Zůstáváme u objektu dnešního kempu, původně peruckého cukrovaru a řekneme si něco o jeho historii. Na pivo si do pěkné restaurace ale zajít nemůžeme, je opět zavřena...
 

16.1 HISTORIE BÝVALÉHO CUKROVARU V PERUCI 

V místech kempu a koupaliště stával ve 2. polovině 19. a začátkem 20. století cukrovar. Byl zde vybudován šlechtickým rodem Thun-Hohensteinů, který přišel do Čech za třicetileté války z Tyrol a který vlastnil perucké panství v letech 1814 – 1945. Jejich působení povzneslo v Peruci i okolí hospodářský život.

Velkou zásluhu na rozvoji Peruce měl hospodářský reformátor a ředitel peruckého panství Antonín Emanuel Komers, jehož působení v  Peruci  v letech 1840 – 1844 znamenalo reformu velkostatku a počátky snah o založení cukrovaru. Ten byl hrabětem Thunem vybudován v údolí pod Perucí na Débeřském potoku a slavnostně byl otevřen v září 1858. Společníkem hraběte Thuna byl A. E. Komers, který považoval pěstování cukrovky za velmi důležité, neboť tak mohlo dojít k většímu uplatnění mechanizačních prostředků, zvýšení pozemkové renty a též k řešení pracovní otázky.
Dováženou řepu z okolních vesnic tenkrát v cukrovaru na Peruci rajbovali (krouhali)) a šťávu šlajdrovali (vytáčeli) na odstředivkách. Vyráběli výhradně bílé zboží, homole a pilé. V cukrovaru bylo využito také vlastních patentů, např. nožový odlehčovač sít difuzérů.
Výrobní kapacita cukrovaru byla 150 000 centnýřů (centýř = 61,6kg),  tj. 92 400 tun cukrovky. Vedlejší produkt cukrovaru melasu využíval od roku 1859 lihovar velkostatku místo brambor.
„Poloha cukrovaru byla mezi těmi zalesněnými stráněmi sice romantická, ale nepříznivá, všude do kopce, a byla tím ještě horší, že cesty vedoucí do továrny byly za podzimních dešťů blátivé, bezedné a dovoz řepy a vývoz cukru a odpadků proto drahý a svízelný.“
Cukr byl dovážen do Prahy povozy (furmany). Až když byla roku 1873 uvedena do provozu Pražsko-Duchcovská dráha, zmírnily se poněkud nesnáze, nadobro ale nezmizely. Cukrovar byl s nádražím spojen svážnou úzkokolejnou vlečkou lidově zvanou „Šlepka“. Byla dlouhá cca 2 km a vinula se serpentinovitě lesnatými stráněmi.
„Vozíky s nákladem byly taženy volskými potahy. Každý vozík měl svého brzdiče, dolů sjížděly jednotlivě, ale často nerozumným letem, takže zde byly co chvíli úrazy, nejednou i smrtelné. Byly s tím starosti...“

Bývalý chemik a později adjunkt peruckého cukrovaru J. J. Weiss, který v peruckém cukrovaru pracoval v letech 1885 – 1892 vzpomínal:
„My děti jsme se chodívaly dívat na půdy k nučkám a daly si vysvětlovat ty manipulace s formami. Půdní byl v našich očích vůbec pánem, měly jsme ho, s jeho dlouhým šedým vousem, rády. Z  lígru dělal různá cukrátka, před Vánocemi malé asi 14lotové homoličky cukrové, jež balil do barevných papírů a rozesílal úřednickým rodinám. Velmi jsme se na ně těšívaly, krášlily jsme jimi vánoční stromky.“
Dalším zaměstnancem thunského cukrovaru, který zanechal zápisky ze své působnosti zde v Peruci, byl ing. chemie Josef Amler. Ten nastoupil do cukrovaru v březnu 1897 jako chemik a technický asistent a setrval zde do června 1899, kdy odešel do cukrovaru v Parmě (Itálie).
Zde na Peruci jej zlákal „krásný lesnatý údol perucký, v němž dole, dosti daleko pod městečkem, stál cukrovar téměř do samota mezi dvěma lesními stráněmi, dále jeho obývací pokoj vlevo od fabriky v půli stráni v 1. poschodí vínem zarostlé vily. A nadto úřednictvo jak v cukrovaru, tak i v centrále nahoře v zámku thunovském v Peruci bylo, ač částečně německé, většinou přátelské a konciliantní“.
Cukrovar byl v době jeho nástupu (1897) již značně strojově, svým rozdělením a i umístěním stanic valně zaostalý. Trpěl nedostatkem vody, která v rybníce nad fabrikou chladla a vracela se zpět… Po menší rekonstrukci odparky, kotelny a později i připojením údolím dolů do Pátku na trať Louny  - Libochovice, mohl  potom dále a i zdárněji pracovati, ale hrabě Thun rekonstrukci tu pro slabé své finance nepodnikl (též nečilá centrála panství v Praze v tom velkou vinu měla), a byl nucen cukrovar nadobro zastavit. Nemalým důvodem byla i konkurence větších pivovarů v lounském okrese. (Doslovný opis zápisků ing. Amlera).
Cukrovar v Peruci  byl zrušen v roce 1911.

