Vždy navštěvuji zajímavé výstavy a muzea a právě 9. listopadu ještě probíhala výstava známého fotografa Tarase Kuščynského na Staroměstské radnici. Bylo jasné, že musím jet. Sobotní ráno jsem došel na naše vzdálené nádraží, nasedl do motoráčku a po přestupu v Kralupech jsem byl po 9. hodině v Praze na "Masaryčce". Do 10. hodiny byla ještě chvíle, tak jsem se prošel úzkými uličkami a podloubími Starého města, v celou se podíval na apoštoly v orloji a po chvíli vstoupil do křížové chodby radnice. Výstava TARAS v pondělí končí, tak jsem ji stihl na poslední chvíli. Tarase Kuščynského jsem z jeho fotografiích poznal někdy v 60.letech a jeho fotografie vyhledával až do jeho předčasné smrti v letech osmdesátých. I poté a dodnes patří jeho fotografie k tomu nejlepšímu, co bylo v české fotografii vytvořeno. V přízemí a patře výstavních prostor jsem dlouho prohlížel Tarasovy portréty, plakáty, kalendáře a zejména neskutečné akty na jeho chalupě a v plenéru. Shlédl jsem i krátký film, natočený za jeho života, který zasvěceně přiblížil jeho přístup k fotografování, modelkám i své rodině. Téměř po dvou hodinách opouštím Staroměstskou radnici s moc příjemným pocitem ze shlédnutého.
Pod olovnatou oblohou přeplněnou královskou cestou, po Karlově mostě a Nerudovkou se dostávám pod Pražský hrad.  Tentokráte neodbočuji vpravo, ale pokračuji Úvozem vzhůru na Pohořelec. Po malém občerstvení vstupuji do areálu Strahovského kláštera, kde je výstava, připomínající dalšího velkého českého fotografa Josefa Sudka. Polední přestávku využívám k ochutnání polotmavé 13 z tamního minipivovaru. Je dobrá, ale drahá (60Kč). Otevírá se galerie a já vstupuji za Josefem Sudkem za pouhých důchodcovských 20 Kč. Výstava na chodbách strahovského atria není přímo výstavou fotografií starého pána s jednou rukou, ale většina snímků i obrazů je od jeho žáků a lidí, které svojí tvorbou ovlivnil. Je zde mnoho kontaktních fotografií, to již dnešní fotografové neznají. Já jsem to ještě zažil v 50.letech, když jsme v rámečcích kopírovali s maminkou negativy 6x6 i 6x9 a ještě dokonce i desky. Je moc zajímavé prohlížet si tyto snímky, z kterých obsahem i zpracováním dýchá doba jejich pořízení. Na mnohých fotografiích je zachycen právě Josef Sudek, popřípadě jeho ateliér na Úvoze v době, kdy tam kouzelník se světlem tvořil a bohužel i v troskách, které z něho zbyly po jeho smrti. Josef Sudek je mi blízký i tím, že často navštěvoval naší Peruc s přítelem Emilem Fillou, kterého sem, do kraje Poohří a Českého středohoří, přivedl. Odcházím opět okouzlen, dnešní návštěva Prahy stojí za to.

FOTO Podloubím za fotografy

Je půl druhé a moje procházka Prahou samozřejmě nekončí. Nad podmračeným městem stoupám vzhůru na Petřín, k jedné z dominant města, Petřínské rozhledně.  Měl jsem zjištěno, že je zde výstava výrobků ze stavebnice Merkur. I já jsem Merkura   dostal někdy v roce 1955 a spolu s bratrem Pepíkem jsme z něho stavěli různé stroje i budovy. Výstava Merkur je v suterénu rozhledny a vévodí ji právě její velký model. Je zde ještě několik smontovaných modelů a dvě pracoviště, kde si návštěvníci mohou vyrobit své dílka dle vlastní fantazie. Mířím dál po podzimní pražské hoře, kolem Nebozízku, podcházím Hladovou zeď a serpentinami sestupuji na smíchovskou stranu k Andělu. Rychle procházím velkým nákupním střediskem (ach, jak odporně na mne tato centra působí) a zastavuji se před Královstvím železnic. Sám jsem 10 let na nádražích bydlel, můj tatínek byl výpravčí a i já se na dráze vyučil. Též jsme měli od 50. let doma malý elektrický vláček a později jsem se svým synem postavil malé kolejiště s kompletní automatizací. Sestupuji do podzemí a žasnu. V horním podlaží je několik obrovských kolejišť s nádhernou krajinou a jezdícími vláčky, automobily a občas i pohyblivými figurkami. To však není nic proti tomu, co jsem shlédl přes zábradlí o patro níže. Na mnoha stovkách čtverečních metrů je zde téměř hotové ohromné kolejiště, složené ze skutečných modelů českých nádraží, měst i krajiny. Je zde pražské Hlavní nádraží se žižkovskou věží, za Vltavou Pražský hrad a všude koleje tak, jak Prahou prochází. Kousek dál a jsme v našem kraji, Ústí, Děčín i Most s tamním autodromem. Pokračuji kolem Karlových Varů, přes Plzeň, Domažlice, Sušici až do Čech východních. V prostoru jsou ještě místa bílá, která modeláři již brzy zaplní dalšími místy naší krásné země. A všude kolem vitríny plné mašinek, vozů, automobilů i tradičních Angličáků. Těch menších i větších vozidel zde musí být tisíce. V koutech je prostor vyplněn dalšími stavebnicemi a výstavou stovek populárních Igráčků. Stovky menších i větších dětí si zde užívá pohledem i aktivním spouštěním některých vychytávek. Pomalu stoupám zpět vzhůru, ještě se dívám na kolejiště v nočním osvětlení a vycházím ven na ulici. Dokonce z mraků vylezlo sluníčko. 
Mám ještě dost času a tak se pěšky vydávám k Vltavě, přes Palackého most do Nového města, procházím jeho uličkami, kolem domu v Opatovické ulici, kde mněl jeden z mých strýců ještě v 50. letech malou hospůdku, za rohem míjím Pivovar U Fleků, procházím parkem na Karlově náměstí a za Novoměstskou radnicí na počátku Vodičkovi nalézám cukrárnu, do které jsme chodili již v 60.letech na italskou zmrzlinu. Je milé, že ještě existuje a tak v ní usedám a dávám si turka s dortíkem. Již se stmívá a já pokračuji na Václavské náměstí k divadlu Studio Dva, ve kterém večer shlédneme představení Hlava v písku s Ivanou Chýlkovou a Janem Potměšilem. Peručáci přijedou asi za hodinku, a jdu se teda podívat k Hlavnímu nádraží i ke sv. Václavu pod muzeem, kde hraje nějaká křesťanská kapela. Procházka Prahou končí, dle mapy jsem ušel asi 17 km. Přichází známí a společně sestupujeme do podzemí bývalého kina Blaník. Divadlo bylo dobré a před jedenáctou noční nás Sláva dováží domů na Peruc.

FOTO z Petřína na vláčky   .