Máme zde závěrečné povídání paní redaktorky Květy Tošnorové s "naší" paní učitelkou Marií Havlíkovou u příležitosti jejího životního jubilea (95 let). Krátce se ještě zastavíme u AlHal a poté se povídání stočí ke zvykům, udržovaných kdysi v rodině i okolí paní učitelky.
Těžko říci, zda básník spáchal sebevraždu nebo byl z okna vyhozen
Jak došlo k požáru domu Aloisie Halaburtové? Al Hal hulila jako fabrika, a to bez nadsázky. V létě kouřila v okně a kolemjdoucí si z dálky mysleli, že u ní hoří...! Tato dáma vykouřila denně na sto cigaret. A na fyzickou práci příliš nebyla. Nejraději odpočívala v posteli, předčítala si noviny a časopisy a přitom kouřila. Jak stárla, zřejmě si nedala pozor a dostatečně neuhasila nějaký nedopalek. Byla stále obklopena novinami, které se snadno vzňaly a tak se stalo, že vyhořela. Tehdy pochopila, že v domě být sama nadále nemůže a bylo by ideální barák prodat. Manželův bratr byl právě na obci, když tam tlumočila svůj záměr, a hned s tou novinou zamířil k nám. Hele, ona prodává barák a vy máte rodinu a malý byt. No snad to nebude tak drahé. Dali jsme se tedy s bratrem dohromady, že bychom dům koupili a postupně poničený vyhořelý objekt zrestaurovali. Al Hal byla vstřícná, že nám sleví, když ji tu necháme bydlet do její smrti. „V učitelských rukou to bylo, do učitelských rukou to dávám“, říkala. Maminka se nabídla, že bude staré dámě vařit, tak se malířka stala členem naší rodiny a chodila k nám na obědy. Občas lamentovala: „Příbuzní se na mě po požáru vykašlali, tak já je dědit nenechám! A na just všechno probendím“. A jak řekla, tak udělala. Žila si po svém. Lakomá ale rozhodně nebyla. Přispívala na Červený kříž a na slavnostech nechávala pro všechny udělat obkládané chlebíčky. Když náš synek maturoval, povídá, kupte mu šaty.
Co se Al Hal týče, byla opravdový bohém. Ta na klid nebyla a na pořádek nedbala. Dožila se 77 roků. Po jejím pohřbu ta její světnička vypadala jako Faustova jizba. Všechno očazené a utržený strop. Al Hal je pochována na hřbitově na Peruci, má tam urnu. O hrob se vzorně stará její neteř a naše sousedka (viz obr. vpravo). Pravidelně jí tam nosí květiny. To víte, že si pamatuji malířčin pohřeb. Byl docela pěkný a jednoduchý, s umělými květinami. Na obřad i zpopelnění tenkrát stačila tisícikoruna z jejího důchodu. Odehrával se v Mostě. S Al Hal se přijela rozloučit naše rodina, sousedé, ale také sestra Konstantina Biebla, paní Vodseďálková ze Slavětína.
To byla také velice zajímavá osobnost. Její syn se zabil na vojně jako letec. A manžel paní Vodseďálkové spolu s lounským Štrombachem odešli do Ruska. Paní byla zubařka stejně jako její maminka, paní Bieblová. Pamatuji si na jejich šlapací vrtačku. Dneska středověk, ale tenkrát žhavá realita. Zubaře se lidé náramně báli. Básníka Biebla jsem osobně nepoznala. Vím jen, že si vzal za manželku dívku ze Zlaté uličky z Loun, slečnu Marii Bulavovou z obrovského železářství. Později se s ní však rozvedl. A když se mu tenkrát přihodilo to neštěstí, vyprávěla mi jeho sestra o jeho posledních chvílích, než v Praze Na Výtoni vyskočil z okna. Jinak to rodina dosti tutlala, okolnosti jeho smrti byly totiž stejně podivné jako nevyjasněná smrt Jana Masaryka, která básníkovu skonu předcházela. Paní Vodseďálková se zmiňovala, že krátce předtím odvezl Konstantin Biebl Gottwaldovi větší množství zubařského zlata na poklad republiky... Ale to se ocitáme v oblasti spekulací. Bůh ví, jak to tehdy vlastně bylo. Faktem je, že jeho exmanželka poměrně dlouho po jeho smrti publikovala v rozhlase básně pod jménem Bieblová. Tenkrát se proslýchalo, že jsou to básně Konstantina Biebla.