Čerpáno z knihy M. Hrubé - Peruc a okolí v proměnách času, soukromého archivu Miroslava Blažka a z internetu.
Helena Halamová, 2010

16.2 „ŠLEPKA“ – úzkokolejná vlečka 

Tato vlečka sloužila k dopravě cukrovky z vlakového nádraží dolů do cukrovaru v údolí pod Perucí. Projekt vlečky schválilo Ředitelství C. K. železnic v Praze dne 15. července 1879 a její výstavba byla ihned zahájena.

Nultý kilometr byl na peruckém nádraží Pražsko-Duchcovské dráhy v místech drážního domku směr Louny. Odtud šla lounská dráha a cukrovarská úzkokolejka cca 200 m vedle sebe až k přejezdu na Hájkách, kde se cukrovarská oddělila obloukem 50 m vpravo a směřovala k silnici na Hřivčice, kterou překročila v mírném levém oblouku v místech, kde dnes stojí rodinný dům čp. 355. Na druhé straně vozovky vedla vlečka táhlým pravým obloukem podél hájenky dolů na křižovatku s cestou na Débeř (0,36 km), dále pokračovala po lesní cestě (nyní známé jako Šlepka) až na další křižovatku cest pod Karhancem (1,07 km) a pak rovně přes panskou zahradu. V místech dnešní čističky odpadních vod a zahrádkářské kolonie se koleje rozdvojovaly, vznikla zde výhybka, kde se míjely plné vozíky jedoucí dolů a prázdné tažené voly vzhůru zpět na nádraží (1,2 km). Výhybka byla 100 metrů dlouhá. Koleje se opět sbíhaly v jednu asi 20 m před nejnebezpečnějším místem celé tratě - byla jím prudká zatáčka o poloměru pouhých 18 m na skále nad „Svaťákem“ (1,3 km). Brzdaře (každý vůz měl svého) zde nyní čekal sjezd nad kaňonem potoka až k rybníkům a k cukrovaru. Nejdříve museli zvládnout 200 m mírného klesání až do míst, kde se odklání strmá pěšina k lávce přes potok. Potom levou zatáčkou o poloměru 35 m pokračovalo kolejiště po vybudovaném náspu, jehož zbytky jsou dodnes patrné (1,6 km). Pod náspem je také na pískovcovém kvádru znatelný kříž vyrytý na památku jednoho z brzdařů, který zde při nehodě zahynul.
Dráha se v nejnáročnějším místě přiblížila k rybníkům Majlantům, kde přecházela dvakrát potok po mostech podél stavědla a hráze rybníku (1,7 km). Zbytky opukových pilířů obou mostů i kdysi mohutného stavědla s lávkou jsou dodnes také jasně zřetelné. Dále trasa pokračovala dnes téměř neprůchodnou a podmáčenou částí lesa k silnici, která vede na Slavětín. Tu přešla v místech, kde vpravo pokračuje lesní pěšina podél pravého břehu potoka k Mlýnskému rybníku („Mlejňáku“) – 1,82 km. Koleje dále pokračovaly až k potoku za budovou, která jako jediná z budov tehdejšího cukrovaru stojí dodnes (vpravo od vchodu do kempu) – zde byl původní vjezd do cukrovaru.
I tady jsou na březích potoka zřetelné zbytky pískovcových pilířů mostu, který dovedl úzkokolejnou dráhu zvanou Šlepka do cíle = do cukrovaru (1,94 km). Zde se kolejiště rozjelo do čtyř směrů. Tři z nich končily vpravo od výrobních budov, kde byla řepa předávána do výroby, čtvrté před průčelím cukrovaru.

