Po vzpomínkách z dětství, studia a války v životě paní učitelky Havlíkové se v třetí části přesouváme na konec 2. světové války na Peruci, ale i k povídání o perucké malířce AlHal.
Ve školství po válce panovala svoboda, platilo: učte si, jak chcete, hlavně aby děti uměly číst, psát a počítat
V té době došlo k nešťastné události mezi Stradonicemi a Pátkem, kde Němci těsně před koncem války postříleli naše chlapce. Stradonští v noci odklízeli mrtvoly, k padlým se dostal náš doktor Malypetr, který ordinoval ve staré škole, byl to obvoďák, chodil k porodům a ke všemu. Pan řídící Adamec také s mrtvými pomáhal. Do toho se blížila armáda maršála Koněva. Dunění se ozývalo už od rána. Manžel povídá, to vypadá na nějaké ty ruské kaťuše. Vylezl na střechu a hlásil, lidi vybíhají z baráků. To už byli Rusové tady, celí zaprášení seděli na tankách a měli spousty hodinek. V Rusku o hodinky byla velká bída, ale tihle vojáci jich měli tolik, že je rozdávali dětem. Někteří vykládali z německých aut látky, motorky, konzervy.
9.květen 1945 před peruckou školou
U křížku, jak se jede na Vraný, zajali Rusové jednoho vlasovce, mladého kluka, a jak je restaurace U Dubu, tak tam zajali druhého, tam ho také zastřelili. Dodneška to vidím, jak tam ten krásný kluk leží zkrvavený ve škarpě a lezou po něm mouchy. Rusové ho zakázali pochovat, že vlasovci jsou zrádci. Pak se konal obrovský pohřeb našich, co padli. Pohřební ústav se tehdy na mne obrátil, abych napsala parte, že v Lounech teď nic nefunguje. Tak jsem psala šesti peruckým padlým velkým písmem parte na katafalky. Když rakve dovezli na perucký hřbitov, přišel ruský voják se samopalem a vypálil salvu na jejich počest.
Pohřeb padlých na Pátku.
Nad rakvemi velká parte, malované paní učitelkou.
Jaká byla poválečná situace ve školství? Prakticky nebyly pomůcky a žádný materiál, neboť vše šlo na frontu. Drobný průmysl váznul, psalo se na papíry, sešit byl vzácný. Nebyly učebnice, stát jich nemohl tolik vytisknout. Bylo přímo nařízeno původní učebnice zachovávat, takže se vyštrachaly všechny staré, v nichž se jen vyškrtaly nevhodné stati. Ve školství bezprostředně po válce panovala velká svoboda a volnost. Tehdy platilo: učte si metodou, jakou chcete, hlavně aby děti uměly číst, psát, počítat a byly vedeny k vlastenectví. To většinou spravily Jiráskovy Staré pověsti české. Postupně pomůcek pomalu přibývalo. Později přijížděli z okresu a nařizovali, jak co máme učit. Ještě později vymyslelo ministerstvo Učitelské noviny a učitelé se jezdili školit do Loun, například, jak máme učit kreslit, přesnou i volnou kresbu, napřed tužkou, pak voskovkami, vodovkami. Přibývaly všelijaké novinky. Se socialismem přišla i ruština. Vlčinský učil za l. republiky nějaký čas v Mukačevě, takže nás naučil azbuku. Zvláštní je, že jsem ruštinu zapomněla jako první. Zato rakouské básničky mohu recitovat ještě dnes, ale nejraději recituji básně české, od oblíbené autorky Elišky Krásnohorské: „Leží mraky vrané...“, krásný je i Strážce majáku, Vodník nebo Balada o očích topičových. Dodržovali jsme Den učitelů. Za republiky se to sice drželo, ale Masaryk na to moc nebyl. Po válce jsme se ale vždy sešli a přiťukli si. Pilo se nemnoho, tak dvě litrové lahve a na ně nás bylo deset i více. Kuchařky uvařily kafe, a k tomu upekly dortíček a k tomu jsme přinesli něco z domova. Pravidelně jsme do školy na Peruc pozvali kolegy z okolních škol – z Vrbna, Telců, Pátku, Radonic či Černochova a vyprávěly se historky.
Paní učitelka s jedněmi z prvých žáků na Peruci.
Za komunistů jsme neměli prázdniny dva měsíce, ale jako všichni ostatní pouze čtrnáct dní. Zbytek jsme museli nahradit prací. Chodili jsme zaskakovat do školky. Tehdy malíř Filla obýval jižní křídlo peruckého zámku. Měli pěkné auto, ale místo dětí měli psa – boxerku Evičku. Filla byl velmi hodný pán a rád se vybavoval s dětmi. Dobře si pamatuji bratra paní Fillové, Išu Krejčího, jak vykračoval parkem po pěšině, stále něco komponoval a rukama dirigoval nebo hrál na pomyslný klavír. Když panu Krejčímu umřela žena, byl se ptát u mojí tetičky, zda by si ho nevzala. Jejich Frantík tady chodil do školy a vzal si Červenkovic Jarku, kterou jsem učila. Bydleli pak v Praze na Ořechovce, ve vile, kterou František zdědil. Filla měl veliké auto se stahovací střechou. Malovat jsem ho neviděla, ale vídala jsem ho, jak jde s těmi malovacími věcmi do lesa. Ty dlouhé obrazy pak vozil v autě, řídila pokaždé paní Fillová.
