iPeruc.cz

Internetový magazín nejen o Peruci

Odkazy

FACEBOOK
Mirek Blažek
Perucké stránky

PLAZÍKOVY FOTO GALERIE
Rajče
Rajče02
(doprovodná a starší alba)
Rajče historie
(přemístěná stará alba)
YouTube

Rajče FK Peruc

ZDŠ Třebenice 1963

ZDŠ Peruc 1963

Kulturní akce

Mirek Plazík Blažek
70 - stále se učím

1. 9. 2018 - 28. 10. 2018
Galerie u Plazíka
Peruc

Přístupno do ledna na zazvonění, nebo po domluvě.
PLAKÁTEK  

Adventní setkání
s jarmarkem
15.12. 2018 14 h.
Radonice n.O.
Zvelebovací spolek B. Jablonského vás zve do radonického kostela na koncert Vranských pěvců a jarmark v bývalé škole.
PLAKÁTEK  
  

Předvánoční koncert
s Betlémským světlem
16.12. 2018 18 h.
Telce kostel
Sousedé Telce zvou na koncert s LPx-tet.
PLAKÁTEK 

Štědrovečerní bohoslužba
 s Betlémským světlem
24.12. 2018 21 h.
Peruc, kaple MJH
Husův sbor Peruc vás zve na štědrovečerní bohoslužbu.
PLAKÁTEK

MIMI A LÍZA:
Záhada vánočního světla

27.12. 2018 10 h.
Kino Peruc
Kino Peruc zve všechny malé (i nejmenší) a velké diváky na Vánoční pohádku.
Délka pohádky je 65 minut.
Vstupné ZDARMA
PLAKÁTEK 

Novoroční pochod
na Krásnou vyhlídku
1.1. 2019 13:30 h.
Peruc
sraz u Tyršova cvičiště

TJ Sokol Peruc vás zve na tradiční novoroční pochod. Teplé nápoje zajištěny.
PLAKÁTEK     

Muzeum české vesnice
Peruc

Informační středisko
Sezona skončila.

Zámek Pátek
Pátek nad Ohří

Sezona skončila.

Pamětní síň
Emila Filly
Peruc

- zámecký park
Do odvolání uzavřena.
 

 

 
You are here: Hlavní strana arrow Povídky arrow Telce Petra Hudského 5c
Telce Petra Hudského 5c
Napsal Redakce   
Pátek, 16 prosinec 2016

  Po zácviku, jako výpravčí v okolí Peruce, se Petr Hudský z Telec stává tím zbytečným náměstkem na stanici v Lounech. Jako náčelník CO také se svými jednotkami musí cvičit. Jedno "velké" bylo v Košticích...
Jak jsem dělal na bývalém železničním uzlu v Lounech zbytečného náměstka…

