iPeruc.cz

Internetový magazín nejen o Peruci

Odkazy

FACEBOOK
Mirek Blažek
Perucké stránky

PLAZÍKOVY FOTO GALERIE
Rajče
Rajče02
(doprovodná a starší alba)
Rajče historie
(přemístěná stará alba)
YouTube

Rajče FK Peruc

ZDŠ Třebenice 1963

ZDŠ Peruc 1963

Kulturní akce

Mirek Plazík Blažek
70 - stále se učím

1. 9. 2018 - 28. 10. 2018
Galerie u Plazíka
Peruc

Přístupno do ledna na zazvonění, nebo po domluvě.
PLAKÁTEK  

Adventní setkání
s jarmarkem
15.12. 2018 14 h.
Radonice n.O.
Zvelebovací spolek B. Jablonského vás zve do radonického kostela na koncert Vranských pěvců a jarmark v bývalé škole.
PLAKÁTEK  
  

Předvánoční koncert
s Betlémským světlem
16.12. 2018 18 h.
Telce kostel
Sousedé Telce zvou na koncert s LPx-tet.
PLAKÁTEK 

Štědrovečerní bohoslužba
 s Betlémským světlem
24.12. 2018 21 h.
Peruc, kaple MJH
Husův sbor Peruc vás zve na štědrovečerní bohoslužbu.
PLAKÁTEK

MIMI A LÍZA:
Záhada vánočního světla

27.12. 2018 10 h.
Kino Peruc
Kino Peruc zve všechny malé (i nejmenší) a velké diváky na Vánoční pohádku.
Délka pohádky je 65 minut.
Vstupné ZDARMA
PLAKÁTEK 

Novoroční pochod
na Krásnou vyhlídku
1.1. 2019 13:30 h.
Peruc
sraz u Tyršova cvičiště

TJ Sokol Peruc vás zve na tradiční novoroční pochod. Teplé nápoje zajištěny.
PLAKÁTEK     

Muzeum české vesnice
Peruc

Informační středisko
Sezona skončila.

Zámek Pátek
Pátek nad Ohří

Sezona skončila.

Pamětní síň
Emila Filly
Peruc

- zámecký park
Do odvolání uzavřena.
 

 

 
You are here: Hlavní strana arrow Povídky arrow Telce Petra Hudského 5b
Telce Petra Hudského 5b
Napsal Redakce   
Úterý, 06 prosinec 2016
   Pan Petr Hudský z Telec se po začátcích u dráhy na Peruci a v okolí dostává do "vysoké" funkce v Lounech. Copak tam asi prováděl ? 
Jak jsem dělal na bývalém železničním uzlu v Lounech zbytečného náměstka…

Do Loun jsem se jako výpravčí dostal na jaře roku 1987 poté, co jsem po úspěšně vykonaných zkouškách v květnu roku 1983 prošel asi sedm menších železničních stanic, kterých je dnes v případě mé osoby již tedy celkem 37, ale praxe pro výpravčího na menších stanicích tehdy bývala nutná, než se dostal na nějakou větší. Do tehdejšího železničního uzlu Louny jsem tenkráte zamířil z tehdejší samostatné železniční stanice Měcholupy u Žatce (tam mne většina obyvatel tohoto městysu a dost těch dnes již povětšinou bývalých místních tehdejších železničářů nemá dodnes moc rádo, ale já je ostatně, tedy až na pár čestných výjimek, taky ne…), a to kvůli lepšímu bytu a o trochu větším penězům (tedy ne zase o moc), protože v těch časech jsme si museli být skoro všichni finančně rovni, akorát, že někteří si již tehdy byli rovnější, ale to ostatně platí i dnes. Láska k práci, to je to nejhorší, co může člověka v tom darvinistickém vývojovém žebříčku potkat… opice se kdysi na stromech tak nějak naučily používat nástroje a vyvinul se z nich poté člověk neandrtálský (tady u nás na severu ještě  stále nevyhynul…) a následně i člověk neandrtálský normální, který potom vymyslel pasti na mamuty, no a pak člověk neandrtálský současný, který vytvořil pasti na své soukmenovce, aby nemusel sám kopat ty díry na mamuty, a tenhle potom vymyslel ten počítač, který on line zase udá ty, kteří dost rychle nekoupou ty jemu potřebné velké díry. V Lounech tenkráte byla tedy jenom papírová dokumentace, a papír, ten, jak v dnešní době my vzdělaní víme, a jak nás to kdysi učili pánové a soudruzi Ribentrop a Molotov, ten snese skoro všechno, pokud se tedy na záchodě nějakým nedopatřením třeba neprotrhne…

