Minule jsme se Zdeňkem Ladrou zavzpomínali na jeho kamarády z práce. Podnik Meliorace na Lounsku disponoval nevyčerpatelnou studnicí kuriózních pracovníků, jimž vévodil geniální právník Míra, divoký samorost Jarouš nebo zpívající bohém Ivan. Dláždili potoky a vysoušeli močály, v zimě, v létě pod širým nebem. Malíři povětšinou znají z krajiny jen její vnější tvář. Aby nahlíželi do jejího nitra a vlastníma rukama potěžkávali jednotlivé půdní horizonty, v tom zřejmě bude Zdeněk Ladra naprostý unikát. Lounsko zná víc než detailně.
Jak jsme dláždili potoky a vysoušeli bažiny
„Do odvěkých řádů přírody není radno příliš zasahovat. Meliorační práce se u nás začaly dělat po sovětském vzoru. V praxi po melioračním zásahu zůstala půda dál kyselá a jediný rozdíl byl, že tam nerostl už ani ten rákos. Taky dláždění a narovnávání meandrujících toků bylo málo moudré a za přívalových dešťů se leckde vymstilo. Pokud bylo koryto klasicky osázené travou, tak to ještě šlo a velká voda po ní sklouzla, ale drsnější zlepšováky proti přírodě se hrubě neosvědčily. To třeba páni inžinýři od stolu vymysleli, že koryto Smolnického potoka u Veltěží vysypou makadamem. Přijeli na to tenkrát trestanci z Bělušic. Vypadalo to hezky, což o to, ale přívalová voda makadam podemlela a spláchla do koryta, to se ucpalo a potok se vyvalil vzhůru. Tam jsem poprvé spatřil, jak krajinou letí povodňová vlna. Masa vody smetla oborské zahrádky, zaplavila zahradní domky a sklidila veškerou úrodu.
Povodeň jsem zažil i v Konětopech. Po přívalových deštích se valila voda z kopců a ucpala viadukt větvemi a bordelem. Po jeho zprůchodnění se na náves vylilo jezero. Mohlo tam být sedmdesát, místy osmdesát čísel vody. Těžké betonové desky, kterými jsme potok dláždili, v ten ráz plavaly korytem jak polystyrén a nacházeli jsme je až v Hřivicích. Když voda opadla, lidi čistili kvartýry a vyklízeli zatopený sklepy. V konětopské hospodě na sále bylo čtyřicet čísel vody a zvedlo to parkety. Vznikl úžasný výtvarný objekt, kdy vlny parket dosahovaly až k oknům. Když to pak vyschlo, boule se rozlámaly, parkety vyvezly.
Jednou, taky v Konětopech, byl výplatní den. Nedělalo se a já šel za maringotku malovat. Najednou přijede účetní a náš pan šéf Rosenkranz, co jsme mu říkali Pejrak, a bušej na maringotku a já se štětcem a paletou, se jdu zeptat, co je, a prej vejplata a kde jsou zbylí soudruzi, a já že v hospodě. Posilňovali se už od rána, zlitý jak broci. Něco pod stolem, něco po stolech a jeden ekšpert se úporně podepisoval na hospodský stůl, nemoha se trefit na vejplatní pytlik. Ale to bylo v pořádku. Fakt, že Ladra maluje v pracovní době, účetní nerozdejchala a ruče nahlásila vejš. Ale potrestat mě dost dobře nemohli, protože do meliorací se už za trest chodilo a horší práci jsem podle všeobecného mínění dostat nemohl. A úkoly, ty já plnil vzorně.
Tu práci jsem měl vážně rád. Když jedu krajem, míjím různé objekty, které jsem stavěl. Největší radost jsem měl z mostku v Brloze za koupálkem, ten se mi mimořádně povedl. Krásně vyspárovanej a vyzděnej kamennej most, perfektní řemeslnická práce. Jezdili se na něj dívat až z krajské meliorační správy z Ústí. Byli úplně paf, něco takovýho ještě neviděli.
Taky jsem zažil velkou romantiku. Třeba když jsem pár měsíců sám dláždil potok mezi Žerotínem a Zichovcem. Zrovna mě brala jóga, tak jsem si meditoval a pozoroval ondatry. Stačilo být potichu a přijít pomaloučku a ondatry válely ve vodě sudy, šplouchaly a vesele dováděly. Těch tam tehdy bylo. Dneska je v přírodě už nevídám. Nosil jsem jim mrkve a jablka, a hned, jak jsem jim ten potok vyzdil, tak do břehu vyhrabaly ty svoje nory a zvědavě si mě měřily dírama v tvárnicích. Když jsem udělal svůj úkol, šel jsem malovat do lesa. Stojan jsem vyrobil z kmínků svázanejch drátem, z větví, co šly nahoru, vznikly šikovný háčky. Namaloval jsem tam podzimní a zimní krajiny, takový realistický, hodně šmrncovní. Když jsem ty obrázky přinesl do Ústí na komisi, libovali si, jak je to chuťový.
Zažil jsem i další socialistický pokus. Ve Velké Černoci potok pravidelně zaplavoval chmelnice a tak tam prubli takovej experiment. Koryto vydláždili vyřazenejma leteckejma pneumatikama o průměru 180 cenťáků. Jak letadlo přistává ve 170 km/h, pneumatiky orve, takže je jejich životnost malá a v Černoci jima vydláždili potok. Příroda už si ty pneumatiky pobrala, všechno zarostlo travou. Duše z těch pneumatik jsme vyndavali a dělali z nich pro naše rodiny takový zvláštní rafty.
Rád se na řece plavím a ještě raději se v přírodě koupu. V Kněžicích na Žatecku, je obrovskej krásnej rybník a ten býval plnej ryb. To jste plavali a rozhrnovali ty ryby rukama a ony vás těma svejma tlamajznama oďubkávaly.
Když jsme dělali u Krásného Dvora, tak jsme se po práci chodili koupat tam. Zrovna v zámeckým parku natáčeli s Abrhámem film Konec starých časů.
Za Buškovicema se zase prostírala nádherná kaolínová laguna, asi třikrát taková, jako je Lounská tůň. To byla taková krása, že jsme se tam s Jaruš a se synem Martínkem v létě jezdili o víkendech koupat. Jaruška spávala v autě, my dva zálesáci pod širákem, a celý dny jsme tam běhali nahý a koupali se. Voda tam tehdy byla tyrkysově zelená, okolo bílý pláže. Suprový koupání a těžká exotika.
V Chotěbudicích na Podbořansku to zase vypadalo, jako by tam zrovna skončila válka, baráky prázdný. Směrem k Mašťovu je v polích takovej zvláštně rozpadlej kostelík, kolem něj zanedbanej hřbitůvek a na tom hřbitůvku kosatce. Velká síla kosatců. Jak kvetly, vytvořily okolo kostelíka báječnej modrej flek. Ten obraz mají sousedé Singrovi.
Tam jsme u Chotěbudic dělali potok, obklopenej bažinama. Nad obcí byla pískovna se štukovým pískem a nad tou pískovnou archeologickej výzkum. Ta vedoucí výzkumu byla kočka. Jak bylo v létě vedro, chodila v plavkách a my se chodili dívat, jak maj ta zkoumaná políčka
(pokračování příště)
Část 1.
Část 2.
Část 3.
Část 4.
Část 5.
Část 6.
Část 7.
Foto rodinný archiv Zdeňka Ladry.
Připravila Květa Tošnerová.
|