V Telcích jsem se narodil...

...200 metrů nad mořem, 200 metrů za opicema! Tak kdysi pravil lounský rodák, místní lokální patriot a velký český básník pan Jaroslav Vrchlický, ale ne o Telcích, ale o královském městu Louny. Tento citát mne, zarámován, zasklen a pověšen na skobičce vedle ředitelny, potom provázel po celou čtyřletou dobu mého působení na lounském všeobecně vzdělávacím ústavu v Poděbradově ulici. Prosím, nezaměňovat s tehdy populární „University of Poděbrad“, ta byla naproti přes ulici!
Já jsem se tedy narodil (byl zrozen a porozen) v tehdejší lounské porodnici (když ještě fungovala) roku Léta Páně 24. února 1960, ale zplozen jsem byl asi v roce 1959 (cca, to si již přesně nepamatuji…) na tehdejším Traťmistrovském okrsku v Peruci (to je tam naproti bývalému peruckému vlakovému nádraží), protože jinak než bývalé nádraží se to dnes ani nazvat nedá, kde tehdy můj biologický otec dělal traťmistra a moje naivní biologická matka mu dělala sekretařinu, účtařinu a pravděpodobně i další práce poměrně bohatě přesahující rámec její tehdejší pracovní náplně. Pro neznalce, to je tam, co teď zatéká střechou a nikdo to neopravuje, a snad to patří nyní do majetku SŽDC - Správa železniční dopravní cesty, kam v nynější době jako majetek = zaměstnanec, patřím i já... . Ale "dobre bolo!" V roce 1963 mne moje babička paní Marie Chocholová jako malého tříletého (a nebojím se sám sebe nazvat nechtěným...) vodívala nejen na sběr šípků, bezinek, do Volekova a třeba i do Vranského lesa na dřevo, ale bohužel též k teleckému železničnímu přejezdu, kde tehdy stahovala a následně zase otvírala (smysl této činnosti mi je dodnes nejasný…) závory paní Frantová z Peruce, a já (nyní už mohu sám o sobě říci, že blboun nejapný...), čekajíce na návrat ze zaměstnání (tenkráte se tomu ale ještě říkalo práce) svého dědy strojvůdce pana Antonína Chocholy, jsem byl šťastný v té svojí malé čisté a naivní dětské dušičce.
No a tak tehdy pro mne tenkrát nějak začala ta „šťastná šedesátá.“ Ale první vzpomínka na ně není zrovna nejhezčí. Když nám (jim) tenkrát v listopadu roku 1963 zastřelili v Dallasu Ferdinanda, pardon, Johna Fitzgeralda Kenedyho, tak maminka nejprve u rádia zaplakala, potom řekla, že zase bude válka a druhý den se pragmaticky vydala nakupovat do místního teleckého konzumu zásoby. Válečným konfliktem to díkybohu neskončilo, a tak po snězení všech nakoupených zásob tu najednou bylo září roku 1966 a můj nástup do školních škamen tehdejší telecké malotřídky. Nezapomenutelný pan řídící učitel Vaic ze Slaného, jeho housle, na které hrával, jeho obávaný smyčec, kterým bez milosti trestal odbojníky a neposluchy z řad tehdy ještě poměrně početného žactva telecké základní školy. A jeho slavná hláška „Kdyby tady místo Vás seděly dubové pařezy, tak i ony by to pochopily  rychleji..“ jako by vypadla z úst učitele Ig ora Hnízda, i když lízat zmrzlé zábradlí jsme třeba tenkrát skutečně nemuseli. No a potom nastal srpen roku 1968...druhého srpna jsme se jako neúplná rodina konečně zmohli na naši první černobílou televizi značky Tesla Orava, která však bohužel za tři týdny fungovala skoro stejně jako to rádio po atentátu v Dallasu, sice dobře mluvila, ale obrázky, pokud vůbec nějaké byly, tak se moc už nehýbaly. Potom začaly od Peruce po naší hlavní telecké komunikaci, která se dodnes (a právem kvůli květnu 1945) nazývá ulicí Rudé armády, jezdit tanky s bílými pruhy na pancířích a rudými hvězdami na věžích. Nám klukům lezly tehdy oči z důlků, mně ale jenom do doby, než jsem se zamotal na svém tehdejším kole značky Pionýr mezi tanky v jedné koloně těchto novodobých osvoboditelů. Samozřejmě to někdo z místních občanů viděl a oznámil u nás doma, protože žalovat se sice nemá, ale hlásit se to přece musí... to byl ale vejprask! Potom už mi nelezly tolik oči z důlků, spíše na různých místech mi lezla a vykukovala jelita. Ale ani to mi tehdy nezabránilo v odbojové činnosti, i když poněkud nechtěné. Při mém dalším zevlování a postávání (už bez bicyklu, bezpečně uzamčeného v kůlně) jsem byl osloven jedním z pěti současných teleckých disidentů, kteří se skoro všichni jmenovali Krupka, jenom tenhle začínal o pár písmenek v abecedě jinde, s prosbou o pomoc při pootočení silniční směrovky „Vrbno 5 km – silnice se v zimě neudržuje!“ o devadesát stupňů ve směru na Peruc. Sice mi tehdy nebylo příliš jasné, jaký to má smysl, protože za prvé bylo poměrně teplé léto, za druhé všichni místní vědí, že do Vrbna nad Lesy je to po silnici přece pět kilometrů a za třetí, každý blbec přece ví, že perucká silnice se udržuje i v zimě. Leč byl jsem vychováván k tomu, že starším a podnapilým se nemá odporovat, a tak jsem pomohl při pootočení dopravní značky, což i dnes lze kvalifikovat v lepším případě jako vandalismus. Tenkráte mi bylo dotyčnou osobou vysvětleno, že se jedná o klamání nepřítele. Dodnes s tím mám tak trochu morální problém, protože až mnohem a mnohem později jsem se dozvěděl, že v dobách začínající tvrdé normalizace se tento člověk, asi dost poučený Poučením z krizového vývoje ve straně a společnosti, stal jedním z nejkovanějších členů prověrkové komise v peruckém JZD. Ale jak jsme si tenkrát řekli (nebo jsme to možná spíše pouze podvědomě vycítili...) s mými tehdejšími kamarády Pavlem „boučkem“ Kučerou a Pepíčkem „semenem“ Chocholou při posledních školních prázdninách po absolvování pátého roku v tehdejší telecké malotřídce, už to nikdy nebude tak čisté a ryzí, jako tehdy, v časech našeho velmi raného mládí, kterému se dnes s dosti velkou dávkou nostalgie (a samozřejmě i idealizování) říká mezi námi padesátníky „šťastná léta šedesátá.“

 Přeji den!
Petr Hudský

pokračování