Tedy, všichni zase takové svině nebyli. Třeba požárníci alias hasiči, ženisti nebo třeba i spojaři, to byl docela solidní materiál, ale ze všeho nejraději jsem měl tu partu z SODP-Ž. Těch bylo asi šedesát, z toho žen dva (ruční umývačky již předtím použitých radioaktivních válečných košťat, trochu blbý možná bylo, že na jednu tuto pracovně civilně obranářské pozici byla tenkrát čerstvě zařazena nějaká paní ing. Žežulková, která v té době byla prý snad i novou velkou vycházející ekonomickou „stár“ těch tenkrát ještě fungujících lounských Železničních opraven a strojíren, ale rodiče si člověk nevybere, takže nějaký pořádek musí být, no a v CO se to tenkrát zařazovalo podle abecedy, další postup si člověk musel tak nějak zasloužit, že…). Tato zkratka měla tenkráte význam Stanice odmořování dopravních prostředků železnic a měli jsme to krajově pouze v Lounech a v České Lípě, než to po „sameťáku“ dobrovolní venkovští hasiči celé rozkradli. V Lounech tomu velel jako vrchní strojník pan Karel Ingriš, jinak taky tedy otec mého gymnaziálního spolužáka, takže tady v té komunikaci žádný problém skoro nikdy nenastal. Princip byl v tom, že když třeba ty vlaky projedou poněkud blízko okolo toho epicentra atomového výbuchu, tak je bude někdo muset vyčistit a očistit, aby ráno měla při dopravě do svého zaměstnaniště dělnická a rolnická třída klid, teplo a pořádek. O pracující inteligenci se v těch manuálech tedy moc nepsalo, ale já bych ji také možná zahrnul. Technicky to obnášelo několik rámů na mytí (původně osm, dva nám ale někdo ukradl již za komunistů…), pár stovek metrů skoro zpuchřelých hasičských hadic a osm obstarožních požárnických stříkaček typu PS 16. Z těch mi jich taky zbyly funkční jenom čtyři, dvě byly již mnoho let v dlouhodobé opravě, odkud se za mého působení již nikdy nevrátily, a dvě také předtím již někdo ukradl, ale už mému předchůdci. Cvičit jsme jezdili většinou vždycky pouze jenom v červnu před tou celozávodní dovolenou v těch lounských tehdejších dílnách (v lednu by mne lidi zabili, a nakonec, i ta naše rodná řeka Oharka, ze které jsme museli čerpat tu vodu, bývávala tehdy v zimě ještě občas zamrzlá, protože neměla internet a tudíž nemohla nic v globálu vědět o tom dnešním 4% oteplování).
Active Image Jezdívalo se většinou k železničnímu mostu přes Ohři do Koštic. Jednou jsme se také sice tedy pokusili o cvičení u mostu nedaleko Března u Postoloprt, ale zaprvé, tenkráte tam býval poněkud silnější železniční dopravní provoz, ale hlavně zadruhé, už tenkrát se nám večer okolo té techniky začaly objevovat takové ty zajímací postavičky, takže jsem musel nechat postavit z pořádkové jednotky (která byla též součástí našeho železničního útvaru CO) pravidelné hlídky. A to samozřejmě pozvedlo finanční náklady cvičení a hlavně mi to nikdo nechtěl dělat, když si ti ostatní večer opékali buřty a pili lahváče. Celé cvičení i s přípravou, výjezdem lidí a vývozem techniky, trvalo většinou tři dny (a dvě většinou poměrně perné noci…), ale někdy třeba i pět, to záleželo na kvalitě a i na náladě kolektivu. Samotné mytí soupravy nákladních železničních vozů všech typů potom trvalo přibližně necelé tři hodiny. Fungovalo to na poměrně dost jednoduchém principu - na železničním mostě přes řeku se postaví ty mycí rámy, od nich se udělá hadicemi rozvod k těm požárním stříkačkám, od stříkaček se udělá další hadicový rozvod k těm sacím košům ponořeným do Ohře, no a už to jede! Někde uprostřed tohoto procesu se do toho proudu vody také dostávalo protiatomové Savo a protiatomový Jar, které potom z těch na mostě umytých železničních nákladních vozidel zase v rámci procesu té tehdejší recyklace společně stékaly trošku naředěné zase zpátky do té řeky, takže přitom trochu umyly nechtěně i ten most, a i řeku třeba občas trochu pročistily, ale v těchhle technických Active Image detailech jsem tedy i v dnešní době stále pořád laik. No a na konci mostu a na konci celého toho procesu byly ty dvě ženy – ruční myčky s těmi rýžovými košťaty, které ty pomalu jedoucí staré nákladní vagóny ještě těmi košťaty dočišťovaly. Jo, když se podařilo nastartovat ty požární stříkačky a následně nepopraskal ten rozvod z těch dost již zteřelých hadic, bývávaly to docela pěkné ukázky pro ty naše nadřízené z dráhy, okresu nebo třeba i z kraje…
