Opočno, ne to město pod Orlickými horami, ale malá vesnička se 130 obyvateli u Loun, je plné zajímavých akcí. Kdekterý městys by mu to mohl závidět. Je úctyhodné, co místní lidé dokáží. Naposledy 28.října.
Po nedávné Hubertově jízdě s více než 40 koňmi připravil tamní Obecní úřad s občany slavnostní schromáždění k 28.říjnu. Před rokem zde pokřtili za přítomnosti pana Josefa Somra novou knihu o této vísce na Podlesí. Letos mezi sebe pozvali své přátele z Lidic, obce jejíž jméno zná celý svět.
V uličce před sokolovnou se rozcvičoval lounský pěvecký sbor Kvítek, přijížděli hosté a sál se plnil. Ve významný den československých dějin se v místní sokolovně sešlo více lidí, než má celé Opočno obyvatel. Všechny přivítal starosta Jarda Richtr a předal slovo Vláďovi Petržilkovi, sbormistru Kvítku. Ten zasvěceně poukázal na dějinnou souvislost vzniku republiky, 2.světové války a dnešní doby. Poté dal dirigentský pokyn a Kvítek zazpíval hymny. Ano dvě, Českou a Slovenskou. Tak to má být. Přítomné pozdravil i místostarosta Lidic Tomáš Skála. Po další písni Kvítku promluvil ředitel Památníku Lidice JUDr. Milouš Červencl, který uvedl vzácné hosty, lidické ženy.
Ano ty, které jako mladé ženy nebo děti prožily hrůznou noc z 9. na 10. červen 1942. V Lidicích bylo zastřeleno 173 mužů, ženy odvlečeny do koncentračního tábora Ravensbrűck a kromě několika málo dětí daných na poněmčení a po válce nalezených, zahynuly ostatní v polském Chelmnu. Obětmi nacistického vraždění se stalo celkem 340 lidických občanů. Vesnice byla vypálena a posléze srovnána se zemí tak, že v roce 1943 zde byla již jen holá pláň.
První vyprávěla své otřesné zážitky lidická žena paní Milada Cábová, které bylo v roce tragédie 18 let. Asi všichni známe tehdejší události, zejména naše starší generace. Ale něco jiného je o nich číst, poznávat v muzeích a od učitelů a něco jiného slyšet přímé účastníky. A paní Cábová vyprávěla. Slyšeli jsme o tom, že se měla vdávat, aby se vyhnula nasazení v Říši, o obklíčení a postupném nočním obsazení obce jednotkami SS, rozdělení rodin a odvozu do kladenské reálky. Zde došlo k neskutečně drastické akci, oddělení dětí od jejich matek. Dle věznitelů se měly setkat v cíli cesty, ale pravda byla jiná. Ženy byly umístěny do koncentračního tábora Ravensbrűck a nic nevěděli o osudech svých mužů a dětí. Do tábora se postupně dostalo více než 190 lidických žen, které musely šíti oděvy pro německou armádu. Ženám hodně pomohly ty, které zde již byly a solidární zůstaly i později uvězněné. Žádná jim neřekla o osudu jejich mužů a dětí. Ale nikdo jim nedával velkou šanci na přežití. Snad jen síla společenství a rodinné vztahy dokázaly to, že přežívaly. Po příchodu fronty byly ženy seřazeny do pochodu smrti, který ale po několika dnech rozprášila letadla - hloubkaři. Osamělé ženy došly do nejbližšího města a odtud do lesa, kde již byli čeští muži, vězňové z jiných koncentráků. Ty se o ně postarali a spolu se vrátili do Čech. Až zde se ženy dozvěděly o osudu svých blízkých. Skutečně jen silou a vzájemnou pomocí se jich vrátilo 143. Paní Cábová měla štěstí, její snoubenec na ni čekal a po několika měsících měli svatbu. Abychom si chvíli oddechli od těchto hrůzných informací, zazpívali nám učitelé z lounské ZUŠ písně Antonína Dvořáka.
Ale to už Pan Červencl představuje další ženu, Marii Šupíkovou, která byla v roce 1942 dvanáctiletým děvčetem. I ona byla odvlečena na Kladno a zde oddělena od maminky. Pamatuje si, že Němci vybrali 3 děti, vhodné k poněmčení. Všechny ostatní odvezly do dnešního Polska k Lodži do místa Heim, kde je zavřely bez jídla, pití a řádného oblečení. Vždyť z domova odešly jen s tím, co měly na sobě. I děti si navzájem pomáhaly, starší se staraly o mladší, sourozenci o sourozence. Po několika dnech proběhl další výběr, kterým prošlo šest děvčátek a Marie byla mezi nimi, přestože nebyla ani blondýna, ani modrooká. Dvě sestry si vyprosily ještě svého bratra, kupodivu jel s nimi do dětského domova. Ostatní děti byly odvezeny do likvidačního tábora. Děti v ústavu nesměly ani mezi sebou mluvit česky, za každé slovo v rodném jazyce byly trestány. Po nějaké době si Marii vybrala německá rodina k osvojení. Žila s adoptivními rodiči nejdříve ve Slezku, po postupu fronty v centru Německa. Až když bylo po válce vyhlášeno pátrání po lidických dětech a zjištění, že jméno adoptivních rodičů je na seznamu, odvezli Marii do Berlína. Zde byla po prošetření skutečnosti odebrána a poslána do Čech. Paní Šupíková si nemohla na chování "svých" německých rodičů stěžovat, skutečně si ji přisvojili. Ale tím, že chodila do německých škol a slyšela kolem sebe jen němčinu, česky téměř zapoměla. Po návratu se setkala se svojí těžce nemocnou matku a k rozhovoru s ní potřebovala tlumočnici. Maminka však po čtyřech měsících zemřela na otevřenou TBC. Po dvouletém pátrání se z více než stovky lidických dětí vrátilo pouhých 17. Asi nám všem bylo hodně úzko při slovech obou žen a opět jsme si uvědomili hrůznost války a nacismu zvlášť. Věřme, že lidé nepřipustí jeho návrat, o který i zrůdní češští vyznavači Hitlera usilují.
Je třeba poděkovat Opočenským za uskutečnění sekání a držet jim palce při organizaci dalších zajímavých akcí. Nejbližší je adventní koncert 3.prosince.
PS. Možná, že vše co píšu není úplně přesně, ale nedělal jsem si žádné poznámky a je zde to, co jsem si zapamatoval.
FOTO z Opočna.
Diskuze
|