Autor o jejich vzniku píše:
Do válkou zdevastované části bývalé Jugoslávie jsme jeli s dvěmi speciálními nákladními auty LIAZ (jednalo se o doprovodné vozidla pro pouštní závod rally faraonů), které nám zapůjčila Vysoká škola technická v Liberci. Vzhledem k výbavě těchto vozidel, jsme si mohli dovolit projet i místy, která by byla pro běžné nákladní vozy nesjízdná. Pro vysvětlenou nutno říci, že většina původních cest a hlavně mostů byla válkou zničena a nepoužitelná. Některé vodní toky jsme překonávali pomocí pontonových člunů (slovenští ženisté v misi UNPROFOR). Cesta vedla magistrálou podél jadranského pobřeží až řece Neretvě. Podél ní přes Jablanicu do Mostaru a města Zenica, kde jsme vyložili část nákladu v místním zdravotním zařízení a dále až do města Maglaj, které leželo přímo na frontové linii. Zde jsme v místní nemocnici vyložili druhou část nákladu. Námi dovezený náklad obsahoval obvazový materiál a dezinfekční prostředky a z potravin například mouku, sušené vejce a masové konzervy.
Vzhledem k zážitkům z cesty tam, kdy jsme se při převozu přes jezero málem s lodí potopili a v dalším úseku cestu lemovaly vraky vozidel, kterým se nepodařilo projet a nám 20 m před vozidlem vybuchl minometný granát, jsme se rozhodli pro jinou zpáteční cestu. Od vojenských řidičů jsme se dozvěděli o jisté možnosti projet horami. Spoléhajíc na výbavu našich vozidel, jsme se touto cestou vydali. Bylo pozdní jaro a v části hor byl ještě sníh. V noci byly cesty zmrzlé, ale přes den stékaly po příkrých cestách až metrové vrstvy řídkého bláta. Byla místa, kde i přes zapnutý náhon na všechna kola a zapnutou uzávěrku jsme se v duchu modlili, abychom projeli.
V místech, kde se naše cesta přibližovala k frontové linii, jsme i velmi často projížděli kontrolními vojenskými stanovišti. Občas se nám stalo že nás opilí vojáci zdravili stejným způsobem, který používali němečtí vojáci za 2.sv. války. Jindy, po projetí opuštěného stanoviště, jsme byli obvinění, že jsme ujeli a nechali nám kontrolně za odměnu vyložit a naložit zpět několik palet balíků mouky a to pod namířenými hlavněmi samopalů.
V průběhů cesty jsme několikrát projížděli místy, kde prošla fronta. Při pohledu na to, co za sebou zanechala, si člověk začal uvědomovat tu hrůzu, čeho je ještě člověk schopen v 20. století, v Evropě a tak blízko od našich hranic. O co horší byly pocity při průjezdu srbskou vesnicí, v hlubokém chorvatském vnitrozemí, kde nikdy fronta neprošla. Tato vesnice byla vyrabovaná, vypálená, rozstřílená a to i včetně prasečích chlívků.
Při cestě zpět, z prázdnými auty jsme naložili několik pozůstatku tohoto ničení, jako dělové nábojnice, prostřílený ohořelý vrak osobního auta. Z těchto artefaktů byla uspořádána po návratu v Praze výstava a sbírka. Výtěžek byl použit na další financování humanitární činnosti pro válkou postižené oblasti.

Na reportáž a fotografie z vernisáže se můžete podívat ZDE.