Minule jsme se Zdeňkem Ladrou zavzpomínali na jeho kamarády z práce. Podnik Meliorace na Lounsku disponoval nevyčerpatelnou studnicí kuriózních pracovníků, jimž vévodil geniální právník Míra, divoký samorost Jarouš nebo zpívající bohém Ivan. Dláždili potoky a vysoušeli močály, v zimě, v létě pod širým nebem. Malíři povětšinou znají z krajiny jen její vnější tvář. Aby nahlíželi do jejího nitra a vlastníma rukama potěžkávali jednotlivé půdní horizonty, v tom zřejmě bude Zdeněk Ladra naprostý unikát. Lounsko zná víc než detailně.

Jak jsme dláždili potoky a vysoušeli bažiny

„Do odvěkých řádů přírody není radno příliš zasahovat. Meliorační práce se u nás začaly dělat po sovětském vzoru. V praxi po melioračním zásahu zůstala půda dál kyselá a jediný rozdíl byl, že tam nerostl už ani ten rákos. Taky dláždění a narovnávání meandrujících toků bylo málo moudré a za přívalových dešťů se leckde vymstilo. Pokud bylo koryto klasicky osázené travou, tak to ještě šlo a velká voda po ní sklouzla, ale drsnější zlepšováky proti přírodě se hrubě neosvědčily. To třeba páni inžinýři od stolu vymysleli, že koryto Smolnického potoka u Veltěží vysypou makadamem. Přijeli na to tenkrát trestanci z Bělušic. Vypadalo to hezky, což o to, ale přívalová voda makadam podemlela a spláchla do koryta, to se ucpalo a potok se vyvalil vzhůru. Tam jsem poprvé spatřil, jak krajinou letí povodňová vlna. Masa vody smetla oborské zahrádky, zaplavila zahradní domky a sklidila veškerou úrodu.
Povodeň jsem zažil i v Konětopech. Po přívalových deštích se valila voda z kopců a ucpala viadukt větvemi a bordelem. Po jeho zprůchodnění se na náves vylilo jezero. Mohlo tam být sedmdesát, místy osmdesát čísel vody. Těžké betonové desky, kterými jsme potok dláždili, v ten ráz plavaly korytem jak polystyrén a nacházeli jsme je až v Hřivicích. Když voda opadla, lidi čistili kvartýry a vyklízeli zatopený sklepy. V konětopské hospodě na sále bylo čtyřicet čísel vody a zvedlo to parkety. Vznikl úžasný výtvarný objekt, kdy vlny parket dosahovaly až k oknům. Když to pak vyschlo, boule se rozlámaly, parkety vyvezly.
Jednou, taky v Konětopech, byl výplatní den. Nedělalo se a já šel za maringotku malovat. Najednou přijede účetní a náš pan šéf Rosenkranz, co jsme mu říkali Pejrak, a bušej na maringotku a já se štětcem a  paletou,  se jdu zeptat, co je, a prej vejplata a kde jsou zbylí soudruzi, a já že v hospodě. Posilňovali se už od rána, zlitý jak broci. Něco pod stolem, něco po stolech a jeden ekšpert se úporně podepisoval na hospodský stůl, nemoha se trefit na vejplatní pytlik. Ale to bylo v pořádku. Fakt, že Ladra maluje v pracovní době, účetní nerozdejchala a ruče nahlásila vejš. Ale potrestat mě dost dobře nemohli, protože do meliorací se už za trest chodilo a horší práci jsem podle všeobecného mínění dostat nemohl. A úkoly, ty já plnil vzorně.
Tu práci jsem měl vážně rád. Když jedu krajem, míjím různé objekty, které jsem stavěl. Největší radost jsem měl z mostku v Brloze za koupálkem, ten se mi mimořádně povedl. Krásně vyspárovanej a vyzděnej kamennej most, perfektní řemeslnická práce. Jezdili se na něj dívat až z krajské meliorační správy z Ústí. Byli úplně paf, něco takovýho ještě neviděli.
Taky jsem zažil velkou romantiku. Třeba když jsem pár měsíců sám dláždil potok mezi Žerotínem a Zichovcem. Zrovna mě brala jóga, tak jsem si meditoval a pozoroval ondatry. Stačilo být potichu a přijít pomaloučku a ondatry válely ve vodě sudy, šplouchaly a vesele dováděly. Těch tam tehdy bylo. Dneska je v přírodě už nevídám. Nosil jsem jim mrkve a jablka, a hned, jak jsem jim ten potok vyzdil, tak do břehu vyhrabaly ty svoje nory a zvědavě si mě měřily dírama v tvárnicích. Když jsem udělal svůj úkol, šel jsem malovat do lesa. Stojan jsem vyrobil z kmínků svázanejch drátem, z větví, co šly nahoru, vznikly šikovný háčky. Namaloval jsem tam podzimní a zimní krajiny, takový realistický, hodně šmrncovní. Když jsem ty obrázky přinesl do Ústí na komisi, libovali si, jak je to chuťový.
Zažil jsem i další socialistický pokus. Ve Velké Černoci potok pravidelně zaplavoval chmelnice a tak tam prubli takovej experiment. Koryto vydláždili vyřazenejma leteckejma  pneumatikama o průměru 180 cenťáků. Jak letadlo přistává ve 170 km/h, pneumatiky orve, takže je jejich životnost malá a v Černoci jima vydláždili potok. Příroda už si ty pneumatiky pobrala, všechno zarostlo travou. Duše z těch pneumatik jsme vyndavali a dělali z nich pro naše rodiny takový zvláštní rafty.
Rád se na řece plavím a ještě raději se v přírodě koupu. V Kněžicích na Žatecku, je obrovskej krásnej rybník a ten býval plnej ryb. To jste plavali a rozhrnovali ty ryby rukama a ony vás těma svejma tlamajznama oďubkávaly.
Když jsme dělali u Krásného Dvora, tak jsme se po práci chodili koupat tam. Zrovna v zámeckým parku natáčeli s Abrhámem film Konec starých časů.
Za Buškovicema se zase prostírala nádherná kaolínová laguna, asi třikrát taková, jako je Lounská tůň. To byla taková krása, že jsme se tam s Jaruš a se synem Martínkem v létě jezdili o víkendech koupat. Jaruška spávala v autě, my dva zálesáci pod širákem, a celý dny jsme tam běhali nahý a koupali se. Voda tam tehdy byla tyrkysově zelená, okolo bílý pláže. Suprový koupání a těžká exotika.
V Chotěbudicích na Podbořansku to zase vypadalo, jako by tam zrovna skončila válka, baráky prázdný. Směrem k Mašťovu je v polích takovej zvláštně rozpadlej kostelík, kolem něj zanedbanej hřbitůvek a na tom hřbitůvku kosatce. Velká síla kosatců. Jak kvetly, vytvořily okolo kostelíka báječnej modrej flek. Ten obraz mají sousedé Singrovi.
Tam jsme u Chotěbudic dělali potok, obklopenej bažinama. Nad obcí byla pískovna se štukovým pískem a nad tou pískovnou archeologickej výzkum. Ta vedoucí výzkumu byla kočka. Jak bylo v létě vedro, chodila v plavkách a my se chodili dívat, jak maj ta zkoumaná políčka

Část 1.
Část 2.
Část 3.
Část 4.
Část 5.