Od Tří králů přes masopust, Husa, pouť a posvícení až k Silvestru
Poté, co jsme si připomněli malířku A. Halaburtovou, jsem požádala paní Marii Havíkovou, aby přiblížila, co vše se na Peruci během roku tradičně odehrávalo.
Tři králové byli hodně podobní těm dnešním. Tříkrálovým koledníkům jsme vždycky dávali nějakou tu korunu. Co postrádám, je masopust, který na Peruci býval hodně veselý. Provázela ho jednak vůně koblih, které se tady pekly veliké, plné výborné marmelády, jednak vůně pečeného vepřového, ale také uzeného masa. Každý se ještě před půstem snažil užít dobrot. V čele masopustního průvodu šli koně a muzikanti, pak masky. Hlavně to byly báby s nůšemi, některé v nich nesly i děti. Honíval je dědek, co práskal bičem. Zlobivé děti se dědkem strašily. Masky dostávaly koblížky a štamprlata, lidi spontánně vybíhali a přidávali se, šlo se průvodem přes obec k Matějčkům, kde bývala masopustní zábava.
Z peruckého masopustu
Velikonoce byly klasické, začínaly Zeleným čtvrtkem, kdy kluci chodili s řehtačkami. Pekli se beránci, na stolech nechyběly vázy s březovými větvičkami, na nichž byla připevněna vyfouklá vajíčka, která se na Peruci nejčastěji obháčkovávala. A samozřejmě bochánky. V pondělí přicházely skupinky koledujících dětí, každé Velikonoce se rozdalo nejméně třicet vajíček, sem tam bonbon nebo čokoládka. Určitě se ale nepil alkohol, nevzpomínám si, že by byli koledníci opilí... Poslední dobou chtějí spíše ta štamprlata a o vajíčka valný zájem nemají.
Na 1. máje se jezdilo do Loun do průvodu, potom jsme chodili s dětmi na výstaviště na párek a cukrovou vatu. Staročeské máje tu ale bývaly krásné. Každá svobodná dívka měla před domem břízku, muzikanti jí pěkně zahráli, musela si zatancovat, a šlo se dál. Večer se konala májová veselice.
Na Petra a Pavla nastal čas slavné perucké pouti. Pekly se koláče tvarohové, makové, povidlové, jablečné, doprostřed přišla mandle nebo ořech. Pouťových koláčů jsme vždy napekli vrchovatý prádelní koš. My pekli koláče velké, protože nás bylo hodně, tak aby se všichni hosté zasytili. V malých rodinách se však pekly koláče malé jako na veselku. O pouti to na Peruci vypadalo jako na Třebízi – náměstí bylo plné stánků, kolotočů, houpaček, a ty zábavy večer!
K obědu bývalo náramně užitečné zvíře - husa. Držela se nejen na sádlo sádlo a na maso, upotřebila se úplně celá. Při zabíjení se řízla za hlavou a do kastrůlku se chytala husí krev, která se pak dělala dětem na cibulce, do toho vajíčko a jedla se s chlebem. Husa se oškubala nasucho a všechno peří se upotřebilo. Na břiše, kde bývala umazaná, se peří důkladně umylo mokrým hadrem a pak se ten hadr docela zlehka přejel žehličkou, aby šlo peří dobře od kůže, aby se nepotrhala. Pěkné peří šlo do peřiny, horší do polštářku na kanape. Z větších brk z křídel se pletly peroutky. Husími křídly se dobře vymetal komín. Vykuchanou husu jsme posolili, pokmínovali a zvolna pekli, sádlo se sbíralo do hrnce. Některá dobře vykrmená husa dala i půl druhého litru sádla. Husí jazyk, žaludek, krk, srdíčko a konce křídel šly na drůbkovou polévku, která se dělala s játrovými nebo máslovými knedlíčky. To se místo jater dalo máslo, dvě vajíčka, česnek a sůl. Úplně nejlepší však byly knedlíčky morkové, kdy se morek za syrova vytlačil z morkové kosti a rozmačkal vidličkou. Zbylá játra se upekla s husím sádlem a pak se z nich dělala paštika nebo pomazánka. Kůži z krku jsme nadívali jako jelítko a za studena se jedlo jako salám. Z krku se vyňal hrtan. Do trubice se daly dva hrášky a oba konce hrtanu se spojily v kolečko. Jak hrtan uschnul, kolečko se pevně spojilo a vzniklo chrastítko pro miminko, které dětem v kočárku krásně zvonilo. Větší děti si zase ohlídaly takovou tu kost zvanou kobyla. Když se kobyly omotaly nití, měly křesílko do škatule do kuchyňky.