Jednou (tuším, že to byl asi ten předrevoluční červen 1989, kdy už to v obou našich bývalých národech všechno kvasilo a na podzim toho roku potom i vyvřelo…), dostal tehdy v Košticích nad Ohří u toho železničního mostu ten můj vrchní strojník pan Ingriš ten svůj nešťastný nápad. Bylo po ukázkách, všichni papaláši pryč, my všichni v povznesené dobré náladě po splnění bojového úkolu, sluníčko hezky hřálo a osobní vlaky na trati Louny – Lovosice už zase volně jezdily, ale znáte to, jak ti lidé byli tenkrát zblblí tou gorbačovskou perestrojkou, tak taky chtěli nějak přispět a ukázat, že to jde, i když to podle předpisů a nařízení jít nemělo a nesmělo. Dodnes slyším ten jeho hlas: „Péťo, vole,  náměstku, hele, jede osobák, podívej se na to, jak je to celý špinavý! Zastav to před mostem, když už tady ty krámy máme postavené, tak to umyjem, ať s toho ty obyčejný lidi taky něco maj!“  Bohužel jsem byl též již vláčný a ke všemu svolný, takže mi to nepřišlo jako špatný nápad, vlak přirozeně na můj pokyn, který se i dnes možná dá nazvat železniční návěstí „Stůj, zastavte všemi prostředky“, pomalu a klidně zastavil, zvláště tedy proto, že jeho strojvedoucí pan Chládek při té své tehdejší traťové pomalosti viděl, jak se k němu po pražcích rozvláčným krokem blíží náčelník lounského štábu Civilní obrany s tehdejším drážním hodnostním označením Ředitel železnic II. stupně na klopách služební uniformy. Tenhle vlak se tedy v těch dobách, kdy s tím ještě lidi jezdili, skládal z motorového vozu a dvou vozů přívěsných, tehdy, zvláště v pátek okolo třetí hodiny odpolední, tenkrát i docela plných. V Active Image motorovém voze byl ten strojvedoucí, v prvním přívěsném vozu ve svém služebním oddílu pan vlakvedoucí, ty jsem ještě stihl osobně informovat, co se chystáme udělat, ale ke druhému přívěsnému vozu, kde se tenkrát zrovna nacházel průvodčí, jsem už byl líný dojít, což se ukázalo později podstatnou chybou. Takže v motoru strojvedoucí řekl cestujícím, ať si zavřou okna, v prvním přívěšáku jim to řekl vlakvedoucí, vláček se pomalu rozjel přes most, já jsem následně poodstoupil a mávl rukou na pana Ingriše, že jako teda může, ten zase měl radost, že může pomoct a nechal oroštovat ostatní podřízené čerpadlové strojníky jejich čerpadla až na maximální výkon. Do vlakové soupravy ta voda praštila docela hezky, ti cestující to i přes varování ale stejně nečekali, takže v prvních dvou vozech se slabší kusy po odskočení od těch uzavřených oken hromadili v uličce nebo i pod sedačkami, ale průser byl ten třetí vagón, kde o tom ten tehdejší průvodčí slovenské národnosti a českého občanství, pan Hanušovský, který se potom rychle po rozdělení naší federativní republiky v roce 1992 zase hned rychle vrátil (snad dobrovolně a ne následkem šoku utrpěného na tehdejším koštickém železničním mostě…) domů na Slovensko, nic nevěděl. Vlaková souprava pomalu popojížděla přes ten most a přes těch šest tehdy momentálně funkčních mycích rámů, a jemu budiž tedy ke cti přičteno, že stihl v tom poslední vagoně, i když se mu zmatení cestující vrhali pod nohy a vůbec i jinak překáželi, zavřít všechna okna, a nedošlo tudíž k žádnému vypláchnutí a ani k žádným úrazům tehdejší cestující veřejnosti. Jak jsem se později dozvěděl, prý ale po celou dobu této své bohulibé činnosti řval na celý ten vagón něco ve stylu „Kokot jeden námestkovský, chuj drevený obranárský, Boha mu, boha mu…!„ Ale tahle souprava vypadala po tom průjezdu naší civilně obranářskou myčkou hodně dlouho z vnějšku čistá, no a vo tom to je, néé...