Active Image Tím zbytečným a v tehdejším služebním pořadí až čtvrtým lounským náměstkem tehdejšího náčelníka železniční stanice (tedy né že ti moji tři výše postavení kolegové náměstci byli nějak o moc užitečnější...) jsem se stal nakonec 1. dubna roku 1988 po mém cca ročním působení v Lounech docela snadno a rychle. On to tehdy stejně nikdo nechtěl dělat kvůlivá penězům, což mi ale došlo pozdě. Stálo mne to tehdy karton tvrdých Spart z restaurace ve Vrbičanech (jinde jako naschvál zrovna tenkrát nebyly…) pro nejmenovaného odborářského bosse tehdejšího skoro všemocného Revolučního odborového hnutí (ROH, dnes následovně OSŽ = Odborové sdružení železničářů), bývalého kolegu a bývalého lounského výpravčího, pana soudruha Ivana Prouzu. Ten v tom uměl celý svůj život dobře chodit! Sparty sebral, a řekl, že jako všechno zařídí. Když jsem nastoupil do té funkce, tak jsem zjistil, že jsem si tu stovku (tvrdé Active Image Sparty tehdy v obchodech zdávávaly á 1 krabička 8 korun a v restauracích 8,80 – to za tou desetinou čárkou jsou desetihaléře, ale normálně stejně nikdy skoro nikde nebyly) za ten karton mohl v klidu ušetřit. Výběrka se tenkrát ještě na stranických internetových nástěnkách alias „stěngazetách“ nemusela vypisovat, a jediný zájemce široko daleko na místo po mém předchůdci důchodci, jsem byl já, já debil! Hned po první výplatě ve vedoucí funkci jsem našel ve výplatním sáčku přibližně o 1.400 tehdejších tvrdých federálních československých korun méně, než jsem předtím bral jako výpravčí. Tehdejší soudružka manželka přirozeně projevila nad mým rychlým služebním postupem a nad těmi financemi ohromnou radost („hlavně, že jsi náměstek, debile, ale co budeme žrát, to je ti jedno…“), což mne později dovedlo ke spoustě víkendových modrých pracovních „vedlejšáků“ a časem celkem tedy i zákonitě k mému prvnímu rozvodu.

Active Image Svůj první pracovní úkol v nové funkci, který jsem dostal od tehdejšího lounského náčelníka Radka Hájka, ten si pamatuji dodnes. Do týdne jsem měl vytvořit nový provozní řád kotle na pevná paliva na tehdejší lounské železniční nocležně. Ten, co tam do mého nástupu poklidně zaprášen mourem visel, byl schválen v roce 1961, a prý už nevyhovoval novým předpisům a platným normám. Zmákl jsem to za dny dva, moc se to nelišilo (lopata je furt lopata, uhlí je uhlí a topič má holt v zimě topit…), ale všichni byli docela spokojení. Stejně to nikdy nikdo nečetl, ale papír už nebyl tak zašlý a razítková barva zářila novotou!