Slepovaná kolečka, perníčky, zázvorky a kuba, takové bývaly naše Vánoce
Je tu závěr vyprávění perucké pamětnice, která se v plné duševní svěžesti v pondělí 9. listopadu dožívá požehnaných 95 let. Zveřejněním jejího vyprávění se i naše redakce připojuje do dlouhé řady gratulantů.
K nejdůležitějším svátkům počítám památku Mistra Jana Husa. Na jeho počest probíhala v husitském kostele slavná bohoslužba (obr. vpravo) a pálila se hranice, zprvu na náměstí, později u vodojemu v poli. Nádherný býval pohled na České středohoří, jak se postupně zapalovaly hranice ve všech vesnicích. A zpívalo se Na břehu rýna hranice vzplála, na ní umírá dálné vlasti syn, a vůkol něho mnichův rota líná rouhavým smíchem velebí svůj čin! Letos jsem sledovala mši ve Staré Boleslavi a prvně jsem uznala kardinála Dominika Duku, když krásně mluvil o Husovi jako člověku ryzího charakteru spojujícího národ, že jej uznávají jak bezvěrci, tak věřící. A když zněla státní hymna, postavila jsem se...
Na Marii bylo posvícení a jídelníček byl podobný jako o pouti, také koláče, k obědu něco lepšího a posvícenská zábava. Slavné bývaly sokolské šibřinky, které mívaly různé rázy, například Z pohádky do pohádky.
Držely se dušičky, na které se konaly zádušní mše a uklízel hřbitov. Kolik dní předem chodily rodiny na hřbitov s kýblem, myly se pomníky a pečlivě se tam zametalo.
Držela se Barbora, při níž si dávají děti punčochu za okno, aby dostaly brambory, jablko, ořechy, uhlí. O Mikuláši chodil od domu k domu Mikuláš z některého ze spolků – domluvili se na něm sokolové nebo sportovci.
Jaké byly Vánoce postaru? Uklízelo se v baráku a peklo drobné cukroví. Nebylo tolik druhů jako teď. Jen slepovaná kolečka, perníčky a zázvorky. O Vánocích se pak pekly vánočky. A na mísách byly hlavně ořechy, od každého druhu, burské, vlašské a lískové. I přes tu válečnou bídu jsme vždycky měli rybu – z výlovu nebo z řeznictví. A v poledne na Štědrý den jsme obědvali kubu a tažený štrúdl. Nejlepší kuba je z malých trhaných krup. Uvaříte je a přidáte houby, česnek, škvarky a trochu pepře a dáte do kastrůlku zapéct, kuba je výborný. Za Hitlera byl na Vánoce příděl 10 dkg cucavých bonbonů na osobu. To bylo přídělové hospodářství a na všechno potravinové lístky - brambory, cukr, máslo, šaty, boty, vše na lístek a vše omezené. A museli jste napřed ukázat, že máte boty prošlapané, abyste dostali poukaz na nové. A na miminko jste měli nárok na deset plen. Šily se ze starých cích, ty lepší schovávala každá maminka do poradny.
Štědrovečerní večeře začala rybí polévkou s osmaženou houstičkou, pak bramborový salát a smažený kapr. U stromečku se pak jedlo cukroví a dospělí popíjeli domácí víno, co nám od podzimku kvasilo za oknem. Z vánočních zvyků jsme dodržovali překrajování jablek a lití olova z roztavených plomb z pytlů do vody. Také jsme pouštěli lodičky ze skořápek od ořechů, ve kterých jsme měli malé svíčky. Řetězy na stromeček byly z barevných papírů, svíčičky normální na skřipcích. Stromeček se držel do Tří králů. Večer se šlo na půlnoční. Vánoce u nás doma vždy byly o rodinné pohodě a vzájemné lásce.
A na závěr ještě jedna fotka z perucké školy z konce 50. let.
1. část
2. část
3. část
Připravila Květa Tošnerová
|