Ono to dnes už ale není pouze o předpisech, o těch to bylo vždycky, ale už to dávno také není o tom těšení se do práce, slušném kolektivu, legraci nebo třeba i popracovním popití a sexu (tedy pokud se kvůli svému dalšímu kariérnímu postupu nechcete vyspat se svojí nevzhlednou nadřízenou nebo poměrně dosti sexuálně odporným nadřízeným, jelikož v dnešní době už zase tak moc ve vedoucích funkcích na pohlaví nikomu nezáleží, většinou postačí, když v té své vedoucí funkci někoho níže postaveného v tom potravním řetězci pořádně preventivně zjebete, i když Active Image bývalá česká a dnes již dávno zaprodaná cizozemská média stále tvrdí opak…), ale dnes je to o tom, jestli jste pracovník nebo zaměstnanec. V roce 2002 mi bylo odborně vysvětleno, když jsem jako technolog bývalé železniční stanice Most při zpracovávání tehdy zase jednou nutně nových a dnes již opět přirozeně zase neplatných místních předpisů, narazil na češtinářský problém pracovník nebo zaměstnanec, jedním nižším jazykotepeckým úředníkem z našeho Národního ústavu pro jazyk český, že pracovník se neříká, Bohumile! Pracovník má tedy dnes možná asi pracovat, ale pokud má někdo pracovní smlouvu, tak je zaměstnanec u svého zaměstnavatele. Mně to tedy ani v tom dnešním čase moc logické nepřijde, ale jelikož jsem stále také ještě zaměstnanec pod smlouvou, tak se od té doby snažím od jakékoliv logiky oprostit a pokud možno pravidelně docházet na jejich (nebo do toho jejich…) zaměstnaniště, a tam být v tom jejich zaměstnání a neupracovat se tam! Ale, přátelé, soudruzi, kamarádi, kdo z Vás na to dneska má, tedy myslím na tu dlouhodobou zaměstnaneckou pracovní smlouvu, jak kdysi řekl asi nechtěně nějakým senzachtivým novinářům z Blesku ten tenkráte docela naivní bývalý ekonomický náměstek bývalých Pražských restaurací a jídelen a dnes už skoro zapomenutý bývalý „rádoby“ politik Jirka „Džejár“ Paroubek.
P. S. Pro ty, kteří se v tom pořád i po těch třiadvaceti letech stále ještě šťourají: Ano, je pravda, že z Loun jsem byl na jaře roku 1993 „odejit dohodou“ kvůli požití alkoholu. A ano, je také zároveň pravdou, že jsem tehdy toho stále kovaného soudruha kontrolora dopravy Bohatu 8. března 1993 na tom MDŽ v těch Lenešicích praštil pěstí do toho jeho ksichtu, ale až poté, co pronesl tu svojí památnou větu: „Pane Hudský, tahle práce se musí dělat s láskou, ne pro peníze!“ Dodnes mám stále ještě někde hluboko v těch svých starých kádrových materiálech tu slavnou a dnes již poněkud zažloutlou poznámku: „V opilosti bije kontrolory dopravy“. Ale co, ještě jsem se zatím stále strachy po modrém špenátu neposral, protože, jak to mají zakomponováno v jednom ze svých současných hitů tepličtí Kabáti: „Já mám dost známejch pod zemí...“. U dráhy a u letectva se totiž spleteš většinou hodně jenom jednou! Samozřejmě těmi kamarády „pod drnem“ nemyslím pekelné čerty nebo ty jejich nadřízené ďábly, a přirozeně ani ty bývalé a dnes již nikde nezaměstnatelné severočeské havíře. Jak to kdysi hezky zpíval v jedné ze svých písní starý Fešák a dnes už nebožtík Pavel Brümer: „Stejně se v pekle sejdeme, tak není kam se hnát...“

Přeji den!
Petr Hudský

1. vyprávění
2. vyprávění
3. vyprávění
4a. vyprávění 
4b. vyprávění
5a. vyprávění 
5b. vyprávění 

 
< Předch.   Další >

Kalendář

Kalendář

Ukliďme Česko

Info weby

InfoČesko.cz-Projekt cestovního ruchu o České republice. Poznávání, aktivní dovolená a relaxace. Ubytování, zajímavosti, lyžování...

Kudyznudy.cz - tipy na výlet

WebArchiv


WebArchiv - archiv českého webu