Perucký zámek asi spěje ke svému konci. Za začátek konce lze považovat rok 1945, kdy byl zabaven rodu Thunů a následně jeho zařízení rozkradeno lidmi z jeho okolí.
Od roku 1947 žilo jeho jižní křídlo, které ke svému užívání dostal zapůjčené pan malíř Emil Filla. Ten zde pobýval se svou ženou do své smrti roku 1953, ta sem poté ještě zajížděla do roku 1958. V roce 1958 byla v těchto prostorech na základě přání Emila Filly otevřena malířova pamětní síň s jeho obrazy, které věnoval českému státu právě s podmínkou provozování této galerie. Ta byla s přestávkami otevřena do roku 2011. Jako průvodci se zde vystřídali mnozí peručtí spoluobčané, za všechny jmenujme paní Dášu Jiráskovou, pány Vejvodu a Josefa Blažka, paní Šušlíkovou a v posledních letech paní Drahuši Ždímalovou. Pamětní síň navštěvovaly stovky milovníků umění z Čech i ciziny. V 70. a ž 80. letech se v prostorách galerie konaly i mnohé koncerty komorních uskupení se známými umělci. Pamatuji zde pana Alfréda Strejčka, který koncerty uváděl. Do 90.let zde bylo mnoho vzácných obrazů z různých období tvorby Emila Filly a celé vybavení interiéru malířova obydlí. Po poslední rekonstrukci však bylo téměř vše odvezeno do depozitáře lounské GBR a zůstalo zde minimum obrazů, včetně maleb paní Fillové. Vše ukončila loupež na konci roku 2011 a rozhodnutí o "definitivním" uzavření galerie. Přes občasné neurčité sliby je nereálné její znovuotevření. 
Přední část jžního křídla, sousedící s Pamětní síní Emila Filly, byla do konce 60. let využívána jako mateřská škola, která byla pro narušenou statiku podlah přemístěna na čas do místní školy a poté do nové stavby v zámeckém parku.

Další prostory zámku od 50. let využívalo Národní muzeum jako depozitář, v suterénu zejména knih a časopisů. V 1. patře byla veřejnosti zpřístupněna velká expozice prvotního vývoje Pražského hradu. Byly zde modely jeho zástavby a vykopávky z těchto míst. V sousedství této expozice byly zřízeny pamětní síně českého cestovatele, se vztahem k blízkému Pátku, Emila Holuba a spisovatele Svatopluka Čecha, jehož rodina na Peruci žila. Zaroveň bylo samozřejmě přístupné i úžasné, andílky ozdobené schodiště, údajně druhé nejširší na českých zámcích. Při opravách v 60. letech byla pod schodištěm objevena hladomorna původní tvrze, kterou bylo nově proraženým vchodem možno též navštívit. Také byly sňaty vrtulníkem poškozemé sochy na průčelí zámku a po roce opět osazeny zdařilé kopie. Originály byly umístěny ve výklencích suterénu. V těchto letech obývali byt správce manželé Petržílovi, kteří byli též průvodci v zámku. Od počátku 70. let byl zámek využíván i ke svatbám, nejdříve přímo na velkém schodišti a poté v Modrém salonku v přízemí. Ty se zde konaly až do přestavby místní radnice a otevření obřadní síně. Občas žilo i nádvoří zámku s přilehlým parčíkem, kde byla ještě pozůstatky z původní parkové výzdoby. V 50. letech se konaly na malém podiu různé kulturní akce a koncerty, sám pamatuji vystoupení nějakého ruského kozáckého souboru se šavlemi. Od počátku 70. let se na zahradě konaly pravidelné letní taneční zábavy, na které se sjížděli stovky návštěvníků ze širokého okolí. V 80. letech byly veškeré aktivity ukončeny a zámek uzavřen. Tehdejší správci společně s místní radnicí chtěli zámek rekonstruovat a když bylo vše, včetně finančního zajištění, téměř připraveno, přišel rok 1989, další zlom v cestě k jeho devastaci. Nové vedení Peruce, jistě ve snaze zámek zachránit, jej odkoupilo za symbolickou částku (tuším 5. mil Kč) od Národního muzea, které muselo svůj depozitář vystěhovat. Obec se se svými skromnými prostředky a pomocí některých dotací snažila začít zámek opravovat. Nejdříve se přistoupilo k opravě střechy. Ta byla dost nešťastná díky nesmyslným požadavkům památkářů a hlavně díky nedostatku financí. Mezi jednotlivými etapami byly části střechy odkryty a do zámku pršelo. Mnohé vzácné stropy byly promáčeny a některé se časem zřítily. Vzácné schodiště začala pokrývat plíseň. Po dokončení střechy se postupně obnovila fasáda na celém vnějším plášti stavby. Z ní byly vandaly odcizeny části okapových svodů a do fasády prší. Již za prvého peruckého starosty se objevila myšlenka o prodeji zámku. Našli se i nějací zájemci, nejnadějnější manžele z Ukrajiny však zastupitelstvo zamítlo. Bylo ale jasné, že Městys Peruc nemé síly tento zámek opravit a provozovat. Po zvolení nového starosty byl prodej během pár měsíců realizován. Zámek zakoupili za 19,5 mil Kč dva podnikatelé z Anglie, kteří snad slíbili, že zámek opraví a zprovozní. Smlouvu jsem nečetl, ale určitě v ní chyběla podmínka, že oprava a zprovoznění zámku je podmínkou prodeje a v opačném případě zámek propadá zpět původnímu majiteli. Jinak by se nemohlo stát, že se za téměř 10 let v zámku, mimo některých havarijních drobností, nic neudělalo a zámek neskutečně zchátral. Okna v přízemí byla vytlučena a zámek se na čas stal rejdištěm k demoličním hrám místní mládeže. Okna poté majitelé zatloukli dřevotřískovými deskami. Někdy v roce 2012 se objevily inzeráty, že zámek je k prodeji za 25.mil. Kč, na podzim roku 2013 tato částka klesla na 15.mil. Kč. Na Peruci se začaly objevovat zvěsti, že Městys zámek odkoupí zpět, ty však rozumně odmítl v televizní reportáži perucký starosta. Peruc by skutečně, i v případě, že by si ušetřila na koupi, neměla stovky milionů na opravu zámku. A nevěřím, že jsou na Peruci tak schopní organizátoři, kteří by sehnali dotace a provozovatele nějakého smysluplného využití celé památky.
A co dál? To je velký otazník. Dědicové Emila Filly žádají obnovení pamětní síně pana malíře, pořípadě i možná vrácení jeho darovaných děl. A zda se najde někdo, kdo by se peruckého zámku ujal je téměř nemožné. Leda by se některý zbohatlý miliardář "nového kapitalistického věku" rozhodl si zde uděla své honosné sídlo. Thunové se k nám již asi nevrátí. Ale...
Kdo se chce do zámku podívat, může na stránkách ČT v reportáži, která je ve 41 min. a 27 sec. Událostí ze dne 5.ledna 2014:
http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1097181328-udalosti/214411000100105/obsah/300512-zamek-ze-ktereho-zlodeji-ukradli-obrazy-emila-filly-je-na-prodej/

Quo vadis, perucký zámek?

Ještě jednou o peruckém zámku

Perucký zámek potřetí