Po Naučné stezce Perucko procházíme parkem k Muzeu české vesnice. Dozvíme se něco o historii těchto míst i o vzniku muzea.
4.1 Zámecká zahrada - park
Vnitřní zámecká zahrada navazuje na nádvoří zámku a je obklopena historickou ohradní zdí, za kterou je zámecký park a hospodářské prostory bývalého velkostatku (panel č. 4).
Zámecký park byl vybudován za panství Ledeburů kolem roku 1770. Podle zmínek v dokumentech byl rozsáhlý a krásný (viz dobové obrázky). Vznikl ohraničením části lesa, a proto se zde nacházely domácí dobře vyvinuté a zdravé soliterní stromy, zejména lípy, javory a jírovce. Park byl původně mnohem rozsáhlejší, zejména nad jižním křídlem, a je vybudován v krajinném nebo-li anglickém stylu. Za panství Thunů začátkem 19. stol. byl park doplněn okrasnými listnatými stromy a byl příkladně udržován prakticky až do konce okupace v roce 1945. Potom už nebyl park (ani zahrada) pravidelně udržován, a tak se časem dostal do stavu, jaký si už dobře pamatujeme…
V roce 1994, v době, kdy se obci podařilo odkoupit od Národního muzea v Praze zdevastovaný perucký zámek, vznikla myšlenka zachránit a obnovit nejen zámek , ale i zámecký park. Projekt na jeho rekonstrukci vypracovala počátkem roku 1998 Ing. arch. Grünerová - firma Arborea Rakovník. Nejprve bylo nutné vymýtit náletové dřeviny a odstranit nežádoucí plevele, aby se park alespoň trochu přiblížil původnímu vzhledu. Jelikož podzimní počasí v tomto roce přípravným pracím příliš nepřálo, protáhla se výsadba nových stromů a keřů až do první poloviny prosince. Poslední práce na rekonstrukci zámeckého parku (zatravnění plánovaných ploch) se prováděly na jaře roku 2000.
V zámeckém parku se nachází několik vzácných a starých stromů. Mezi nejvzácnější skvosty patří dřezovec trojtrnný (Inermis) a hlavně dub letní (Cupressoides), který je se svým stářím jediným exemplářem v Evropě. Jsou zde i další zajímavé stromy, které dosahují stáří přes 200 let.
V roce 1999 bylo vysázeno také mnoho nových zajímavých dřevin, okraje parku byly osázeny běžnými parkovými keři. Dnes nás může zaujmout červenolistý dub letní se sloupovitým růstem. Je zde vidět liliovník, ambroň nebo platan. Zaujme nás i javor cukrový svým podzimním oranžovočerveným zbarvením listů, který se v Americe pěstuje pro šťávu bohatou na cukr. Velkou zajímavostí jsou jinany, které jsou blízkými příbuznými s rostlinami druhohor – jedná se tedy o velmi starobylý rod. Z jehličnatých dřevin zde byly vysázeny douglasky tisolisté, které dosahují ve své domovině v Kanadě výšky přes 100 metrů.
"Už to tady zase vypadá skoro jako za paní hraběnky", potěšila pochvala od procházející pamětnice po dokončení rekonstrukce parku.
Ing. Václav Drhlík ml.
Dodatek:
Vlevo od Fillovy síně stávaly ve 40. letech minulého století v tzv. „bludné zahradě“ dva malé domečky pro thunské děti, ve kterých mohly samy „hospodařit“. Škoda, že se nedochovaly… .
HH
4.2 Historie peruckého velkostatku Thun-Hohensteinů
Po celé 19. století tvořil perucký velkostatek Thun-Hohesteinů nepřehlédnutelný celek na mapě Lounska. Tento knížecí rod se do Čech dostal v průběhu třicetileté války, kdy se usadil na děčínském panství. Perucké panství získal koupí roku 1814 František Antonín hrabě Thun-Hohenstein. Byl výborným hospodářem a na svých statcích se snažil reformovat vrchnostenské hospodaření a zakládat nové manufaktury a výrobní podniky.
Perucký velkostatek s lesním a polním hospodářstvím měl více než 1929 hektarů. Produkce velkostatku byla zaměřena převážně na obiloviny a řepu. Jeho součástí byly také ovocné sady a vinice. V hospodářských chovech se choval především hovězí dobytek. Velkostatek byl prosperujícím hospodářstvím, o čemž svědčí podrobné týdenní zprávy peruckých správců a hospodářské výkazy zachované v thunském archivu.
