A pokračujeme stezkou za zámecká vrata u Fillovy síně. Díky paní Halamové se našel i tento ztracený text. Bohužel se ztratily fotky, použité na panelech. Budu doplňovat některé ze svého archivu. Takže zámek, kultura a Pamětní síň E. Filly.

3.1 HISTORIE A ARCHITEKTURA ZÁMKU + SOUČASNOST

Nejvýznamnější památkou Peruce je zámek. Na jeho místě stála pozdně středověká tvrz, jejíž původ můžeme s jistotou klást před rok 1543. V roce 1572 je sídlo popisováno jako kamenná pozdně gotická tvrz, která byla koncem poloviny 16. století rozšířena o nové křídlo a získala tak půdorys ve tvaru písmene „L“. Podle průzkumu mohla stát na vyvýšeném místě v prostoru jižního křídla zámku a části průčelí. V průběhu 16. století došlo k rozšíření jednoduché stavby tvrze i jejího opevnění. V 90. letech 16. století, ještě v době, kdy Peruc patřila Lobkovicům, byla upravena ve stylu pozdní renesance, na což ukazují dochované zbytky sgrafitové výzdoby a také kvalitní renesanční portály. Do areálu sídla byla začleněna i nová, původně snad samostatně stojící budova na severní straně nádvoří, jejíž původní účel byl patrně hospodářský. Mohla sloužit jako maštale pro koně či zde mohl fungovat i zámecký pivovar (panel č. 5).

Další rozsáhlé přestavby proběhly na přelomu 17. a 18. století, kdy Peruc patřila Ledeburům. Aby odpovídal zámek potřebám hraběcí rodiny a dostatečně ji reprezentoval, došlo v 70. letech k úpravám, jejichž cílem bylo sjednotit nesourodé staré zámecké budovy. Zámek získal barokní podobu a půdorys, který v podstatě odpovídá dnešnímu stavu. V závěru této barokní přestavby se na projektu podílel i významný architekt Antonio Porta. Úpravy pak pokračovaly kolem roku 1724, na kterých se nepochybně podílel Petr Pavel Columbani, který ve stejné době vybudoval naproti zámku  kostel sv. Petra a Pavla. Již v této době dostal zámek trojkřídlou dispozici s raně barokní fasádou. V  60. a 70. letech 18. století za Kašpara Benedikta Ledebura došlo k další úpravě. Zámek získal rokokovou podobu, kterou si podržel s určitými úpravami až do dnešních dob. Průčelí bylo ozdobeno sochami pocházejícími z dílny Ignáce Františka Platzera (v roce 1963 byla sochařská výzdoba za pomoci helikoptéry sejmuta, restaurována a vrácena zpět).
Perucký zámek patřil k  architektonicky nejvýznamnějším rokokovým areálům v Čechách. Jeho vzhled však pozměnily pozdější úpravy. Již na počátku 19. století na nich pro hraběte Františka Antonína Thuna-Hohensteina  pracoval pražský architekt  Zacharias  Friegerth. Další modernizace se ještě později dotkly především interiéru zámku, kde vyniká sloupové schodiště v oválné vstupní hale bohatě zdobené sochami andílků – světlonošů.

Aby obec zabránila tomu, že zámek koupí nějaký „spekulant“ a naloží s ním dále „kdoví jak“, rozhodla se pomocí úvěru zámek od státu odkoupit a zachránit tuto památnou stavbu. Tak se 29. 11. 1994 stala majitelem peruckého zámku obec a mohla začít s potřebnými opravami. Pomocí dotací se jí podařilo obnovit střechu a opravit fasádu. Zámek byl zachráněn! Nyní bylo zapotřebí sehnat  poctivého a solventního investora, který by byl schopen zámku „vdechnout život“. Proběhlo několik jednání, dostavilo se několik zájemců, ale nikdo z nich neskýtal záruku odpovídajícího využití zámku…  Až v únoru 2007 obec zámek prodala. Novými majiteli se stali dva obchodní partneři  Emmanuel Ciolfi z Prahy a Francis James Hellyer ze Spojeného království. Ti však, přes velké plány, s rekonstrukcí interiéru ani nezačali a zámek prodávají dalším majitelům … 
A tak je budoucnost peruckého zámku nadále plná otázek… ????
Jediné, co je  v zámku jisté je provoz Pamětní síně Emila Filly v jižním křídle zámku (samostatný text). - Bohužel již ani to dnes není pravda.

