Severočeská vodárenská společnost zde vyměňuje vodovodní řád od křižovatky Boženiny a Žižkovy ulice, přes ulice Na Vršku, Oldřichovu, nám. E Filly až ke křižovatce s Komenského ulicí. Je jen k podivu, že to tato firma neudělala již v roce 2009 při stavbě kanalizace. A zde je oficiální zpráva investora:

343 m protlakem a 324,5 m ve výkopu vyměníme vodovody v Peruci

 Jen pro dokreslení je zde zpráva bývalého starosty Peruce Josefa Vilhelma o výstavbě původního vodovodu
(připraveno pro Naučnou stezku)

Stejně jako v jiných obcích byli i obyvatelé Peruce po staletí sužováni periodickým výskytem infekčních chorob, hlavně břišním tyfem, a ve válečných dobách i úplavicí. Původ těchto nemocí byl zjištěn v závadné vodě v Boženině studánce, která byla (hlavně v době sucha) jediným zdrojem pitné vody.
Když v roce 1906 došlo k dalšímu výskytu onemocnění 102 osob a skončilo smrtí 13ti nemocných, bylo v obci zdravotními úřady nařízeno uzavření Boženiny studánky a uloženo obci postarat se o řádný vodovod s nezávadnou kvalitní vodou. Toto nařízení však obec nebyla schopna z finančních důvodů zajistit, a tak bylo zřízení vodovodu stále odkládáno…
Až v roce 1921 byl do Peruce na žádost obecního úřadu vyslán Zemědělskou radou pro Čechy stavební rada a místní rodák ing. Oldřich Löbl, aby zde provedl předběžné šetření a podal posudek o možnosti zřízení obecního vodovodu. Na základě příznivého posudku bylo usnesením obecního zastupitelstva rozhodnuto zahájit přípravné práce.
Komise dala v dubnu 1922 posoudit prameny v okolí myslivny - síla pramenů však nebyla pro zásobování dostatečná, proto se hledaly prameny další. Ty byly zjištěny ve stráni pod pivovarem, který patřil peruckému panství – k využití těchto vod však nebyl dán majitelem souhlas z obavy, že by se jim mohla ztratit voda ve dvoře velkostatku a v pivovaru. Proto byla pozornost obrácena k pramenům na pravém břehu Débeřského potoka za rybníkem Majlant („Mailand“), vydatnost však i zde byla nedostatečná. Zbývala už jen jediná možnost, a to samé prameniště Débeřského potoka.
Těsně u těchto pramenů stál vodní mlýn peruckého panství s vodním právem na Débeřském potoce. Protože se v té době prováděla parcelace panství, snažila se obec o zajištění vodního práva pro obec Peruc vyvlastněním Débeřského mlýna. Žádosti však nebylo pražskou Úřadovnou státního pozemkového úřadu vyhověno. V důsledku tohoto nezdaru se opět vybudování vodovodu zastavilo.
Myšlenka zřízení vodovodu byla opět oživena až v roce 1925, kdy probíhala výstavba nových domů v jižní části obce na pláni k nádraží (Eden). Počet obyvatel se zvyšoval a voda nestačila. Majitelé nových domů se pokoušeli vykopat studny, ale marně – voda nebyla nalezena. A navíc se na podzim tohoto roku v obci opět vyskytlo několik případů břišního tyfu. V důsledku této epidemie bylo Zemským zdravotním inspektorem uloženo obci urychlit výstavbu vodovodu.
Proto byl v lednu 1926 pozván k vyhledávání proutkař z Háje u Dobříše, který určil jako nejvýhodnější zdroj vody vpravo od silnice z Peruce k nádraží - hloubka studny měla být cca 50 – 60 metrů a vydatnost zdroje asi 5 lt/sec (pro Peruc stačil 1 lt/sec.) Vodovodní komise se odhodlala k realizaci tohoto řešení – vše by se bylo vleklo ustáleným tempem, kdyby opět nepropukla v obci rozsáhlá tyfová epidemie. Onemocnělo 28 osob, z nichž 3 zemřely.
Vypuknutí této infekce znamenalo zvrat v jednání o zřízení vodovodu. Na základě přímé intervence zdravotních úřadů a Zemědělské rady postoupila otázka zřízení vodovodu do závěrečného stadia. Metoda proutkaře byla odsouzena jako iluzorní, a jediná možnost byla upřena na prameny Débeřského potoka. Jednání o výkupu pramenů nejdříve opět narazilo na potíže ze strany peruckého panství, které bylo stále majitelem jak vodního práva, tak i mlýna u prameniště potoka vč. pozemků, na nichž prameny vyvěrají, ale nakonec jednání mezi Obcí Peruc a panstvím v Peruci skončilo úspěšným podepsáním smlouvy a protokolu, a to dne 16. března 1927. Obec koupila mlýn (tehdy již zbořeniště) s příslušnými parcelami u pramene potoka a s příslušnými vodními právy za 250 000,-- Kč.
V září 1927 bylo na zastupitelstvu obce rozhodnuto o stavbě vodovodu. Vypracování návrhu bylo zadáno firmě Ing. Jaroslav Matička, Praha. Strojní část (tj. zařízení čerpací stanice) zajišťovala firma Janka a spol., strojírna Radotín, zřízení el. primerní linky a strojní část transformátorové stanice provedla firma Elektrárenský svaz okresů středočeských.
Vybudování stavby si vyžádalo po všech změnách částku 1 650 000,- Kč (rozpočet 1 300 000,- Kč). Při měření vydatnosti tohoto zdroje bylo zjištěno, že prameny vydají více, než 20 lt/sec (pro potřeby Peruce stačil 1 lt/sec.), což zavdalo podnět k myšlence zřízení skupinového vodovodu pro okolní obce a města. Nikdo však neměl zájem, a tak byla Obec Peruc nucena stavět vodovod pouze na svůj náklad. 
Ve svahu vedle obytné budovy statku (do r. 2004 zde bydlel ak. malíř Jiří Corvin) je portál vodárenské štoly, kterou vyrazila firma Ing. Jaroslav Matička, Praha a dokončila v letech 1929 – 30. Tím byl podchycen pramen vody, který dříve poháněl kolo mlýna. Nyní zasahuje skupinový vodovod 5 okolních obcí (v roce 1993). Voda má poněkud vyšší obsah Fe a N0 než připouští norma, ale je ještě v rámci přípustné tolerance (není vhodná pro kojence). Vydatnost v suchých letech je kolem 12 lt/sec., po mimořádně vlhkých obdobích až 120 lt/sec. Blízká čerpací stanice odebírá asi 850 m3 vody denně. V důsledku zastaralých rozvodů jsou však ztráty během transportu až 50 %.
Kolaudace prací a dodávek  30. 9. 1928.   Kolaudace technicko-ekonomická  14. 8. 1929.