Pokračujeme ve vyprávění Petra Hudského z Telec, tentokráte již z jeho začátků u dráhy na Peruci.
Jak jsem dělal na bývalém železničním uzlu v Lounech zbytečného náměstka…
…po pravdě, já to tak dnes zase úplně přesně takhle opravdu necítím (a utvrzuje mne v tomto pohledu i poměrně dost široké spektrum mých bývalých podřízených a bývalých i současných kolegů a kupodivu i kolegyň…), ale v každém případě jsem byl tenkrát náměstkem pro věci zbytečné, vyjádřeno slovy podčaroděje Rumburaka, takovým podnáměstkem osmnácté kategorie pro věci poněkud v té nedávno uplynulé době, a v porovnání s dobou dnešní, asi opravdu náměstkem zbytečným. Ale jenom počkejte, až bude zase jednou nějaká pořádná válka, prstíčkem budete potom hrabat! Nejprve jsem se ale tenkrát musel naučit něco vůbec v té své budoucí nechtěné profesi dělat, než jsem se tím výpravčím vlaků, a později i tím nechtěným náměstkem, vůbec mohl stát, za což jsem dodnes velmi vděčen svým tehdejším zkušeným kolegyním a kolegům z dnes již bývalého stavědle číslo 2 na peruckém bývalém nádraží (budovička stavědla číslo 2 na Peruci na rozdíl od těch ostatních, třeba ve Vrbně nad Lesy či v Chlumčanech u Loun, ještě i dnes stále ještě pořád stojí, neřád!) paní Liškové, Loučkové, Koutníkové a panu Hamšíkovi. Dnes tento logický a i logistický postup v jakékoliv potencionální kariéře již tedy samozřejmě nutnou podmínkou není, nejprve je nutný jakýkoliv titul, potom hned třeba můžeš být něčeho náměstek, a když jsi dost velká bezcharakterní svině a máš na to žaludek a nervy a na lidi okolo sebe máš ty správné informace, tak i poměrně rychle ředitel čehokoliv, pokud jsi mladý(á) a perspektivní (perspektivná)!
Svou první (a dodnes zatím i stále poslední) pracovní smlouvu (viz přiložené foto - zvětšit) jsem podepsal bez jakéhokoliv nátlaku v kanceláři náčelníka tehdejší samostatné železniční stanice Chlumčany u Loun, kde tehdy zastupoval toho jejich dosti často pravidelně nepřítomného a hodného náčelníka Jirku Worsche, tenkrát nově ustanovený náčelník tehdejších spojených železničních stanic Vrbno nad Lesy a Peruc, pan sedmadvacetiletý soudruh František Štekrt z toho Vrbna nad Lesy. Bylo to přesně 25. října 1979 v 10.32 hod. To si fakt přesně pamatuji, protože již v 10.35 hod mne to moje tehdy poněkud unáhlené rozhodnutí již začalo štvát. Kam já to mohl, jako tenkrát čerstvě zkrachovalý vysokoškolák, ještě v životě někdy dotáhnout, nebýt té „matky železnice“!. Tato smlouvička byla hned po „sameťáku“ uložena a stále přirozeně pořád je uložena v jednom z mnoha trezorů nejmenované švýcarské banky, a od toho starého zežloutlého papíru se mi dodnes odvíjejí jakékoliv změny v mém pracovně zaměstnaneckém poměru na dobu neurčitou. Platební výměr, což byla příloha smlouvičky, zněl tehdy na částku 8 (slovy osm) korun československých za jednu hodinu práce, ne „v práci“ (viz příloha).
Tehdy mi bylo přidělené tím mladým vrbenským náčelníkem jako místo druhu a výkonu první mé práce to perucké stavědlo číslo 2, které tedy i dnes stále ještě tedy stojí, ale už není funkční. Potom mne už tedy paní Loučková, Lišková, Koutníková a pan Hamšík začali učit, co to jako obnáší, ta práce na té železnici. O tu teorii ani moc nešlo, každý debil (v dnešní době si tím ale již nejsem tak úplně jist, protože těm neustále se měnícím služebním předpisům a nařízením už v současnosti nerozumí ani ti hnidopiši, kteří je vymýšlejí a následně je okamžitě ihned zase opravují…) normálně ví, že na červenou se nejezdí, na zelenou jó, žlutá je podle zbarvení vos, včel a podobného bodacího ksindlu a přirozeně znamená varování před něčím, no a modrá, jak mi kdysi mnohem později laicky vysvětlil jako členovi jedné z mnoha zkušebních komisí (a hodně se přitom dost u toho skoro minutového používání svých celkem nemnoha mozkových buněk nikde nezaměstnatelný potencionální zaměstnanec, a námi tedy přirozeně nikdy nepřijatý, protože takovýto materiál do provozu nepouštíme opravdu ani dnes, protože na průsery nám stačí ti soukromníci, po svém předchozím skoro měsíčním výcviku docela dost zapotil.), jeden adept na potencionálního posunovače v Mostě (tedy v době, kdy jsme ještě v tom roce 2002 naposled přijímali nové zaměstnance, a to dokonce i státem vnucené adepty z „pracáku“.): „Pán hlavný, keď je tam ta modrá, tak kámoši hovorili, že všetko móže, ale ja stejně v tých Obrnicjach robiť něchcem, ja chcem ísť robiť do tých Kopist, tam je vraj lacný benzín a aj nafta, povedali naši chalani!“ Od těch časů tedy mezi námi nižšími středními „managementy“ (a v mém případě jsem dnes více než deset let z vlastní vůle zase již opět od 31. 12. 2004 dobrovolně znovu směnovým dementem) a s bývalými kamarády z toho nižšího středního managementu, tedy s těmi, kteří stále ještě nepadli v některé z těch mnoha zbytečných bitev u těch novodobých „stalingradů“, a občas tedy pořád trochu ještě normálně fungují, říkáme podobným darvinistickým omylům a dalším nechtěným přírodním výtvorům této novodobé doby, „Dežo z Kopist“.
