V předsváteční pondělí bylo krásné slunné počasí a to mne po delší době vytáhlo na vycházku. Tentokráte ne do lesa, ale za trať Na Hájkách a dále na západ. Zde začíná tabule nad Oharkou, v celku zvaná Bytina.
Na Hájkách stojí již téměř 90 let perucký vodovod, dominanta viditelná z velké dálky. I z desítek kilometrů vidíme, kde jsme doma. V letošním roce provádějí vodaři jeho rekonstrukci a vypadá, že se blíží ke konci. Žlutá a jasně šedá svítí do kraje. Na poli je jasně vidět místa, kudy k němu před 8 lety kopali nové potrubí z centrálního rozvodu z Krušných hor. Do roku 2007 jej zásoboval silný pramen z údolí na Dýbři. Jeho voda byla lepší na kafe, udělalo silnou pěnu a ta nová je šetrná k pračkám a konvicím. Na Peruci jsme na vodu z kohoutku zvyklí
FOTO od vodojemu
V polích za vodojemem se již opět tyčí obnovená boží muka. Stávala na křižovatce císařské sesty a cesty od Tejnice k Peruci, ty však byly kolektivními zemědělci rozorány a boží muka v dalších letech pobořeny. Zbytky sloupu zbyly v křoví a těch si všiml jeden perucký obětavý občan. Opravil je, postavil a navrch namontoval železný kříž, který mu udělal kamarád kovář. Na obou stranách zasadil dvě lípy, křoví částečně ponechal, aby velkotraktoristé viděli, kde nemají orat. Až lípy vyrostou a křoví odstraní, bude zde další krásná dominanta v krajině.
FOTO Boží muka
Přes pěkně vzešlé ozimy jsem se vrátil na cestu, vedoucí podél pražsko-duchcovské dráhy (dnes trať č. 110), kdysi významné s pojnice Prahy s uhelným "Severem", nyní již jen umírající lokální spojení s rozpadajícím se vechtrem. A z každého místa je vidět České středohoří a zejména Lounské vrchy z dominantním Oblíkem a trojhorou Ranou. Napravo od nich Chožovská hora a další známé kopce až k nejvyšší Milešovce. Dále přes Košťálov a dva vrcholy Lovoše, za kterými pokračuje České středohoří přes Litoměřice a Úštěk až k České Lípě. Celý obzor modře lemují v dáli vyšší Krušné hory. A hle, za Libčeveským zámkem a kostelem vykukuje od říčky Bíliny hranatý Bořeň. Jsou to krásné pohledy na tu naši českou zem, když jsem se sem v mládí vracíval, zpíval jsem si v duchu starou vlasteneckou píseň "Čechy krásné, Čechy mé,..." .
FOTO na Bytina
Pokračuji dál až k židovskému hřbitovu, o který jsme se téměř 6 let starali. Letos šéfování přebral jiný spolek. Pod hřbitovem, kousek nad tratí, je krásný kamenný kříž, který se objevoval v dílech  známých českých malířů i spisovatelů. I ten byl zemědělci zničen, ale stejně jako na Peruci, i v Hřivčicích se našli lidé, kterým to nebylo jedno a nedávno jej obnovili. Krásný odkaz našich předků. Jen opět musím povzdychnout, že cesty k oběma křížkům zanikly (v katastrálních mapách jsou stále zakresleny) a dnes se k nim poutník dostane pouze přes pole. Kudy jsem procházel, tak cesty lemovala červená barva šípků a dalších podzimních plodů. Červenou moc nemusím, ale tato podzimní je nádherná. A kousek dál září i zlatá nesklizených jablíček. Jsou na osamělých stromech i v bývalém pěkném sadu pod tratí. Sadař asi zemřel a dnešní generace již o ovoce ze svého okolí nemá zajem. Jednodušší je nakoupit nedozrálé a chemické v supermarketech. Ale to se již sluníčko skrývá za obzor, červenou a modrou barvu protínají bílé dráhy palivových pozůstatků desítek letadel. Na Peruc docházím za šera. Bylo to moc krásná procházka, příště vyrazím zase jiným směrem.
FOTO červené
|
Židovský hřbitov 
