Do Domu fotografie GHMP v Revoluční ulici jsem se chystal již několikrát, ale nestíhal jsem. Z nádraží je to však jen kousek a tak to byla moje prvá nedělní návštěva. Probíhá tam společná výstava studentů a absolventů Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě ke čtvrtstoletí jeho existence. Výstava je různorodá, tak jako její autoři, ale moc pěkná. Mnohé fotgrafie i cykly mne skutečně oslovily. Shodou náhod v úterní 333 na ČT jsem poznal jednu z vystavujícíh, Ditu Pepe. Dobrý začátek putování.
Ve 4. podlaží nádherného kubistického Domu U Černé Matky Boží na rohu Celetné a Ovocného trhu jsou umístěny fotografie člověka, který rád jezdil k Fillům na Peruc, světového fotografa Josefa Sudka. Ten, kromě krajiny, Prahy, zátiší a dalších témat fotografoval i architekturu, zejména funkcinoalismus 30. let. A právě ten a kubismus výstavních prostor k sobě ladí. Mimo to zajímavý výtah a úžasné schodiště.   Na druhém konci trhu je Karolinum a v něm každoroční World Press Photo. V posledních letech se na tuto výstavu trochu bojím jít. Letos tam bylo krve trochu méně, ale stejně smutek z výstavy nad činy lidí převažuje...  Vitězná Walgramova fotbrafie Bongova pádu (lyžování - sjezd) je ale fascinující.
Přes Můstek k Panně Marii Sněžné a tam do Ambitu františkánského kláštera. Sem chodím rád, vždy zde jsou výborné fotografie. Tentokráte zde vystavuje známý fotograf Steve McCurry své fotgrafie z cest po Asii i jiných částí světa. Bohužel i zde jsou fotografie predátora člověka z Afganistánu.
Ještě jsem měl čas a samozřejmě jsem musel zajít do mé oblíbené Leica Gallery ve Školské ulici. Minulou výstavu jsem nestihl a na novou jsem šel s vědomín, co asi čekat. Vloni jsem byl na výstavě Milota v Domě U kamenného zvonu, potkal jsem tam osobně paní Milotu Havránkovou, jedinečnou fotografku a profesorku na slovenských uměleckých školách. A její studenti v Leice vystavují. Pestrý a volný přístup fotografky, s přístupem k moderním způsobům úprav fotografií čiší i z děl jejích žáků. Není to tak úplně moje káva, ale určitě velmi zajímavé poučení.
Po kávě v Leice a výborné svíčkové U Zpěváčků jsem se začal pomalu přesouvat k Národnímu divadlu. Na piazzettě se vzpomínalo na Věru Čáslavskou a i já jsem přidal podpis k uctění této vyjímečné ženy, sportovkyně, ČLOVĚKA. Pomalu se začali scházet další účastníci našeho zájezdu na Manon Lescaut a tak jsem po chvíli, téměř po 50 letech, vstoupil do Zlaté kapličky. Zrcadlovku jsem již schoval, nedokáži fotit bez povolení v těchto prostorech. (Jinak to asi mají majitelé chytrých mobilů.) Na Manon jsem se těšil i přes informace o režiséru, novém šéfu činohry Danielu Špinarovi a jeho nezvyklých přístupech k nastudování klasiků. Již začátek byl "zvláštní", ale další scémy nás strhly do urychleného děje. Z nastudování zmizely mnohé vedlejší postavy, včetně Piera s košíčkem a bohužel také mnoho z Nezvalova textu. I přes to, přes nezvyklé kostýmy i scénu a přes předělaný závěr stála nová Manon Lescaut za shlédnutí. Pro mne možná jen zbytečně moc nahoty, šílená diskotéka a jedna technická (za to nemůže režisér) - z prvé řady je vidě herce, díky osvětlovací liště, jen od kolen výše (ty ležící až po malém povstání).
Věřím, že se do Prahy ještě letos podívám...

 Des Grieux

 Manon je můj osud, Manon je můj osud,
 Manon je všecko, co neznal jsem dosud.
 Manon je první a poslední můj hřích,
 nepoznat Manon, nemiloval bych.
 Manon je motýl. Manon je včela.
 Manon je růže hozená do kostela.
 Manon je všecko, co neztratí nikdy svůj pel.
 Manon je rozum, který mi uletěl.
 Manon je dítě, Manon je plavovláska.
 Manon je první a poslední má láska.
 Manon, ach Manon, Manon z Arrasu!
 Manon je moje umřít pro krásu.

FOTO z Prahy