To moje nové zaměstnanecké náměstkovské zařazení mělo tehdy zkratku NŠCO OBT, což v překladu znamenalo Náčelník štábu Civilní obrany objektu, a kdyby teh Active Image dy nedej Bože přišla nějaká válka, tak jsem byl plně odpovědný za to, že nikdo na železnici v Lounech a přilehlém okolí nezemře ani po zlém imperialistickém atomovém úderu na tehdy strategickou neodsířenou elektrárnu Počerady, což jsme ostatně později mnohokráte nacvičovali na různých velitelsko-štábních cvičeních (a to třeba i v noci za malé noční příplatky) dle tehdy platného železničního předpisu ČSD CO 7-5, což byl základní výcvikový řád pro tehdejší zaměstnance Československých státních drah v případě ozbrojeného konfliktu se zlými imperialistickými soudruhy, a o němž 99,99 % tehdejších a ani současných zbyvších zaměstnanců našeho operetního podniku dodnes nemá ani tušení. I když jsme uvažovali i o přímém dopadu atomovky o síle 15 ti kilotun, která byla třeba 6. srpna 1945 použita na Hirošimu (jednou jsem do vzorku zkusil dát třeba i trojnásobnou kapacitu), ale stejně mi podle těch tehdy platných vzorců tohoto předpisu vyšlo, že ráno mi skoro všichni ajzlboňáci dorazí do práce včas a v deset hodin dopoledne už se v celém lounském uzlu bude jezdit bez jakýchkoliv problémů! Ale vysvětlete to tenkrát lidem, co lidem, ale ženám železničním, to byl také následně můj první trapas při školeních jednotlivých jednotek Civilní obrany na dráze v Lounech. Měl jsem jich tehdy podřízených celkem čtrnáct (jednotek), patnáctý byl ten štáb, kterému jsem přímo velel, a co se týče počtů, tak to bylo celkem asi 860 lidí, v těch jednotkách CO. Štáb se tedy vždycky nechal nějak rozumně zpacifikovat, ostatně, nebyli to žádní malí blbci, protože většina jich pocházela z tehdejší lounské ŽOSky, která je dnes po patnáctém přejmenování a desáté změně majitele v konkursním insolvenčním řízení (třeba můj tehdejší zástupce pro věci politické v tom štábu Civilní obrany, a tím pádem i vrchní stranický velitel všech ostatních politruků u těch zbývajících čtrnácti jednotek CO, se při posametové porevoluční privatizaci stal jedním z těch sedmi nových majitelů těch dnes již zase krachujících bývalých železničních dílen, a to se vůbec nechci zmiňovat třeba o tom jejich tehdejším předsedovi dílenské svazácké organizace, který byl organizován sice skoro všude, a tak přirozeně byl tedy také jedním z těch sedmi nových majitelů, ale v Civilní obraně objektu zařazen nikdy nijak nebyl…).

Když jsem je tehdy třeba poplachově nechal cvičně svolat, tak někteří ten cca kilometr z těch bývalých lounských železničních dílen dokázali udělat ve své pracovní době ze svého zaměstnanosti do mého kanclu na tehdejším hlavním lounském nádraží i pod patnáct minut, což by dnes asi působilo problémy i tomu vysloužilému jamajskému stovkařskému sprinterovi Usainovi „ušáku“ Boltovi. Zajímavé ale bylo, že třeba večer nebo v noci jsem nikoho z nich nikdy nesehnal!  Nu, debilní mobily tenkráte ještě nebyly, jenom pevné linky, a tu tehdy taky každý neměl, a ten, co už ji měl, tak ji raději v noci přirozeně nezvedal. Válka měla přece probíhat podle předpisů jenom za světla a v jejich pracovní době! Tak měli to tehdy zaplacené v průměru jako překážku v práci ze strany zaměstnavatele, tak co by pro to malý český člověk neudělal, že… lepší sedět v teple v kanclu u nějakého mladého blba v modré uniformně, než brousit v zimě ve výrobní hale vozovky železná dvoukolí na starém soustruhu.
Active Image Ale ze všech těch jednotek Civilní obrany byly nejhorší ty zdravotnice! Ony tedy na těch různých soutěžích a kláních zdávávaly v rámci tehdejší Správy Severozápadní dráhy vždycky skoro na medailových pozicích, ale šel z nich strach! Možná proto už tenkrát vozily už i před tím mým nástupem ty rudé medaile. Velela jim dlouhodobě stará zasloužilá civilně-obranářská harcovnice (jinak tehdy tedy ještě fyzicky docela zdatná.) Julie „julinka“ S. z Chlumčan u Loun, vlastním povoláním vedoucí laboratoře tehdejšího Lokomotivního depa Louny (nesla plnou odpovědnost za nekradení a neředění nafty, ale na to měla své podřízené…), ale já se jich bál raději preventivně hlavně proto, že jich bylo moc! Papírové stavy hovořily o 103 lidech, z nichž bylo 102 žen včetně té jejich velitelky, no a ten poslední člověk měl zařazení „stavitel zdravotnického stanu“, ale pokud si dodnes z jeho tehdejších kádrových materiálů něco pamatuji, tak myslím, že měl již tenkrát tu tehdy nepovolenou sexuální orientaci. Jinak by ten babinec asi nepřežil, no a tohodle ksindlu se mi jich jednou ze začátku toho mého „náměstkování“ sešlo najednou na jednom z mých prvních teoretických školení v zasedací místnosti hlavní budovy železniční stanice Louny podle prezenční listiny celkem 98, včetně toho stavitele stanu! Od těch časů jsem jako jedno ze svých životních pravidel také zavedl ideu, že ženská je horší než člověk a některé ženy jsou povětšinou skoro všechny stejné.

