Minule jsme vás seznámili s údaji o Peruci a historii rodu v kronice Ledeburů, kteří zde měli sídlo v konci 17. a po celé 18. století. Píše se zde i o kulturním životě té doby.
Nic nám nemůže zprostředkovat atmosféru starých časů lépe, než výpověď očitého svědka. Takové svědectví existuje. V roce 1982 našel archivář Werner Frese v archivu svobodných pánů Droste zu Senden dva malé oktávové sešity, které byly na 105 stránkách popsány stejnoměrných krásným písmem řádek po řádku téměř bez odstavců. Plynulé čtení bylo silně narušeno pouze nedokonalou interpunkcí, svéhlavou gramatikou a ortografií. Při důkladnějším zkoumání bylo zjištěno, že se jedná o deník jednoho z Čech pocházejícího lokaje jménem Johannes Commenda, který sloužil po roce 1744 více jak 30 let ve Vestfálsku. Pro naše vyprávění jsou zajímavé jeho poznámky z roku 1746, kdy se svým pánem Franzem Mauritzem von Droste navštívil Čechy, zvláště pak letní sídlo jeho švagra Kaspara Benedikta von Ledebur na Peruci. Lení a podzimní pobyt na Peruci byl Hanselem Commendou líčen jako nepřetržitý sled zábavních aktivit: návštěvy sousedů, hony hudba a tanec ¹).
Peruc byla od roku 1676 v majetku Ledeburů. Nejmladší syn Johanna Friedricha von Ledebur, pán na Wicheln a Steinboll, Dietrich von Ledebur, byl ustaven Marií Magdalenou von der Goltz, sestrou jeho matky, dědicem jejího majetku v Čechách. Po její smrti převzal zámek Jenikau u Čáslavi a přilehlé polnosti; v následujících letech prodal Dietrich svůj majetek v kraji Čáslav a získal z výtěžku rok před svojí smrtí Peruc u Loun nad Ohří. Od Dietrichovy vdovy Beatrix přešla Peruc na jejího synovce Alexandera Johanna von Ledebur-Wicheln a potom na jeho syna Kaspara Benedikta.
Autor zprávy z roku 1746 Hansel Commenda se vyznačoval – jako většina sloužících v jeho okolí – muzikálností. Ovládal hru na violu, lesní roh a dudy, uměl noty, obstarával a kopíroval nové francouzské tance pro hosty zámku.
Zvláštní dojem udělal na Hansela Commendu zámek Cítoliby, který patřil knížeti Pachtovi, a ležel pouze 10 km od Peruce. Více však než vysokou úroveň tamní duchovní hudby líčil ve svém vyprávění krásu kněžny von Pachta a místní zábavu: „ V červenci či srpnu jsme jeli do Cítolib ke knížeti Bachtovi a jeho krásné kněžně, veselé dámě. Byli tam i muzikanti. Nebylo tam smutno..“
A o pár řádek dál můžeme číst:
„ Velká tabule byl připravena k jídlu. Po tabuli byli již muzikanti připraveni hrát. Začal bál a trval celou noc. V jeden okamžik přišel kníže Bachta nebo baron Casper on Ledebur, jakož i jejich ctěné dámy, jmenovitě ctěná kněžna Bachta a velectěná slečna Sophia von Ledebur (dcera Kaspara Benedikta, později kněžna von Wurmbach), slečna Wigerle a další a povídali. Měl jsem u sebe složku s napsanými francouzskými tanci; tu jsem dal muzikantům, aby je zahráli. Předtím už je krásná a veselá paní kněžna von Bachta tancovala. Bylo to 24 tanců. To ráno ples skončil. Dostal jsem zpět své desky s tanci a měl jsem napsat na Peruci 24 tanců pro kněžnu. Přijela druhý nebo třetí den na Peruc, společně se ctěným pánem. Měl jsem již mezitím tance hot ov. Dostal jsem jeden dukát.“
Kníže Ernst Karl Pachta von Raihofen měl blízký vztah k hudbě k domácímu muzicírování. Tato záliba se odrážela i při najímání sloužících a úředníků. Skladatel Zdeněk Šesták popsal praxi ve svých studiích o hudbě z Cítolib následující:
„Zprávy z 60. Let 18. Století mluví o tom, že většina lidí na Pachtově dvoře byli muzikanti, od šafáře, knížecího sekretáře, dvorního kaplana, štolby až po lokaje. Byla to typická kapela sloužících 18. Století, která byla čas od času a podle významu vystoupení doplňována a to nejenom kantory nebo preceptory, ale i úředníky, místními faráři, hajnými, sládky, kominíky a jinými řemeslníky, kteří byli zaměstnáni u dvora.
Podobné poměry vládly nejenom v Cítolibech. Na blízké Peruci tomu nebylo jinak, jak jsme se dozvěděli od Hanse Commendy.
„Žádosti o místo u Pachty ukazují, že lepší vyhlídky měl ten, kdo byl schopný muzikant. Sládek ucházející se o místo v cítolibském pivovaru nezapomněl poznamenat, že je dobrým klarinetistou s praxí. Najdeme-li v pozůstalosti štolby výtisk Corellinských houslových sonát, mezi kterými je i známá La Folia, můžeme si docela dobře a bez nadsázky představit, jak vysoko byla místní hudební kultura. Stejně tak jako zachovaná smlouva a práci štolby, která jasně a jednoznačně mluví o jeho povinnosti aktivně se účastnit zámecké a kostelní hudby“, píše Zdeněk Šesták
¹) dle reportáže Českého rozhlasu
1. část
|