Spolu se Zdeňkem Ladrou jsme prožili barvité dětství, přiblížili si velké lásky, milovanou práci a nyní spějeme ke kapitole závěrečné, nejdůležitější – k malování a vlivům, které utvářely jeho osobnost.
Každý malíř se ke své pravdě musí promalovat sám
„Jako malej jsem jezdil za strejdou Vráťou, co bydlel v Telcích. Strejc měl senkrovnu zakrytou chatrnejma fošnama a když jsme tam jednou byli s našima, povídá, né, abyste k tý žumpě chodili, né abyste tam spadli! Jen to dořek, už jsme tam vlítli a po těch fošnách dupali. Fošna prd a já tam fouk a řval a hned vězel až po krk ve sračkách. Naši přiběhli od kafíčka a nechtěli mi ani ruku podat, jenom hrabičky, takovej to byl hnus. Spílali mi, smrděl jsem tak ukrutně, že ty moje šaty šly zakopat, zatímco na mne chrstali vědra studený vody ze studny... Strejda Vratik byl samorost a po práci chodil do putyky, zapálil si viržinko, zahrál partičku mariáše. Když jsme u něj s bráchou byli, žadonili jsme, aby nám na pěkný spaní zahrál Kanonýra Jabůrka. Seděli jsme na faulenci v pruhovanejch pyžamech a prosili. Vratik měl tahací harmoniku, takovou malou fňuknu, a po chvíli prosení se oblomil, fňuknu vyndal z almary a k tomu starej pouťovej plakát, kde byl děj písně znázorněnej a strejda vokazoval a procítěně zpíval, á přiletěla koule prudce, utrhla mu vobě ruce a von porád stál a ládoládoládo…. Když strýc dopěl, skoval plakát a táhl do hospody.
Vratik byl fanda na myslivost, měl plno flint a vymaloval si zvěří i kvartýr. Za almarou čuměl jelen, jinde srnky, zajíci, speciálně nad faulencem rochala bachyně s dětičkama, co měly stejně štráfatý pyžama, jako já s bráchou. A asi od toho Vratika mám, že maluju jenom, když je mi dobře, aby vznikaly vobrazy, co lidi těšej. Špíny, splínů a deprézí je dneska habaděj. Když jsem zůstal sám, pár let jsem vůbec do ateliéru nepáchnul. Vůbec mi nešlo malovat, myslel jsem, že s tím končím, ale nakonec jsem se srovnal a do malování se zase dal.
Jak už víte, na škole mě bavila jenom výtvarka. První barvy jsem si koupil na učňáku, kdy jsem jako sedmnáctiletej smrkáč v Husovce okukoval mistra Zdeňka Sýkoru. Vždycky jsem si ale maloval po svým, i když byl v Lounech výtvarnej kroužek, co vedl Vajda Jíra, zezačátku se Sýkorou. Já do toho nešel, protože mě skupinový malování nebralo.
Za malování asi nejvíc vděčím manželce. Jaruš mě maximálně podporovala. Vždycky přišla z práce a když to doma nevonělo čerstvejma barvama a terpentýnem, když jsem se nemoch pochlubit novým vobrázkem, sprdla mě, že se flákám.
Někdy koncem sedmdesátejch let nastoupil v kulturáku mladík z Mostu. Hned si do kanceláře pověsil svoje vobrazy a Jaruš povídá, pojď se podívat, jak maluje Pan malíř! Tak jsem se seznámil s Honzou Valtem. Mladej kluk a přitom velkej malíř, poctivej. Ty jeho vobrazy krajin z vosumdesátejch let, to je vám taková nádhera! To má koule, to je, panečku, žrádlo! On už tehdy maloval špachtlí. V baráku Na Valích, co bydlel, tak měl na půdě postavenou boudu, takovou kukaň, ve který měl aťas. Jedno stropní okno, stojan, barvy, faulenc, nic víc.
Honza k nám přišel ze zaprášenýho šedivýho Mostu a jako když ze šachty vyfárá havíř a oslněn čumí na nádhernej svět, tak Honza Valt objevil úchvatný barevný Lounsko. A byl to on, kdo mě vytáhl ven, do krajiny. Měl rozhrklanou tisícovku škodovku, zapatlanou od barev, já zase Lounsko detailně znal z montáží, a tak jsme spolu jezdili za motivama. Brdloh, Břínkov, Brodec, Konětopy, Ročov, Markvarec, Počedělice, Vobora, řeka, to bylo naše. Malovali jsme festovně. Někdy u nás vokukoval Vajda Jíra a o víkendech se pravidelně zastavoval i sám velký Zdenek Sýkora, když v neděli noblesním fárem vyjížděli do krajiny s paní Lenkou. Sejda je fajn chlap a nic nás nešetřil. Když se mu něco nelíbilo, říkal to na rovinu. A když se mu obraz líbil, tak poznamenal, to máš dobře načnutý. V tomhle duchu pokračuj a třeba z toho bude dobrej patlák!
Honza Valt je můj nejlepší kumštýřský kamarád. Přátelily se celý naše rodiny, Jaruš se kamarádila s jeho paní a Martin s jeho dětma. Jezdili jsme za Valtovic na jejich chatu ke Střele. Zažili spolu nádherný mejdany, kdy jsme filozofovali až do rána. Slavili jsme společně Silvestra a prvního ledna, na Nový rok jsme tradičně chodili malovat řeku do Počedělic. V tý době patřil Jan Valt k absolutní lounský špičce. Bylo to fajnový období. V tý zasraný době, ve který jsme žili, jsme se díky malování cejtili šťastný a svobodný.
Právě díky Honzovi jsem pochopil, že za uměním musí člověk ven. To svý malování musí vyčíst v krajině, vycucat tam tu náladu, ty barvy. A právě to, co člověk v plenéru vykouká, tak dělá malbu chuťovou. To jsou památný věty, který nám vštěpoval do hlavy právě Zdeněk Sýkora. I když jsou to abstraktní flekový malby, má to charakter pocitu, prožitku, je to ryzí a každej malíř se k tý svý pravdě musí promalovat sám.
Dneska už se v plenéru skoro nemaluje. Malíři motiv vyfotí na digitál a v aťáku to přežvejkají do obrazu falešný krajiny. Fotka má jiný vjemy, funguje tam jiná barevnost, jiná tonalita. Tu pravou náladu vykoukáš opravdu jen zasyrova, pěkně venku, když tam stojíš, když tě hřeje, máčí nebo zebe, a slunce povodhaluje tu velkolepou krajinu ze všech úhlů a ty ji zachycuješ v čase. Tuhle dynamiku a ty vjemy, to ti žádná fotka nepředá.
Dneska už se do přírody nikdo nevobtěžuje, a to je velikej průser, protože jedině příroda ti furt dává sílu, předává ti náboj z tý krajiny. Kontakt s přírodou je nenahraditelnej.“
Část 1.
Část 2.
Část 3.
Část 4.
Část 5.
Část 6.
Foto rodinný archiv Zdeňka Ladry.
Připravila Květa Tošnerová.
|