Cukrovar a pivovar na Peruci 2 |
Napsal Redakce | |
Úterý, 24 leden 2012 | |
Pokračování školní práce Helenky Páchové o historii Peruce, tentokráte o bývalém cukrovaru. Většina těchto materiálů již na těchto stránkách je, ale Helča mnohé doplnila a hlavně uspořádala. Vydejme se podruhé do 19. století.
STŘEDOŠKOLSKÁ ODBORNÁ ČINNOST Cukrovar a pivovar na Peruci Sugar refinery and brewery in Peruc
Helena Páchová 1. pokračování 2 CUKROVAR
Cukrovar byl postaven v roce 1856, v době, kdy Peruc patřila hraběti Thunovi. Na jeho otevření se velmi zasloužil hospodářský reformátor a ředitel perského panství Antonín Emanuel Komers
. Otevřením knížecího cukrovaru roku 1858 do Peruce doslova vtrhla průmyslová revoluce, změnila způsob života a výrazně zvýšila počet obyvatel Peruce. 2.1 „Šlepka“ Cukrovar byl postaven v údolí, tedy na nepříliš výhodném místě z hlediska dopravy. Cesty byly za deště často blátivé a těžko sjízdné. Doprava k cukrovaru byla tedy velice nákladná, proto byl 15. července 1879 ředitelstvím železnic v Praze schválen projekt na vybudování jednokolejné dráhy, kterou začali budovat ihned po schválení. Úzkokolejka neboli lidově zvaná Šlepka byla asi 2 km dlouhá. Vozíky od nádraží, které leželo na tzv. pražsko-duchcovské dráze jely samospádem. V každém vozíku seděl tzv. Brzdař a svážel vozík až k jednotlivým budovám výroby. Brzdaři často sjížděli nerozumně, takže zde bývaly časté úrazy, nejednou i smrtelné. Zpět na nádraží byly vozíky tahány volský spřežením. Vybudování Šlepky stálo 11 690 zlatých a 11 krejcarů./1
obr. 5 Přesná trasa Šlepky je zakreslena na původní mapě. (encl.7) Na mapě úzkokolejné dráhy (jsou vyznačena čísla fotografií, které zobrazují, jak Šlepka vypadá dnes a kudy vesnicí vedla. Nultý kilometr dráhy by na nádraží Pražsko - duchcovské dráhy na Peruci (encl.8). Odtud šla tělesa dráhy na Louny a úzkokolejky vedle sebe 200m až k přejezdu na Hájkách. Zde se obě oddělily, lounská směřovala obloukem o poloměru 300 m vlevo a cukrovarská obloukem 50 m vpravo. (encl.9) Dále dráha směřovala k lesu. Vedla přes dnešní silnici na Hřivčice a okolo hájenky. (encl.10). Táhlým pravým obloukem směřovala dráha na křižovatku s cestou na Débeř. (encl.11) Po dnes již lesní cestě pokračovala až na další křižovatku cest pod Karhancem (encl. 12). V místech dnešní čističky odpadních vod a zahrádkářské kolonie se koleje rozvojovaly ve výhybku, kde se míjely vozíky jedoucí dolu s vozíky taženým vzhůru, zpět na nádraží. (encl.13) Výhybka byla dlouhá asi 100 metrů. Koleje se sbíhali asi 20 metrů před nejnebezpečnější částí trati. Tím místem byla prudká ostrá zatáčka na skále, pod kterou je prudký svah. (encl.14) Po této zatáčce následovalo mírné klesání až do míst, kde se odklání strmá pěšina k lávce přes potok. Dráha pokračovala po náspu levotočivou zatáčkou.(encl. 15) Pod náspem je v pískovcovém kvádru ješté zřetelný kříž vyrytý na památku jednoho z brzdařů. (obr. 6) Dráha se v nejnáročnějším terénu blížila k rybníkům. Zde po dvou mostech přejížděla potok. (encl.16) V dnes téměř neprůchodné a podmáčené části lesa dráha zahýbala k dnešní silnici na Slavětín. Silnici přecházela v místech pěšiny, která dnes vede ke koupališti. (encl.17) Po této pěšině pokračovala k potoku, který vedl za budovami cukrovaru. K dojetí do cukrovaru už zbývalo jen přejet potok. (encl.18) U cukrovaru se kolejiště rozjelo do čtyřech směrů, tři končily vpravo od výrobních budov, kde byla řepa předávána do výroby. Čtvrtá končila před průčelím cukrovaru. /1 JEŘÁBEK, František. Velkostatek Peruc. Slaný: Františka Jeřábka, 1882. 42 s.