Zásluhu na prosperitě thunských statků měl i známý hospodářský reformátor Antonín Emanuel Komers, který v hraběcích službách působil od roku 1839 jako správce ve Slavětíně a od následujícího roku potom jako ředitel peruckého velkostatku. Komers získal díky přízni Františka Antonína Thuna vzdělání na rolnické akademii v Hohenheinu a po celý život usiloval o povznesení vzdělanosti sedláků a čeledínů v zemědělských oborech, což považoval za základní podmínku prosperity zemědělství.
V době, kdy se Komers ujímal vedení peruckého velkostatku, mělo toto hospodářství pět poplužních dvorů ( Peruc, Chrastín, Telce, Slavětín a Vrbičany) a pět ovčáren (Peruc, Chrastín, Skály, Slavětín, Vrbičany). Ve stájích bylo kolem 6 koní, 178 ks hovězího dobytka a 2388 ovcí. K panskému hospodářství patřilo také 17 včelích úlů. Pro srovnání - v této době měli poddaní na peruckém panství 143 koní, 462 kusů hovězího dobytka, 1320 ovcí, 464 vepřů, 140 koz a 50 úlů.
Komersovo působení v Peruci znamenalo reformu velkostatku a počátky snah o založení cukrovaru (viz panel č. 16).
Cesta do panského hospodářského dvora vedla původně zámeckou zahradou a byla lemována masivními pískovcovými patníky vysokými 1,3 – 1,5 m. Dosud se jich zachovalo jedenáct – deset je k vidění zde u cesty, jeden byl přemístěn na náměstí k rohu fary.
Před vjezdem do rozsáhlého, divokou čedičovou dlažbou vydlážděného hospodářského dvora, stojí po pravé straně velký trojkřídlý dvoupatrový, dříve zvaný „panský dům“, kde sídlilo úřednictvo panského dvora. Tato budova je postavena z opukového zdiva.
Vlevo od cesty je bývalá třípodlažní sýpka (tzv. špejchar) z konce 19. století, která tehdy sloužila ke skladování obilí.
Nyní je zde Muzeum české vesnice.
4.3 Vznik Muzea české vesnice
Myšlenka zřídit v bývalé barokní sýpce z roku 1876 muzeum českého venkova se zrodila v hlavě tehdejšího starosty Josefa Vilhelma, který si uvědomoval, že v důsledku všeobecného technického pokroku se mění i technická úroveň strojů, nástrojů, nářadí a předmětů, které vždy neodmyslitelně patřily k životu na venkově; že se vše zdokonaluje, modernizuje a to staré, již nepotřebné upadá v zapomnění a nenávratně mizí (většinou na smetišti) - a s nimi i jejich kouzlo vzpomínek…
To bylo na podzim roku 1998 a v červnu 2000, u příležitosti konání IV. sjezdu rodáků a přátel Peruce a Chrastína, se toto muzeum slavnostně, za přítomnosti tehdejšího ministra kultury České republiky Pavla Dostála, otvíralo. Přítomen byl i tehdejší severočeský poslanec za ČSSD Martin Starec, přednosta Okresního úřadu v Lounech Josef Kopic a ředitel Okresního muzea v Lounech Bedřich Štauber.
Ale postupně:
Nejdříve bylo zapotřebí opravit polorozpadlou, kopřivami a černým bezem obrostlou budovu, která naposledy sloužila místnímu zemědělskému družstvu jako sklad starých, již nepoužitelných pneumatik… (viz foto uvnitř muzea). Tato bývalá rozlehlá třípodlažní sýpka byla součástí areálu zámku, který obec odkoupila v roce 1994 od Národního muzea v Praze, a která se jevila jako vhodný objekt pro tento účel.
Na potřebnou opravu budovy se obci podařilo získat dotaci z vládního „Programu obnovy venkova“ ve výši 700 tisíc Kč, zbytek financovala obec sama. V rámci spolupráce s Euroregionem Krušnohoří jsme využili partnerských vztahů ISŠ stavební v Meziboří u Litvínova se stavebním učilištěm v Glauchau v SRN, a v roce 1999 čtrnáct německých učňů se svými mistry provedli v rámci své praxe nové omítky v celém 1. patře objektu zcela zdarma. Ostatní zednické práce zajistila firma Ivana Suchopárová z Počedělic.
O pomoc při zpracování scénáře našeho muzea jsme požádali bývalého ředitele státního Muzea českého venkova v Kačině ing. Zdeňka Tempíra CSc, který nám v počátcích velmi pomohl. Rovněž jsme uvítali pomoc ředitelky Vlastivědného muzea ve Slaném Boženy Frankové, která svými odbornými radami a dokonce i osobní pomocí při instalaci vystavovaných exemplářů nemalou měrou přispěla ke konečnému vzhledu interiéru muzea. I ona nám do počátku zapůjčila některé výstavní kusy. Radou a zapůjčením exponátů ze svých sbírkových fondů nám pomohl také ředitel Okresního muzea v Lounech Bedřich Štauber.
