátek. Tam vtékal do rybníka proti zemědělským budovám. Potok vsi dával velmi mnoho užitku – zavlažoval ovocné sady, zahrady, napájel mnoho studní v dolejší části obce. Probíhal velkým zahradnictvím, které také zavlažoval. Vodu z potoka využívali i občané na praní a máchání prádla. Pro případ požárů byl zdrojem vody pro místní sbor hasičů. V roce 1963 však byl tok potoka po rozhodnutí vedení JZD a MNV Pátek u obce Stradonice násilně uzavřen a umělým korytem za obcí Stradonice odveden směrem na Koštice do řeky.
* Dříve užívaný název

Údolí Débeřského potoka je zahrnuto do územního systému ekologické stability krajiny jako regionální biokoridor. Část údolí nad vodárenskou štolou a jeho široké okolí je chráněné pásmo vodního zdroje.
Na jižních výslunních svazích Débeřského údolí pod Débeřským dvorem jsou polozarostlé stráně, kde místy vycházejí křídové horniny na povrch a na podzim se zbarvují keřové a stromové porosty (svída krvavá, šípek aj.).
Rostou zde některé vzácné rostliny skalnatých a stepních společenstev a žije zde drobná stepní teplomilná fauna - velcí motýli (otakárek ovocný, babočky, žluťáskové.
V posledních letech zde byl zaznamenán výskyt zvláště chráněných a ohrožených motýlů, především hnědáska černýšového (Melitaea aurelia), lišaje pryžcového (Hyles euphorbiae) a pestrobarvce petrklíčového (Hamearis lucina). K vidění jsou zde také ještěrka obecná, slepýš křehký aj.   

Část území při horní části pravého údolního svahu Débeřského potoka je navíc chráněna jako přírodní rezervace „V Hlubokém“ zdůvodněná hlavně výskytem vzácných rostlin (viz panel č. 12).
Níže v údolí vyvěrá při patě levého svahu několik pramenů železité vody. V důsledku toho je údolní niva značně bažinatá. Někdy koncem 18. a začátkem 19. století byly zdejší prameny podchyceny a jímány a podle vzoru nedalekého Mšeného zde byly zřízeny i malé lázně (viz panel č. 14).
Partie údolí pod bývalými lázněmi má nejdivočejší ráz a nese místní název „Macův důl“ (viz panel č. 14).

Během 2. sv. války se v lesnatém údolí ukrývalo několik ruských partyzánů podporovaných obyvateli okolních obcí. Společně se zúčastnili v květnu 1945 odzbrojení německé jednotky v Pátku a následného boje, ve kterém zahynulo sedm občanů Peruce, 2 ze Stradonic a 2 z Pátku. Bojovníci se stáhli do Débeřského údolí, kam se za nimi Němci neodvážili. Německé velení v Lounech však vyslalo letadla, která ostřelovala údolí z palubních kulometů a shodila několik bomb. Nikomu se však naštěstí již nic nestalo.  
V prostoru mezi Dlouhou loukou a vodárnou bylo ve 40. letech minulého století vybudované pěkné fotbalové hřiště. Zápasy v kopané hojně navštěvovali nejen fotbaloví fanoušci, ale i ostatní peručtí občané, kteří zde měli k dispozici pěknou přírodní „tribunu“ na jižním svahu údolí.
Občerstvení zajišťoval hostinec „Na Katiperku v Dýbři“.

Hřiště na Débři (turnaj 1935)

 V poválečném období došlo v přírodním prostředí Débeřského údolí k řadě většinou negativních změn. Napříč údolím severně od Peruce je vedena el. linka vysokého napětí na železných stožárech,  k té přibyla v minulých letech ještě trasa dálkového plynovodu (panel č. 13). Dlouhá louka (panel č. 17) mezi Débeřským mlýnem  a rybníky Majlanty (panel č. 17) dříve udržovaná a pravidelně sečená zarostla bodláčím, náletovými i vysazenými dřevinami, a stala se bažinou…! Některé strmé údolní svahy dříve obdělávané (kupř. bývalé vinice pod Débeřským dvorem) zarostly křovinami, na dně údolí vznikla nová lesní cesta (spíše silnice), která značně nešetrným způsobem zasáhla do prostředí a provoz na ní může ovlivnit sesuv zvláště pravého údolního svahu…!

Zdroje: Odborná publikace 1993 - RNDr. Jan Marek, CSc., Praha
Peruc a okolí v proměnách času - M. Neudertová-Hrubá
Internet
Helena Halamová, 2011

19.3  Vodník Látal na Débeřském potoce

U mlýna na Débeřském potoce žil vodník. Sedával večer na starých vrbách, nebo těsně u vody, skrčený, nemluvný, tichý. Dobré lidi poznal, ti se ho obyčejně nemuseli bát, ale zpupné sedláky moc rád neměl. Týrali bičem koně nebo si dělali zlé posměšky z chasy. Obyčejně nikdo neušel jejich zlým a posměšným řečem. Vodník (říkali mu Látal) napřed poznal, jestli bude sedlák večer hrát karty, a tak když se přes den udála nějaká nepravost, stíhal sedláka večer tím, že mu nešla dobrá karta.

Jednou také potrestal jednoho sedláka – ale jinak! Ten by totiž prohrál i stavení, a kam by potom měla jít panímáma s dcerkou? Na toho pustil nějaké svědění, či blechy a sedlák se před ostatníma neustále drbal, škrábal, svlíkal a pobíhal, až se celá hospoda smála.
K nám do mlejna jednou přijel kdosi s obilím, prý hned umlít! Zatím stáli koně na tom vedru zapřažení do vozu a sedlák pěkně ve stínu vyspával. Koně i s vozem popošli k trošce trávy, co rostla u naší zdi, sedláka to vzbudilo, vzal bič a koně šlehal. Za to mu vodník poškodil kola, a když pán s moukou vyjel, jedno kolo špatné, pak druhé. Neměl, kdo by to spravil – to víte, kolář byl daleko ve vsi, až v Peruci…  Až v noci odjel potrestaný sedlák s vypůjčenými koly, které byly všelijak velké, každé jiné.
Na zimu chodíval vodník Látal pod mlýnská kola, a tam přečkával zimu. Tatínek měl nešťastnej nápad tam odtud vodníka vypudit. Házel tam děravé hrnce, vosí hnízda, shnilé ovoce, líčil tam na něj železa, ale dával tam také dobrá jídla, ale přepepřená a přesolená.
Když na to Látal nereagoval (i když mu to asi moc milé nebylo), vlezl tatínek za kolo a křičel:  “Buď já, nebo Ty, oba tady bejt nemůžeme!“ V noci jsme slyšeli zabouchání na okno, ale nikdo tam nebyl… Za čas tatínek odešel – prý za nějakou od Berouna, a už se nevrátil. My s maminkou jsme pekli chleba, prodávali zeleninu. Žilo se, jak se dalo. Pak jsme zjistili, že nemáme ani vodní právo a mlýn se zrušil.
Já si stejně myslím, že tatínka vystrnadil ten vodník za to, že mu dělal příkoří, ačkoliv to vlastně bylo ze zábavy.

Vyprávěla v roce 1967 paní Chvojková (Gruntová), dcera posledního mlynáře, která se v mlýně narodila. Potom přišla ještě asi 2x, pak už ne, asi už nežije… Jednou mi přinesla po mamince zelenou vázu z uranového skla. Ta je prý ze mlýna a já si ji nesmírně vážím. 

Zdroj: Perucký zpravodaj, 2000 – Jiří Corvin 

Naučná stezka Perucko 1 - 20