Dělnictvo v cukrovaru bylo stálé. Dělníci v zimě a na podzim pracovali v cukrovaru v létě a na jaře pracovali na panství. Přední místa na jednotlivých stanicích dědil syn po otci. Bývalo zde zaměstnáváno až 290 dělníků. Ing. chemie Josef Amler vzpomíná na některé své spolupracovníky : <i>,, Správcem techniky byl emer. Učitel Jan Rümler, zeť říditele panství. Byl to tlusťouš, vážil přes 110 kg a byl to všestranný požitkář, ale jinak byl dosti uznalý a dobrosrdečný. Cukrmistrem byl starý V. Heran, který se nevyznal valně v chemii ani valně v chemickém provozu továrny. Povíce dozoroval a o expedici cukru staral se a v brání vzorků,dále o záznamy počasí,svou zahrádku a usazovací rybníčky, o Národní politiku a donášení všech možných klípků a žvástů správcovi. Technickým adjunktem Jan Lajbl, absolvent Pražské techniky, krajan z Rakovnicka. Byl duší fabriky, kterou znal od a až do zet. Také propouštěl a najímal lidi, vedl platební listiny a byl mozkem celého provozu. Strojníkem byl již starší, trochu poťouchlý Jan Neuman. Vařiči cukru byli Suchnštejn (zedník) a Krejný (tesař), oba starší, svědomití a zkušení muži. Dále zde také pracovali: V. Čech – kotelník, Weiss – centrální kasír, Ströhmer – ředitel panství, Šustera – pokladní a účetní, Neumann st. – vážný a skladník, Neumann ml. – písař, Chvojková st. – posluhovačka v laboratoři, Gold – vrátný, Páchová – v laboratoři.“/2
/2 Vzpomínky Josefa Amlera, Soukromý archiv pana M. Blažka 2.3 Budovy cukrovaru K cukrovaru patřilo několik budov, např. volárna – stáj tažných volů nebo menší domy k ubytování zaměstnanců, tovární restaurace, odparky, kotelny, sklady nebo budova ředitelství. 2.3.1 Laboratoř Laboratoř byla místnost s dvěma velkými okny a předlaboratoří. Samotná místnost měla rozměry asi 4x8 metrů tj. kolem 32 metrů čtverečných. Byla prostorná a výborně vybavená. Laboratoř byla v 1. patře nad skladištěm cukru. K laboratoři také patřila obsáhlá tech - chemická knihovna, kterou především zařídil ing. K.C. Neumann, který v cukrovaru působil kolem roku 1879. Po jeho odchodu v roce 1883 do Prahy do proslulé chemické laboratoře doktora M. Novoleho přijal místo chemika J.J.Weis, který později vlastnil jednu z pražských chemických laboratoří. Po něm v perucké laboratoři pracoval Jan Lajb, který se později stal technickým adjunktem. Dalším chemikem se stal Karel Pechar. Po něm nastoupil jako chemik Josef Amler. /6 /6 Vzpomínky Josefa Amlera, Soukromý archiv pana M. Blažka 2.4 Výroba Řepu dováženou ze Stradonic, Pátku, Černochova, Vraného aj. rajbovali (krouhali) a šťávu vytáčeli na odstředivkách. Vyráběli převážně bílé zboží, homole a pilé. V cukrovaru bylo využito také vlastních patentů, např. nožový odlehčovač sít difuzérů. Správce Knapp se snažil u saturace i na všech jiných stanicích jít kupředu zejména v drahé špodárně, kde dospěli až k minimální spotřebě špodia, dokonce až k úplnému jeho odstranění. Špodium nebo také Spodium je živočišné uhlí. Závodní úředníci neviděli rádi správcovu vrtkavost v pokusech, protože jim často ztěžovaly službu. Cukrovar by zařízen na zpracování kolem 220 000 metrických centů cukrovky. 2.5 Výtěžky cukrovaru 1888- 1899 Zde uvádím kolik cukrovar vydělal v 80. a 90. letech 19. století:
1888/89 ± 62 000 Zlatých /7 Vzpomínky Josefa Amlera, Soukromý archiv pana M. Blažka
Budovy cukrovaru, počátek 20. Století
Prohlášení
Poděkování Pozn. PS: odkazy encl. 1, ... a originály vložených obrázků jsou v přiloženém albu ZDE. Pokračování příště: PIVOVAR a závěr |
< Předch. | Další > |
---|