 3.2  KULTURNÍ ŽIVOT V PERUCI v minulých stoletích

Peruc má bohatou kulturní tradici. Za Ledeburů (na přelomu 17. a 18. stol.) se stal zámek centrem hudebního života. Působil zde i Mozartův přítel, známý komponista Dušek a mnozí jiní barokní muzikanti. I za vlády knížat Kinských na začátku 19. století byl na zámku zaznamenán velmi rušný společenský život, zvláště rozmanité hudební produkce.
Od 30. let 20. století, kdy již perucké panství vlastnili Thunové (od roku 1814), se Peruc dostává do známosti jako významné centrum kultury a vzdělanosti proslulé v celých Čechách. Zásluhu na tom mělo několik vynikajících současníků. Perucký farář Josef  Hauser shromáždil obsáhlou knihovnu, která se později dostala do Památníku písemnictví v Praze na Strahově a tvoří tam dodnes jeho základní fundus. Hauserův nástupce  osvícený kněz, spisovatel František Daneš (1807 v Písku – 1892 v Peruci, kde je i pohřben) na zdejší faře působil 52 let. Je to jedna z nejvýznamnějších osobností zdejší historie, ve farní budově shromáždil  velmi vzácnou obrozeneckou knihovnu. Velkými vzory pro něj byli zejména Josef Jungmann (1773 _ 1847), Václav Hanka (1791 – 1861) či František Ladislav Čelakovský (1799 – 1852).

Po dobu jeho působení jej v Peruci dále navštívila nejedna přední osobnost českého kulturního a politického  života, jako např. František Palacký (ten zde dokonce oslavil svoji stříbrnou svatbu), Václav Vladivoj Tomek,  Fr. Ladislav Rieger, Karel Sabina, univ. prof. Vlastimil Kybal,  Václav Beneš Třebízský,  Jindřich Šimon Baar,   Boleslav Jablonský :

Mezi vrchy skalnatými,
Oldřichův kde stojí dub,
mezi lesy bohatými,
kořist svou, kde honí sup,
v dědině té tiché, klidné,
zádumčivé, dobrotivé,
studánka kde Boženy,
rozlévá své prameny…
Ach jak rád jsem tam vždy dlíval,
jak napínal zrak i sluch,
když tam pěvec hájů zpíval,
aneb lesní šeptal duch…

 Velmi blízkým přítelem Daneše byl Karel Havlíček Borovský (1821 – 1856) – jeho dojem z Peruce byl velmi zajímavý, v dopise své přítelkyni v květnu 1845 mimo jiné píše:
„Peruc je Thunovo panství, na němž se zachází s lidem trochu líp než všude jinde. Jsou tam tři kněží, všichni moji známí a moudří lidé, kteří nepletou mnoho o zázracích a kropenici, nýbrž mluví s lidem rozumně. Peruc je hlavním sídlem zdravého rozumu, tam se nevěří nic, leda, co je rozumné…“

Z uměleckého života hostila Peruc ve druhé polovině 19. stol. malíře  Chitussiho, Nowopackého a mnoho umělců z Mařákovy školy (Slavíček, Minařík, Kavan, Holub a další). V Peruci působila malířka, učitelka a ilustrátorka Aloisie Halaburtová nar. 1888 v Peruci - autorka řady učebnic malování pro školy.