No nic, paní Loučková mne tehdy začala učit mýt o mojí první denní zácvikovou směnu cylindry (to pro neznalé byly, dnes již nejsou nebo jsou málokde, ty skleněné baňky, které kryly hořící knot na petrolejové lampě na tehdy všude skoro používaných návěstidlech) a její první rada zněla: „Péťo, tu vodu na těch našich kamnech nesmíš nechat takhle ohřát až skoro do varu, jinak si potom opaříš hnáty a ten cylindr Ti potom praskne, blbče...“ Poprvé jsem se samozřejmě opařil a cylindr také praskl, ale praxí se to postupně zlepšovalo. Následně jsem se také během jednoho týdne naučil po dozorem těch starších zkušených signalistů čistit škrabkou každý den stoličky nám přidělených výhybek a poté je namazat vyjetým olejem (dneska by se mi k té výhybce určitě okamžitě připoutala řetězem se zámkem, od něhož by ihned zahodila klíč, nějaká zelená hlava, která by v poloze „ležmo“ poté po celou dobu výkon mé práce neustále monitorovala, fotila, dokumentovala, kritizovala a mobilním telefonem by podávala na bývalou příslušnou okresní prokuraturu alias dnes Okresní státní zastupitelství, okamžitě množství trestních oznámení…), vytírat podlahu v dopravní kanceláři u Pana (nebo Paní) výpravčího (í), nanosit jim do té dopravní kanceláře a i do čekárny pro cestující veřejnost ze sklepa staniční budovy uhlí, aby ti výpravčí tam pro sebe, a i pro ty lidi, co tenkráte ještě čekávali na vlak, mohli topit, a naučil jsem se hlavně vážit si každé práce, která je smysluplná (nebo tehdy ještě možná byla…).
Příslušné odborné zkoušky na funkci signalista a poté také i hláskař (na bývalé hlásce Vlčí bývaly nejkrásnější směny, po východu slunce okolo té dnes již také zbořené boudy chodily tehdy ještě nepřemnožené pasoucí se srnky, a pobíhala tehdy ještě skoro stáda zajíců, která byla tenkráte dosti početná, a dnes již tak přemnožená nikde zase pro změnu nejsou) jsem zvládl celkem v pohodě a následně jsem byl odeslán na podzim roku 1982 po absolvování té povinné vojenské služby, popsané v předchozím dílu, na čtrnáctidenní dálnopisný kurs budoucích výpravčích na Výsluní u Chomutova (ale kdo dnes třeba ví, k čemu býval potřebný tenkrát dálnopis, třeba typu T 100, že…).
Po jeho úspěšném absolvování jsme se tedy s těmi dalšími kolegy (a i s některými kolegyněmi…) poměrně jednoznačně shodli na tom, že více se s... a pít snad už ani nedá (pravda je, že pivo občas v restauracích ve Výsluní došlo kvůli tehdy plánovitému socialistickému hospodářství, když byly jeho rozvozy do Výsluní stanoveny poměrně striktně na úterý a pátek…), ale opak byl pravdou! Přišel půlroční kurs pro
výpravčí vlaků v hotelu Zdeňka ve Všenorech u Prahy (přiložené foto - zvětšit) (dnes nedaleko od něj stojí ta opuštěná vila a opuštěné žralokárium Radka Krejčíře) a tam jsme posléze skoro všichni zjistili, že lidské limity mají hranice ještě mnohem dále, než jsme si doposud naivně představovali, pokud se tedy sexu a pití týče! A Praha měla již na přelomu let 1982/83 veškeré zásobování poněkud lépe „zmanažérované“, než to horské městečko v horách dodnes zvaných Krušné.
Přeji den!
Petr Hudský
(pokračování příště)
1. vyprávění
2. vyprávění
3. vyprávění
4a. vyprávění
4b. vyprávění
|