To školení jsem začal docela dobře, povinnou politickou aktualitou o žebračkách v dnes již bývalé Uzbecké svazové sovětské socialistické republice, kam mne naše tehdejší všemocná strana, vláda a Československé všemocné státní dráhy v červnu roku 1988 vyslaly na dvanáctidenní letecký zájezd s mottem „Poznej Sovětský svaz snadno a rychle“, protože kdo tenkrát nebyl v tom tehdejším SSSR, tak nesměl t Active Image ady do ničeho kecat (ale o tom možná zase někdy příště, pokud tedy nějaké příště bude…). Stálo mne to tenkrát celé v „all inklusívu“ 3.600 federálních československých tvrdých „marek“, ale zaplatil jsem jenom 1.200 Kčs, zbytek šel od toho Prouzy (samozřejmě letěl tenkrát jako „stavební“ dozor se mnou a zcela zadarmo…) z fondů toho jejich tehdejšího ROHu. Děvčata i „staré vraždy“ docela v klidu poté vyposlechly moje dobře nacvičená poučení o porodu ve vlaku či o první pomoci při bodnutí včelou nebo vosou při vyklánění se z oken pomalu jedoucího komunistického pendolína, ale když došlo na to vytváření zdravotnických hnízd a následný sběr raněných po té počeradské atomovce, tak začalo brumlání a kecy a já vůl na závěr toho svého začátečnického školení ještě povolil diskusi! Ty první dotazy od těch žen zase nebyly tak špatné, jako třeba ten o fixaci otevřené zlomeniny holenní kosti, a ani ten dotaz od toho teplomilného stavitele zdravotnického stanu „jak ho máš velkýho, náměstku“ mne příliš nerozhodil, protože se určitě ptal na kapacitu mého mozku. To jsem všechno ještě dokázal ustát, dokud se s tou svojí mozolnatou venkovanskou ručičkou nepřihlásila do té diskuse ta jejich chlumčanská velitelská železná lady Julie „Margaret Thatcherová“ S.. Ten její dotaz zněl přibližně asi takto, pokud si to ještě dnes dobře pamatuji: „Soudruhu náměstku, hezky jste nám tady vysvětlil třeba ten potencionální porod vos ve vlaku, ale já bych se tedy chtěla konkrétně zeptat na to hnízdo těch raněných po tom atomovém výbuchu v těch Počeradech, protože my tady s těma ostatníma babama tam tak nějak budeme sice asi docela rychle možná dopraveny, a budem to potom sbírat, ale konkrétně, najdu tam ležet třeba chlapa, kterej je sice radioaktivní, ale jinak vypadá docela v pohodě, ovšem krvácí v rozkroku, kde mu chybí ten nejdůležitější chlapský orgán, a mozek to tedy není, pane vedoucí, tak jsem se Vás chtěla zeptat, má vůbec cenu to zachraňovat?“ No a bylo po školení…

Přeji den!
Petr Hudský
(pokračování příště)

1. vyprávění
2. vyprávění
3. vyprávění
4a. vyprávění 
4b. vyprávění
5a. vyprávění

 
< Předch.   Další >

Kalendář

Kalendář

Ukliďme Česko

Info weby

InfoČesko.cz-Projekt cestovního ruchu o České republice. Poznávání, aktivní dovolená a relaxace. Ubytování, zajímavosti, lyžování...

Kudyznudy.cz - tipy na výlet

WebArchiv


WebArchiv - archiv českého webu