Začíná poslední třetina února a v letošní zimě téměř žádný sníh a minimálně mrazivo. Je to spíše jaro, keře pučí a mne již lezou tulipánky. Byl jsem se dvakrát projít kolem Peruce a tak to tu dávám.
Začátkem měsíce napadlo trochu sněhu, já dostal nový objektiv, pevnou padesátku na Nikon a tak jsem to vzal pro oběd přes zámecký park. Sněhem byly lehce pocukrované kostelní schody a sfingy před zámeckým vchodem, stejně tak lavičky v parku. U zavřené Pamětní síně E. Filly (snad se letos zase otevře) je kousek vylomeného zábradlí u terasy, bílé kloboučky mají i patníky bývalé hraběcí cesty kolem dnešního Muzea České vesnice. Kmeny a větve starých stromů tvoří v parku až čarovnou atmosféru. Za zadními vraty vzhůru po silnici kolem starých, rozpadajících se vrat, kudy hraběcí rodiny vyjížděly kočárem na návštěvy do Libochovic. Vyzvednout oběd a kaštanovou alejí na náměstí nad zámkem a kostelem s kastrůlky domů. Ještě obhlídnout zabílený dvůr u mého domečku. Tak trochu zimní procházka.
FOTO z Peruce
Osm dní poté již opět vládlo jaro, sluníčko, teploty až kolem 10°C a jak jsem psal, vše pučí. Tak se vydám po delší době na Dýbeř. Sluníčko sice po poledni zašlo za mráčky, ale příroda je letos suchá. Projdu lesem na Makalech, který je jako na dalších mnohých místech kácen ve prospěch kapes jeho hospodářů. Na zemi zůstávají pouze osekané větve a občas i staré pařezy. Na Dýbeř vcházím kolem bývalé hospody Katiperk a dalších dnes již prázdných stavení a opuštěné vodárny k mému oblíbenému rybníčku. Koukám, že na vrbě sedí rybář, nebo že by hastrman? Smutný pohled na chátrající mlýn, později sídlo pana malíře Corvína. Jeho dědicové jej prodávají, ale kupec se asi nenachází. Z vodárenské sloje nyní vytéká mnoho vody do rybníčku, stejně tak i do pítka s hrnečkem od Martina. Vypadá ale, že se voda prosakuje i do okolního prostoru, který je značně podmáčen. Ale já stoupán na Teplou stráň ke statku a hájovně. Na hezkém plácku se nedávno objevila dřevěná zvonička s keramickými zvony. Bohužel jejich srdce má asi velkou sílu a velký zvon je vylomen. Turistickou pěšinou scházím zpět dolů, na bývalou Dlouhou kouku, kde se ještě před 65 lety hrál perucký fotbal. I toto území je přes různé regulace podmáčené z potoka i pramenů. Ještě, že je zde zpevněná cesta pro těžbu dřeva. Stromy jsou obaleny ze severozápadní strany hustým zeleným mechem a mnohé z nich z jihovýchodu zvláštní hnědí. To již přicházím k Majlantům, rybníkům, které nyní obhospodařují peručtí rybáři. A svědčí jim to. Podél náhonu docházím k bývalému mlýnu a hotelu a já si jdu dát pivečko. Druhá, téměř jarní vycházka, končí.
FOTO z Dýbře
|