Vřelý vztah k Peruci měl i básník Svatopluk Čech (1846 – 1908). Jeho pobyt a nevšední prostředí u svého dědy Fr. Čecha v chalupě pod kostelem se odráží v celé tvorbě tohoto básníka. Velmi často vzpomíná na Krásnou vyhlídku, kterou prvně pojmenoval Fr. Palacký jako Krasovid. Vyprávění svého dědy a peruckých sousedů zbásnil v nejznámější básnické sbírce Ve stínu lípy.
V 50. letech minulého století pobýval v Peruci známý malíř Emil Filla (samostatný text), který přivedl do Peruce řadu svých vrstevníků, jako např. hudebního skladatele Išu Krejčího, uměleckého fotografa Josefa Sudka, básníka Halase a další.

Ráz zdejší zemědělské krajiny ztvárnil ve svých obrazech pražský akademický malíř  2. poloviny dvacátého století  Jiří Corvin (1931 – 2004), který každé léto pobýval na chalupě ve starém mlýně na Débeři. Jeho velkou láskou, kromě malování, byly staré vyřezávané dřevěné formy na perníky. Nespokojil se pouze se sbíráním těchto forem, naučil se i péct dekorativní perníčky. Pekl je se  svými  přáteli na chalupě a neustále zkoušel nové recepty (měl jich 227). Nejstarší perníková forma, na kterou umělec narazil, pochází z konce 14. století – pamatuje tedy např. Mistra Jana Husa. Jiří Corvin měl obrovskou úctu k historii – své recepty například psal na ručně zpracovaný papír perem a inkoustem. Není divu - byl potomkem uherského krále Matyáše Korvína, který žil ve 2. polovině 15. století.

3.3 PAMĚTNÍ SÍŇ EMILA FILLY

Emil Filla (1882 – 1953),  významný český malíř, grafik, sochař a výtvarný teoretik se narodil v Chropyni na Moravě, byl čelným představitelem tzv. „české moderny“ na začátku 20. století a průkopníkem nových výtvarných směrů. V roce 1939 byl uvězněn s řadou jiných umělců v koncentračním táboře Buchenwald a držen po celou dobu války v internaci jako rukojmí. Po návratu a rekonvalescenci byl jmenován profesorem Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze.

V roce 1947 se usadil v jižním křídle zámku v Peruci, v krajině, která ho upoutávala již od třicátých let. Během letních pobytů zde, až do svého úmrtí roku 1953, vytvořil sérii proslulých krajinomaleb pod názvem Krajina Českého středohoří. 

U příležitosti pátého výročí úmrtí Emila Filly byla v roce 1958 otevřena v jižním křídle zámku Pamětní síň, která má připomínat tohoto významného českého malíře v místech, kde v poválečných letech tvořil. Pamětní síň Emila Filly vznikla na základě daru a odkazu manželů Fillových a hudebního skladatele Iši Krejčího (bratra paní Hany Fillové). Správa celé kolekce děl a především obrazů byla v roce 1966 svěřena nově vzniklé Galerii Benedikta Rejta v Lounech. Expozice této pozůstalosti je k vidění v jižním křídle zámku v Pamětní síni Emila Filly, kde se také můžete blíže seznámit s tímto světově uznávaným malířem.

A jak na něj vzpomínal synovec František Krejčí, který u svého strýce trávíval v Peruci letní  prázdniny ?
„V rodině měl obrovskou pověst – byl nesmírně pilný, produktivní, moudrý a poctivý. Byl také poměrně vážný, nenechal si do ničeho mluvit, přesto mu nechyběl smysl pro humor. Jednou mě nechal, abych se díval, jak maluje zátiší. Po chvíli se zastavil a ptal se:  Co tomu ještě chybí? Noty, strejdo, odvětil  jsem. Tak je tam  domaloval..“
Filla ve své filosofické eseji o Peruci napsal: „Je to kraj, kam by měli chodit všichni naši mladí lidé, aby se z nich stali umělci, básníci a filosofové. Snad budoucnost pochopí, že se z tohoto kraje stane kolébka naší kultury.“

Naučná stezka Perucko 1 - 20