Největší zásluhu o zaplnění všech tří pater muzea však mají sami občané, na které jsme se obrátili nejen prostřednictvím našeho Peruckého zpravodaje, ale i prostřednictvím okresních týdeníků, s prosbou o pomoc při zajištění exponátů do našeho nového muzea. Podmínkou bylo, že věci obci buď darují, nebo bezplatně zapůjčí na základě dohody, protože na odkoupení exponátů obec neměla peníze…
To, co potom následovalo, předčilo naše očekávání! Mnoho lidí uvítalo naši prosbu a darovali nám krásné předměty po svých rodičích, prarodičích a byli rádi, že mohou stát u zrodu muzea, a že vlastně vzpomínky na své předky, na své dětství mají možnost zde v muzeu uchovat a zároveň potěšit ostatní …
Obec eviduje přes 150 dárců – jejich jména jsou vyvěšena v suterénu muzea. Za všechny bych zde ráda jmenovala nejpilnějšího „ dodavatele“ exponátů - ak. malíře Jiřího Corvina z Débře (přechodně z Prahy), který byl velkým příznivcem vzniku tohoto muzea a který mnoho přinesených předmětů posbíral právě v okolí Peruce…
Určitě bychom si měli připomenout ty, kteří svým zapálením pro věc, svou zručností, šikovností a nesmírnou trpělivostí opravovali, renovovali a doplňovali chybějící součásti dodávaných exponátů. Za všechny jmenujme alespoň Václava Křepčíka z Peruce, Karla Routnera z Hřivčic, Zdeňka Bradáče z Toužetína, Zbyňka Mikeše z Loun a tehdejší zaměstnance obecního úřadu.
Nakonec úryvek z jednoho z mnoha děkovných dopisů…
… S dychtivýma očima a otevřeným srdcem vnímám všechnu tu krásu předmětů denní potřeby, které mně jako dítěti vlastně nestály ani za pohled…
Nenacházím dost slov, jimiž bych chtěla Vám všem poděkovat, Vy podivíni, Vy osvícení, pošetilí krásní blázni, kteří jste dokázali zrealizovat myšlenku – shromáždit, opravit a zachovat všechny ty dnes již nepotřebné, někdy polorozbité věci odsouzené k zániku a objevit nejen nám, ale i budoucím krásu a poezii předmětů každodenního života generací minulých, a prostě - udělat nám, lidem radost.
MH
A tak tedy vejděte a zaposlouchejte se do příběhů o lidech, které by mohly vyprávět všechny vystavované předměty… A pokud Vám některý exponát nic neřekne, přispěchá vám na pomoc ochotná průvodkyně muzeem paní Jana Hauptvogelová, která tvrdí, že: „Život lidí na vesnici byl vždycky těžký a čím dál jdeme do historie, tím hmatatelnější důkazy o tom můžeme najít,“ a potěžkává těžkou dřevěnou předchůdkyni proutěné nůše s představou, že by ji měla vzít na záda a do ní ještě naložit třeba dříví … Uf! „A ani chlapi to neměli vůbec lehké. Při orání, setí, sklizni a zpracování toho, co jim země dala, používali jen primitivní pomocníky. Spolehnout se mohli jen na sílu tažných zvířat a na své svaly,“ pokračuje průvodkyně.
Pro zjednodušení polních prací se v roce 1843 začali v Peruci vyrábět patentované pluhy tzv. „perucáky“.
Helena Halamová, ten 2010
Vzácná návštěva
V červenci 2002 navštívil naše Muzeum české vesnice také tehdejší prezident České republiky Václav Havel. Podepsal se do Knihy návštěv a nezapomněl ani na „srdíčko“ u svého podpisu.
Prezident zavítal do naší obce při své pracovní cestě do Libčevsi, kde Spolek pro obnovu venkova pořádal seminář na téma „Dialog o budoucnosti venkova“, a projevil přání navštívit nějakou obec, která vyhrála v našem regionu soutěž o Vesnici roku. Byla mu doporučena Peruc, která tento titul získala v roce 2000 a stala se Vesnicí roku v severozápadních Čechách (Ústecký a Karlovarský kraj).
Prezident při návštěvě pochválil vedení obce, že se prostřednictvím svého muzea snaží zachovat historii života na vesnici. Řekl, že je důležité s venkovem zacházet citlivě a rozvíjet ho, že se venkov nesmí stát jakýmsi zmenšeným městem s průmyslovými zónami.
HH
Naučná stezka Perucko 1 - 20
|