Čerpáno – webové stránky Miroslava Blažka   
Helena Halamová, 2010

16.3  Tovární restaurace

Roku 1892 byla majitelem panství Thunem postavena naproti cukrovaru Tovární restaurace, která zároveň sloužila jako ubytovna pro své zaměstnance. 
Z budov, které stály mimo vlastní areál cukrovaru, stojí dodnes bývalé ředitelství - dnes Hotel Oldřichův Dub, a dále  přestavěná volárna – stáje  tažných volů úzkokolejky. Dnes je zde keramická dílna. Nádherná ředitelská vila (později hájovna) při cestě do vršku vlevo od hotelu byla Lesní správou zbourána v 70. letech 20. století.

Po ukončení provozu cukrovaru se v roce 1920 stali nájemci hostince thunského velkostatku manželé Jan a Anna Volákových z Peruce.  Hospoda byla v té době velmi oblíbená, „restauratér“  byl výborný společník – šprýmař, paní byla výtečná  kuchařka - i Emil Filla vzpomíná, jak se rád při svých toulkách zdejší krajinou stavěl  na výborné buchty paní Volákové… Do Restaurace U Voláků jezdilo mnoho rodin na tzv. letní byty. Nejčastějšími letními hosty zde v Peruci byli Pražané, z profesí pak učitelé, četníci, důstojníci, ale i studenti, řemeslníci… Manželé Volákovi měli restauraci v pronájmu  do roku 1950.

Po konfiskaci thunského majetku připadla celá budova státu. Národní výbor Peruc zde pronajímal prostory jako byty. Nájemníci zde bydleli  do  konce roku 1983, kdy o tento objekt, spolu s pozemky a  koupalištěm, projevilo zájem Rudé právo - tiskařské závody, Praha 1. 

Bývalou Tovární restauraci  vč. pozemků i koupaliště  získaly tiskařské závody na základě Hospodářské smlouvy o odevzdání majetku do trvalého bezplatného užívání uzavřené 1. 12. 1983 mezi Okresním národním výborem  Louny (nadřízený orgán MNV)  a Rudým právem – tiskařskými závody, Praha. Byla provedena rekonstrukce objektu a vzniklo zde pro Tiskové podniky KSČ stálé školící a rekreační středisko, u koupaliště byl vybudován pionýrský tábor.
Tiskařské závody provozovaly toto zařízení vč. tábora až do května 1995 (tehdy už Typografie a. s. Praha),  kdy se zastupitelstvo obce rozhodlo požádat o vrácení jak budovy (nyní Penzionu U Dubu),  tak i tábora vč. koupaliště. Nejdříve měla obec od Typografie pronajatý tábor,  a až v dubnu 1996 proběhl formou daru převod  movitého i nemovitého majetku.
Provoz tábora zajišťovala zkraje obec ve své režii, penzion se rozhodlo zastupitelstvo pronajímat. V období let 1996 až 2005 se zde vystřídalo pět nájemců. V listopadu 2005 byla obec nucena z finančních důvodů penzion prodat. Noví majitelé  zde vybudovali pěkný hotel na vyšší úrovni, ale ani jim se zde nedařilo, a tak, nyní již Hotel Skot, dostal v červnu 2009 nového majitele a i nový název HOTEL OLDŘICHŮV DUB.
S tímto názvem se mu zde v Peruci bude určitě dařit. A všichni mu to přejeme!!! (Bohužel ani nový majitel hotel v provozu neudržel.)

Čerpáno: Archiv městyse,  fotografie zapůjčila Marie Čivišová (roz. Voláková) a Miroslav Blažek.
Helena Halamová, 2010

Naučná stezka Perucko 1 - 20