You are here: Hlavní strana
Informace
Informace: OÚ Peruc . Židovský hřbitov Hřivčice . Husův sbor CČH Peruc .Třebíz - vesnická památková rezervace . Žatecký deník . Lounský měsíčník .
Information:
PERUC - TOURIST PAGE
| Maminčiny setiny 2, mezi válkami |
| Napsal Redakce | |
| Čtvrtek, 08 listopad 2012 | |
|
Pokračování vzpomínek paní Pišvejcové, tak jak je sepsal před 12 lety její syn Jaroslav.
Léta dospívání prožívala naše jubilantka, paní Libuše Pišvejcová, za 1. světové války.Tato krutá a materiálně problematická léta přižila rodina díky svému hospodářství.Konec války však do ni přinesl další krutou ránu, otec zemřel jako jedna z mnoha obětí velké epidemie španělské chřipky. Dalším utrpením prošel strýc František,který na počátku války narukoval do CK armády.V Haliči však padl do ruského zajetí a později se zařadil do ČS legií. S nimi prožil známou sibiřskou anabázi s následujícím návratem v chatrné lodi přes Tichý a Atlantický oceán.Domů se vrátil dva roky po skončení války s podlomeným zdravím..Celou cestu opatroval ruksak pravého ruského čaje pro příbuzné a bylo pro něj těžkou ranou.když zjistil jeho znehodnocení mořskou vodou. Aniž by stačil vylíčit všechny zážitky své pouti zanedlouho zemřel.
Přesto má jubilantka na tu dobu i jednu krásnou vzpomínku a to když díky pražským příbuzným vítala v mnohatisícovém davu presidenta Osvoboditel – T.G.Masaryka při jeho návratu do vlasti na Hlavním nádraží v Praze. Přirozeně dospívající Libuška v této době prožívala své první lásky. Vesnické dívky byly v této době vychovávány k roli věrné manželky – hospodyně, starající se o domácnost,manžela- živitele rodiny a děti. Proto ani Libušku nenapadlo jít dál studovat nebo budovat vlastní kariéru.Z pohledu dnešní emancipované ženy něco neobvyklého, ale z hlediska rodiny a dětí možná „zlaté staré časy“. Z řady mládenců, kteří této půvabné dívce nadbíhali si Libuška vybrala hned na poprvé toho pravého. Jejím vyvoleným se stal o dva roky mladší Miloslav, syn středního rolníka z téže vesnice . Tohoto svého rozhodnutí nikdy nelitovala. Po delší známosti se v roce 1924 vzali a začali hospodařit na několika hektarech vlastní půdu dědictví to po otci.V roce 1925 se mladé rodině narodila první dcerka Libuška. Poměry na vesnici však neskýtaly další perspektivu a tak po poradě s rodinou využili tehdejší nabídky státem organizovaného osidlování pohraničí. Na vysokou hypotéku zakoupili v roce 1926 ve Veleticích na Žatecku 15 ha půdy.V převážně německé vesnici bylo pouze pět českých rodin.Ve dvacátých letech však starousedlíci české rodiny přijali vesměs dobře. Nutná výstavba hospodářských a obytných stavení si vyžádala další zvýšení hypotéky. Stavba nového stavení se protahovala, rodina bydlela v provizorním dřevěném stavení – kolně, kde se na konci roku 1927 narodila dcerka Miloslava.V tuhé zimě se musela rodička se svoji babičkou starat o novorozeně v nevytopeném stavení, kam prolétal škvírami za vánice i sníh. Ten většinou do rána na podlaze ani neroztál. Další děti se již narodili v novém stavení – třetí dcera Marta v roce 1931 a manželem vytoužený syn Jaroslav v roce 1934. Všechny děti se tedy narodily jen za pomoci „porodní báby“ v domácím, mnohdy tvrdém prostředí. Jaký rozdíl s dnešní dobou, moderně vybavenými porodnicemi s týmy zkušených zdravotníků. Život a práce na novém hospodářství se rozbíhali, ale i venkova se citelně dotkla těžká hospodářská krize. Při nutnosti splácet vysoké dluhy,měla hospodyně starost a potřebné prostředky pro domácnost.S tím co se urodilo a vyrostlo na dvoře chodila na trh do Žatce. Při troše štěstí se ji i v té těžké době dařilo získat alespoň nějaké prostředky pro rodinu. Přesto občas nebylo ani na známku na dopis. Blížila se však událost, která měla uzavřít další etapu života naší jubilantky.Již od poloviny 30. Let se díky řádění Henleinovců měnil vztah českých a německých obyvatel. V okolí vesnice vyrostly pevnosti, které byly v září 1938 obsazeny českými vojáky, mobilizovanými z vnitrozemí.Ti si vylepšovali svůj polní jídelníček tím, že si chodili do českých domácností pro mléko, máslo,vajíčka a další produkty. Přišlo však 29. září, potupný mnichovský diktát a odchod českých vojáků, s kterými i za tak krátkou chvíli navázali místní Češi vřelé vlastenecké pouto.Tak říkajíc přes noc se stali Pišvejcovi cizinci ve své vlasti. |
| < Předch. | Další > |
|---|