Perucká malířka Aloisie Halaburtová byla opravdový bohém
Vás zajímá perucká malířka Aloisie Halaburtová, známá jako Al Hal? Tak to jste tady správně. Právě jsme v jejím pokoji. Al Hal měla titul profesorka a akademická malířka a byla sestra paní Bieblové, té výborné slavětínské zubařky, maminky básníka Konstantina Biebla. Biebla jsem blíže neznala, jen si pamatuji, jak tetičce Al Hal posílal ze Slavětína třešně a ona sestře oplácela košíkem višní. V této místnosti dělala výstavy, ilustrovala Karafiátovy Broučky (obr. 4 vpravo). Pozvala nás na výstavu, v průvodu sem šla celá škola. Je autorkou učebnice kreslení pro děti. V nemocnici v Lounech měla v přízemí na chodbě interny obraz - pivoňky. Kubistické období ji na rozdíl od Čapka nebo Filly vůbec neoslovilo, byla ornamentalistkou. Moravskými ornamenty vyzdobila celou peruckou školu a na soklech vymalovala kohoutky a husičky. Byla v Sokole, kterému navrhovala prapor a ženské ho k ní chodily vyšívat. Já také byla v Sokole a cvičila jsem i na Strahově. Na nácvičnou posledního sletu před válkou přijel prezident Beneš. Po cvičení procházel Prahou průvod a na prvním nádvoří Hradu byla shromážděná celá vláda a první dáma Hana Benešová, jako vždy elegantní a v klobouku.
Perucké ženy vyšívají sokolský propor dle návrhu Al Hal.
Ale zpátky k Al Hal. Vymetala různé podniky a umělecké spolky, taky chodila sepisovat lejstra. Byla malá podsaditější, energická dáma, která bydlela přímo v domě, v němž dodnes bydlím. Koupil ho tatínek Aloisie Halaburtové, nastěhovali se k nám ze Smíchova. Své kořeny však Al Hal na Peruci měla, pocházela odsud její maminka. Dědeček Al Hal býval řídícím ve staré škole, tam, jak je nyní zdravotní středisko. Umělkyně vypravovala, jak vedle učitelování choval i dobytek - krávy, kozy, a vybíral po statcích sobotáles. Poprvé jsem se s touto dámou setkala už jako žákyně měšťanské školy na Peruci, když jsme za ní jako děti přišly do ateliéru, kde měla výstavu svých obrazů a ilustrací. Na dvoře tenkrát měli Halaburtovi takovou předzahrádku k posezení. Na kafe k nim chodívali různí umělci a známí lidé. Na půdě si Al Hal nechala zbudovat rozhledničku - takovou plošinu, aby se mohla těšit pohledem na České středohoří a malovat je. I jeden z jejích posledních obrazů byl na toto téma.
Líčila mi, jak studovala malbu na akademii u pana profesora Beneše. Zřejmě se do něj zamilovala, neboť se obklopovala dárečky od něj, moc dobře o něm mluvila a ostatní muži ji zhola nezajímali. Zůstala svobodná. Také vyprávěla, jak onemocněla španělskou chřipkou, která tenkrát zachvátila celou Evropu. Zůstaly jí trvalé následky, těžce chodila a měla invalidní důchod.
S oblibou navštěvovala na zámku paní kněžnu. Kněžna přijížděla z děčínského zámku, vždy s pelerínou, hůlkou, ale šaty už měla notně staré a obnošené. Pravidelně jsem ji vídávala na dětské besídce u Matějčků na sále. Byla to už stará babka. Učitelka Mařenka Tesárková se s ní znala blíže. Já znala dvě dvorní dámy, co jí posluhovaly. Paní Urbanová jí pomáhala v kuchyni, vařila tam paní Bernášková. I kněžnina lokaje jsem znala, jmenoval se Weisheit a měl dceru Františku, přistěhovali se k nám z Děčína. Jeho Fanynka hlídala hraběnčině dceři děti, jezdila s nimi do Monte Carla. Když sem chodily drát ženy peří, vyprávěly, jak ty její dcery byly namyšlené, ráno jim služky obouvaly pantoflíčky. A hony si pamatuji, vždyť myslivcem byl i můj syn Mirek. Paní kněžna byla Němka a česky neuměla. Al Hal ji češtině učila a chlubívala se, že starou dámu učí sprostá slova. Dostala od kněžny malý bílý stoleček se dvěma křesly, který později skončil u pana Pechara, dále ozdobnou vázu a nějaké sošky. Našim klukům se obzvláště líbila soška římského bojovníka. Všechny tyto věci se vyvezly, když malířčin dům zachvátil požár.
1. část
2. část
4. část
Pokračování příště
Připravuje Květa Tošnerová
|
